Smrtící nákaza v Terezíně: Hrdinství českých zdravotníků zabránilo dalšímu šíření | Reflex.cz
nahoru

Smrtící nákaza v Terezíně: Hrdinství českých zdravotníků zabránilo dalšímu šíření

HANA BENEŠOVÁ17. dubna 2020 • 13:00
Epidemiolog Karel Raška
Epidemiolog Karel Raška
• foto: 
Wikimedia

Na konci dubna 1945 vypukla v Terezíně – v ghettu i v Malé pevnosti - epidemie skvrnitého tyfu. Hrozilo vážné nebezpečí, že se nemoc s dvaceti až čtyřicetiprocentní smrtností po válce rozšíří mezi ostatní obyvatele. Bylo nutné okamžitě zasáhnout. Pomocnou akci České národní rady organizoval epidemiolog Karel Raška (1909 – 1987). Ze školních lavic odjelo do Terezína sedmatřicet zdravotních sester. „Na strach nebyl čas,“ vzpomínali zdravotníci. Nikdo z nich nebyl očkovaný, každý na sobě našel infikované vši, které roznášely smrt.

Před osmdesáti lety, v červnu 1940 terezínskou Malou pevnost začalo využívat gestapo jako vězení pro politické vězně. Na konci listopadu 1941 bylo v Hlavní pevnosti zřízeno židovské ghetto. Třicet pět tisíc lidí zde zemřelo, osmdesát sedm tisíc jich bylo deportováno do vyhlazovacích táborů. Malou pevností v Terezíně prošlo přes třicet tisíc lidí, na tři tisíce vězňů zde zahynuly. Nebýt pomoci českých zdravotníků na konci války, obětí by bylo ještě víc.

Stavební úpravy

Švýcarský lékař a zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Maurice Rossel se v červnu 1944 nechal obalamutit a ještě za to legačnímu radovi říšského ministerstva zahraničí Eberhardu Thaddenovi zdvořile poděkoval. „Návštěva v Terezíně byla skvěle zorganizovaná … Těší mě, že Vás mohu ještě jednou ujistit, že naše zpráva mnohé uklidní. Životní podmínky v Terezíně jsou uspokojivé,“ nešetřil chválou v dopise z července 1944.

Vedoucího oddělení zvláštní pomoci Mezinárodního Červeného kříže Johanese Nepomuka Schwarzenberga však Rosselova zpráva neuklidnila. Neskrýval znepokojení a přímo se kolegy zeptal, zda může potvrdit informaci z důvěryhodného zdroje, že z Terezína bylo deportováno do Osvětimi osmdesát tisíc vězňů. Rossel mu 1. srpna 1944 odpověděl, že se o těchto osobách židovský starší Paul Eppstein nezmínil, což bylo možná způsobeno přítomností důstojníků SS… Mezinárodní Červený kříž požádá o novou návštěvu Terezína. Německé úřady obratem sdělí, že to v následujících měsících nebude možné z důvodů stavebních úprav… - Do Osvětimi míří z Terezína jeden transport za druhým, poslední odjede 28. října 1944. Na konci března 1945 konečně dostane Mezinárodní Červený kříž povolení k další vizitě, jakkoliv německá strana neočekává, že by jeho delegáti učinili „přítrž lživé nepřátelské propagandě“.

Šestého dubna do ghetta zavítá Otto Lehner a Paul Dunant. Druhý jmenovaný má v úmyslu setrvat na místě, což je zamítnuto. Zdržuje se tedy v Praze a o dva týdny později se do Terezína vrací. „Zřejmě budete muset přijmout evakuované souvěrce z jiných táborů,“ upozorní terezínské. Týž den dorazí dva transporty s třemi tisíci vězni, kteří ve vyhlazovacích táborech unikli selekci, přežili otrockou dřinu i pochody smrti. Umírající mezi mrtvými. Po šesti týdnech v dobytčáku se holohlavé kostry potažené kůží s číslem na předloktí brání z posledních sil, když je zdravotní služba vynáší ven a svléká ze špinavých, zavšivených hadrů. Bojí se plynu...

V Terezíně se 20. dubna nacházelo 17 539 vězňů. Šestého května jich bylo téměř dvakrát tolik. V terezínském ghettu i v Malé pevnosti poslední dubnový týden vypukla epidemie skvrnitého tyfu.

