Krátce před tím, než bývalý francouzský královský úředník CHARLES PERRAULT (12. 1. 1628–16. 5. 1703) dovršil sedmdesátku, vyšly v Paříži jeho Povídky a příběhy z minulých časů, s poučením. Vznešený dvořan je pro jistotu podepsal jménem svého syna. Ta hrůzně krásná vyprávění všichni známe, i když v hodně umírněné formě. Jejich hrdiny jsou Popelka, Červená karkulka, Šípková Růženka, Kocour v botách, Modrovous či Paleček. Každá z Perraultových kapitol končila veršovaným posláním. Například: „Zde vidíte, co zlého potkává děti, a zvláště krásky, ty milé dívky hodné lásky, když smí je oslovit kdejaký ohava, a že nic zvláštního to není, že slouží vlku k najedení.“
Právě začínal rok 1628. Evropou zmítala třicetiletá válka, Francii vládl Ludvík XIII. a v Anglii se král Karel I. chystal rozpustit parlament. Obnovené zřízení zemské v Čechách a na Moravě uzákonilo dědičné právo Habsburků na český trůn. A v Paříži se narodil budoucí velký pohádkář Charles Perrault. Byl sedmým a nejmladším dítětem zámožného právníka a dvorského úředníka Pierra Perraulta. Studoval na těch nejlepších školách, samozřejmě že také práva, a předpokládalo se, že ho čeká stejně zářivá budoucnost jako jeho starší bratry.
Ti byli tři, každý jinak zajímavý: advokát Pierre Perrault to dotáhl na finančního správce města Paříže, ale později zbankrotoval a v ústraní napsal pozoruhodnou hydrologickou práci O původu pramenů. Další z Charlesových sourozenců, vystudovaný lékař Claude Perrault, se ve volném čase zajímal o architekturu. Coby člen královské komise dohlížel na výstavbu nového východního průčelí paláce Louvre, takzvané Kolonády. Spoluvytvářel též design zámku ve Versailles, vypracoval plán na propojení Louvru s Tuilerijským palácem, navrhl Pařížskou observatoř a jen o fous neuspěl v soutěži o nejlepší návrh Vítězného oblouku. K tomu ještě stačil přeložit z latiny deset knih římského architekta Vitruvia a významně přispět k vývoji vědy jménem akustika.
Třetí bratr, Nicholas, byl teologem hlasitě odsuzujícím praktiky jezuitského řádu. Benjamínek Charles se dočkal uznání v pětatřiceti, kdy ho jmenovali sekretářem nově vzniklé Akademie písemností a krásné literatury. Zároveň jej vzal pod svá křídla a udělal z něj svého tajemníka mocný ministr financí (a někdejší sekretář kardinála Mazarina) Jean-Baptiste Colbert. O pět let později Perrault sepsal oslavnou báseň La Peinture (Malování) na počest královského dvorního malíře Charlese Le Bruna. Chvíli nato vnukl tehdejšímu francouzskému panovníkovi Ludvíku XIV., takřečenému králi Slunce, ideu, která mohla napadnout jen snílka s hlavou v oblacích. Přesvědčil ho, aby v přírodním labyrintu ve Versailleských zahradách nechal rozmístit devětatřicet fontán, každou s jiným motivem z Ezopových bajek.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