Vězeňská horečka

Přeplněný čtvrtý dvůr Malé pevnosti se proměnil v marodku. Muži vysílení dřinou v litoměřické podzemní továrně Richard ráno nedokázali vstát z pryčny. Vězeňští lékaři Přemysl Poňka a jeho kolegové se pokoušeli o nemožné. Nemocných však stále přibývalo. Bývalý lakýrník, velitel věznice Heinrich Jöckel nedovolil, aby se pro ně vyhradilo víc místa. Vězněný polský epidemiolog Wlodzimierz Oroński si na konci března dovolil upozornit SS-Oberscharführera Stefana Rojka na to, že všudypřítomné vši přestavují smrtelné nebezpečí. Rojko opovážlivého lékaře okamžitě potrestal. Co mu to tady bude vykládat? Cihlu! Na napřažených rukách i hlavě tížila k nesnesení. Oroński dobře věděl, o čem mluví. - Francouzský vědec Chares Nicolle už v roce 1909 prokázal, že skvrnitý tyfus přenáší veš šatní, ostatně za svoji práci získal v roce 1928 Nobelu cenu. Jindřichohradecký rodák, parazitolog Stanislaus Prowazek svá zjištění o původci skvrnitého tyfu sotva stačil publikovat. - V roce 1914 se coby ošetřující lékař v ruském zajateckém táboře touto nemocí sám nakazil a podlehl jí. Bakterie Rickettsia prowazeki má na svědomí milióny životů. Skvrnitý tyfus po staletí decimoval vojska a ne nadarmo se mu říkalo vězeňská horečka…

V druhé polovině března 1945 si litoměřický velitel SS Kämper vyžádal tisícovku terezínských vězňů na stavbu protitankových příkopů. Museli nastoupit i staří a nemocní. Protitankové příkopy kopali vězni z Terezína v následujících týdnech i na dalších místech. Někteří při práci zkolabovali a skončili v nemocnici. Měli horečku, zimnici, blouznili a upadali do bezvědomí, tělo jim pokryla vyrážka.

Policejní lékař Benno Krönert na konci dubna označil situaci v Malé pevnosti za neúnosnou, velitel Jöckel se navrhovaným opatřením vysmál. Němečtí lékaři, kteří se 1. května 1945 na Krönertovu žádost dostavili, prošli kolem cel s nemocnými a shledali, že stav věznice je zcela vyhovující.

Poslední poprava

Lékaři Helena a Karel Raškovi se v květnu 1939 těšili z narození prvního syna. Za kmotra mu šel Karlův starší bratr František. Když nemluvně nesl ke křtu, už aktivně působil ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa „Budeš vyrůstat ve svobodné zemi…“ Na Štědrý den 1939 si pro majora Františka Rašku přišlo gestapo, při zatýkání mu přerazili ruku. V listopadu 1942 ho za přípravu k velezradě odsoudili k smrti, v červnu 1943 byl sťat v Plötzensee. Epidemiolog Karel Raška po demobilizaci v roce 1938 nastoupil do Státního zdravotního ústavu a ani bratrovo zatčení a poprava ho neodradily od práce pro odboj.

V prosinci 1944 dostal důležitý úkol – měl vypracovat plán boje proti nakažlivým nemocem, které s sebou přináší každá válka. Radil se o tom se svými přáteli Bohumírem Budínem, profesorem Josefem Charvátem, generálem Robertem Pytlíkem i Jiřím Fragnerem. (Ve Fragnerově továrně se v létě 1945 začal vyrábět insekticid DDT, který se použil k hubení vší v Terezíně, tým výzkumníků během války také připravil ke klinickým zkouškám penicilin BF Mykoin 510.)„Na konci dubna 1945 mě MUDr. Veselý ze Zemského úřadu informoval o narůstajícím počtu podezřelých onemocnění v Malé pevnosti Terezín,“ popisoval v roce 1985 profesor Karel Raška. „Prvního května 1945 jsem dostal do laboratoře Státního zdravotního ústavu 96 vzorků krve z Hradce Králové. Byly od nemocných vězňů, kteří tam kopali zákopy proti postupující Rudé armádě. Laboratorním rozborem jsem zjistil, že jde o skvrnitý tyfus.“

Raška okamžitě informoval doktora Veselého a druhý den se s roudnickým lékařem Karlem Slachem vydal do Malé pevnosti Terezín. U brány se hádal s důstojníky SS, domáhal se vstupu. Argumentoval tím, že i jim hrozí nebezpečí. Odvedli ho k Jöckelovu zástupci, který tvrdil, že podle mikrobiologických nálezů z německé lékařské fakulty se jedná o břišní tyfus. Raška trval na svém. Zavedli ho na marodku na prvním dvoře, kde se setkal s Jiřím Syllabou. „Docent Syllaba potvrdil, že v Malé pevnosti je asi tisíc nových těžkých případů.“

Po dlouhém přemlouvání Rašku pustili k nemocným. „Na zemi i na palandách mrtví a umírající, všichni zavšivení… Slíbil jsem, že zítra, 3. května 1945 v 7 hodin ráno, přijedu vyšetřit krevní vzorky a prokážu, že se jedná o skvrnivku.“ Když Raška se Slachem prohlíželi nemocné, ozvaly se salvy z kulometu. Venku pak spatřili zkrvavená těla na kárách. Při poslední popravě v Terezíně bylo zastřeleno jednapadesát odbojářů a jeden nepohodlný svědek. Alžbětě Schwrazové bylo dvacet dva let, Františku Barešovi dvacet pět, Bohuslavu Hampejsovi pětatřicet let, Jiřímu Balabánovi osmnáct, Veronice Čiperové padesát sedm…

Druhý den ráno velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel přivítal přednostu třetího odboru pro mikrobiologii a epidemiologii ve Státním zdravotním ústavu Karla Rašku s nabitou pistolí v ruce. „Ptal se, kde mám oprávnění ke vstupu.“ Nakonec ho ale vzal na první dvůr. Raška pod dohledem dvou esesáků s namířenými zbraněmi provedl serologické vyšetření dvaceti vzorků krve, kterou nemocným vězňům odebral Jiří Syllaba. Pozitivní Weil-Felixova reakce u devatenácti prokázala skvrnitý tyfus. Syllaba se zmínil o katastrofální situaci na čtvrtém nádvoří. Jöckel štěkl, že Mezinárodní červený kříž má vše pod kontrolou a Rašku vyhodil.

Lidská povinnost

„Dáte si koňak?“, zeptal se Paul Dunant mladého, odhodlaného muže, který na něj vysypal, že v Malé pevnosti řádí skvrnitý tyfus a čeští lékaři jsou připraveni pomoci, mají pro vězně léky a potraviny. „Pomůžete nám získat povolení?“ Dunant, který za Mezinárodní Červený kříž převzal 2. května nad Terezínem ochranu, nabídl Raškovi cigaretu a zavolal K. H. Frankovi. „Přijďte na oběd.“

U stolu se sešli velitel terezínského ghetta Karl Rahm, velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel, litoměřický okresní lékař a z Prahy se dostavil generální ředitel nakladatelství Orbis, Franz Friedrich Rudel. Jöckel ostře vystoupil proti tomu, aby do Malé pevnosti dorazili čeští zdravotníci a opět u toho mával pistolí. Rudel si nechal česky vysvětlit, o co Raškovi jde, a zatelefonoval státnímu tajemníkovi. V pět odpoledne Dunant oznámil Raškovi, že K. H. Frank souhlasí. Česká pomocná akce však musí probíhat pod hlavičkou Mezinárodního Červeného kříže.

Raška kvapně odjel do Prahy. Ve Státním zdravotním ústavu se mu jako dobrovolníci přihlásili kolegové Solar, Jílková, Aldová a Brabec. Do Terezína se 4. května 1945 vydali také lékaři Jindřich Karpíšek, Zdeněk Kunc, Lhotka, Mašek a medik Brůček.

Bohumír Budín z České národní rady předal 3. května 1945 vrchní sestře Boženě Maternové dopis s naléhavou prosbou o vyslání zdravotních sester do Terezína. „Nemocnice Na Bulovce měla toho času ještě německé vedení, proto nebylo možné odeslat sestry pracující v nemocnici. Po dohodě s českým ředitelem MUDr. Grussem jsem dopis vzala a šla za absolventkami naší ošetřovatelské školy, které se zrovna připravovaly na závěrečné zkoušky,“ napsala po osvobození Božena Maternová. Sedmatřiceti dívkám nic netajila. „Řekla jsem, do jakého nebezpečí jdou. Že tu jde o život. Proto je akce dobrovolná. Přihlásily se všechny. Celý ročník.“ Ze školy odjely rovnou do Terezína. Ani se doma nestačily rozloučit. „Bez rozmyšlení jsme řekly, že jedeme. Na nějaký strach jsme neměly čas. Vše se odehrálo během krátké chvíle, ráno 4. května,“ pamatovala si Milada Sehrová. „Sbalily jsme si jen to nejnutnější, správcová ještě každé vydala tři uniformy. Během půl hodiny jsme byly připravené na cestu. Sestra Maternová řekla, že ty, které se přihlásily – a to jsme byly všechny - se mají co nejdříve dostavit do Státního zdravotního ústavu,“ vzpomínala Bohumila Czabanová. „Braly jsme jako samozřejmost, že jsme do Terezína jely, že jsme nezanedbaly svoji sesterskou a lidskou povinnost.“

„Ani jedna z nás proti skvrnitému tyfu nebyla očkovaná, už by se to stejně nestihlo.“ Z vinohradské nemocnice se přidaly tři sestřičky. V autobuse si dívky zpívaly. Na čtvrtém nádvoří Malé pevnosti leželi lidé bez známek života. „Nevěděly jsme, kde máme začít… Byla to hrůza se do cel jen podívat.“ Zdravotníci nejdřív museli oddělit živé od mrtvých, živoucí mrtvoly museli ostříhat, oholit a umýt. Někteří vězni plakali štěstí, jiní měli strach. „Nevěřili, že jim chceme pomoci,“ vybavovala si Milada Sehrová. Odpoledne přestala téct voda. Hasiči z ghetta přivezli cisterny. Zubožení lidé toužili žít.

„Jeden vězeň si na zdi, u které ležel, vytvořil ze zabitých štěnic mapu. Vyznačil na ní města, kam se podívá, až válka skončí,“ říkala Jarmila Bělobrádková. O několik dnů později odcestoval na věčnost. Sestry, z nichž většina nebyla plnoletá, pracovaly do úmoru, denně odvšivily, tedy umyly, oholily a převlékly na osm set lidí. „Každou z nás vši poštípaly,“ vzpomínala Milada Sehrová.

Šest jejích spolužaček onemocnělo, jedna z nich, Božena Jandlová, v červnu zemřela. Zrovna za ní přijel tatínek, ušil jí k závěrečným zkouškám boty. Tolik si přála být zdravotní sestrou. A až se uzdraví, aby mohla vykročit do nového života. Dali jí je do rakve. „To se nedalo nic dělat?“ ptal se. Nemoci podlehla i sestra z vinohradské nemocnice Ludmila Fajcová a medik Brůček. Na skvrnitý tyfus zemřelo také třiačtyřicet židovských zdravotníků z ghetta. Další oběti byly v řadách sovětských lékařů a sester, kteří v Terezíně působili od 13. května 1945.

Přihlaste se ihned

Ráno 5. května 1945 na budově pošty v Terezíně zavlála československá vlajka. „Ať žije Československo!“ Lidé začali zpívat hymnu. Paul Dunant pro jistotu nechal československou vlajku vyměnit za vlajku Červeného kříže. V Praze vypuklo povstání. Němečtí vojáci, kteří ještě dopoledne stříleli po lidech z nového evakuačního transportu, odpoledne Terezín opustili. Šestého května zastavil na nádraží v Bohušovicích poslední vlak z Bergen-Belsenu, šestnáct set zubožených lidí, dvě stovky cestu nepřežily. Epidemie skvrnitého tyfu vrcholila. Karel Raška s Paulem Dunantem se vydali k americké armádě pro pomoc. Američané nesměli překročit demarkační linii, dali jim aspoň plechovou krabici DDT na odvšivování. „Báli jsme se útěků. Obávali jsme se, že se epidemie skvrnitého tyfu rozšíří mezi obyvatelstvo,“ vzpomínal Karel Raška. V Terezíně zůstalo jen několik českých četníků… Židovská práva požádala obyvatele ghetta, aby Terezín neopouštěli.

K večeru 7. května 1945 odvysílal rozhlas výzvu České národní rady: „Sociální zdravotní komise České národní rady vyzývá lékaře, zejména internisty, epidemiology, kožní lékaře, chirurgy a jiné odborné lékaře, dobrovolné sestry Československého červeného kříže, sociální pracovnice a muže s výcvikem pro první pomoc, aby se urychleně přihlásili k odjezdu se zdravotní výpravou do Terezína. Přihlaste se ihned.“ Do Terezína také přicházely zásilky potravin, léků a oblečení z celé země. Paul Dunant 8. května slavnostně oznámil, že válka právě skončila, a předal své pravomoci Karlu Raškovi. „Dovolte abych Vám jako novému představiteli Mezinárodní Červeného kříže předal vedení Malé pevnosti a ghetta.“ V ghettu dohlížel na epidemiologickou situaci také holandský bakteriolog Aaron Vedder. Rudá armáda kolem Terezína projela, spěchala do Prahy.

Devátého května Raška přijel do osvobozené Prahy. Poprosil profesora mikrobiologie Františka Patočku, aby se stal jeho zástupcem. Na začátku května na sobě zabil několik vší a bylo mu zřejmé, že se nemoc nemusí vyhnout nikomu….

Jednačtyřicetiletý Patočka stejně jako o pět let mladší Raška svým povoláním žil. Takoví lékaři byli bez nadsázky líčeni jako "lovci mikrobů" a "bojovníci se smrtí.“ Karel Raška v polovině šedesátých let vypracoval ve Světové zdravotnické organizaci úspěšný plán na vymýcení pravých neštovic, František Patočka mimo jiné zkoumal bakterie moru, virus obrny a také jako první ve střední Evropě zachycoval kmeny chřipkových virů. Ve víc jak šedesáti odjel do Konga likvidovat mor. V květnu 1945 se profesor Patočka bez váhání vydal do Terezína a zůstal zde několik měsíců.

Karel Raška byl 11. května 1945 pověřen dalším vedením Pomocné akce České národní rady v Terezíně. Jeho manželka Helena, která měla těsně před porodem, osobně vysvětlila generálplukovníkovi Rybalkovi, že Terezín potřebuje pomoc. Setkání zprostředkovala Fierlingerova tajemnice Taťjána Komarovská. Rybalko poslal do Terezína pět polních nemocnic. Tři sta čtyřicet sovětských zdravotníků – lékařů, sester, ošetřovatelů a laborantů. Třináctého května začala v Terezíně platit dvoutýdenní přísná karanténa. Za necelý měsíc se spojenými silami podařilo epidemii skvrnitého tyfu zvládnout. Od dubna do června 1945 se v ghettu tyfem nakazilo přes dva tisíce lidí a pět set zemřelo. V Malé pevnosti byl počet obětí tyfové nákazy podobný, nebo vyšší. Do konce roku se v okolí Terezína sporadicky objevovaly další případy nákazy. Nebezpečí, že se epidemie masivně rozšíří, se však podařilo zažehnat v květnu 1945.

Absolventky ošetřovatelské školy z Bulovky, které na začátku svého svatého týdne odjely do Terezína, 30. května 1945 předstoupily před zkušební komisi. Závěrečné zkoušky se konaly přímo v Terezíně. Dívky, které místo opakování učiva víc jak tři týdny v nepopsatelných podmínkách bojovaly s nákazou, se strachovaly, že neuspějí. Vždyť se neučily… V komisi seděli jejich učitelé, ale i lékaři Karel Raška, František Patočka, Jindřich Karpíšek. „Dnes, v době antibiotik, si už nikdo neumí představit, jak strašná nemoc byla skvrnivka,“ řekl profesor Karel Raška v roce 1985. Nezapomněl na obětavost a hrdinství zdravotníků v Terezíně. „Chtěl bych říci, jak jsem je obdivoval … a poděkovat jim všem. Tehdy na to nebyl čas, někomu to říkat...“

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější