Penisy, pivo a urvaná hlava Jezulátka: Čtyři Irové z Abú Dhabí objevují Brno
Když mi moje irská spřízněná duše Grejs z naší milované abúdhabské školy oznámila, že pár dní letní dovolené stráví v Brně, málem jsem vymazala Netflix.
A korunu tomu nasadila, když na letišti z letadla nevystoupila sama s manželem Andrjúem, fitness fanatikem posedlým zdravým životním stylem, ale přivlekla s sebou ještě svoji hyperaktivní kámošku Lijouni, co nonstop studuje letáky památek, a jejího Ira Dereka, klasického irského pivomila, který ožil až ve chvíli, kdy ucítil závan ze starobrněnského pivovaru. Čtyři Irové v moravské metropoli. Chápete to? Všichni expati v Emirátech přece žijí v přesvědčení, že v Česku existuje jen Praha!
Brno je ale vyvedlo z omylu hned první den. Plán byl jasný: ukázat jim klasické brněnské úlety, které nikde jinde na světě neuvidí.
Čas na penis a zvířecí anatomie
Naše první zastávka byla na náměstí Svobody u slavného brněnského falického orloje. Irové na to koukali jako na zjevení. Když jsem jim vysvětlovala, že ta černá kamenná věc má znázorňovat historickou patronu, Derek se začal smát tak nahlas, až se otáčeli i kolemjdoucí holubi. „No to mi pos…r moji irskou nohu!“ řval smíchy. „Tady asi oslavujete úplně jinou patronu!“
Lijouni okamžitě vytáhla průvodce a začala luštit, jak z toho monumentu vlastně sakra vyčíst čas. „Počkej, stop, z téhle škvíry fakt padá skleněná kulička?“ žasla a začala se sápat na otvory. „Já ji chytím! Kdy to padá? Prostě u toho budu stát, dokud nevypadne!“
„Abys o tu kuličku pak nemusela bojovat na život a na smrt s brněnskými pány bezdomovci,“ upozornila jsem ji s klidem rodačky.
V tu chvíli se k orloji přiblížil Andrjú. Chvíli na ten černý monument fascinovaně zíral, porovnával ho očima se svými vyrýsovanými břišáky a pak s hrdostí irského Arnolda Schwarzeneggra vykřikl na celé náměstí: „Jů, koukejte na to! Ten je menší než můj!“
Grejs se na něj podívala tím svým klasickým unaveným pohledem ostřílené manželky a suše prohodila: „No jasně, zlato. Celý svět se točí kolem tebe. A teď už si laskavě obleč ty kraťasy a tričko, ať z tebe to Brno nemá zbytečný mindrák.“ Andrjúa to jeho domnělé anatomické vítězství nad brněnskou dominantou tak nakoplo, že do sebe z čisté radosti na ex kopl půllitr čerstvého freše ze zdravého mekáče UGO. Protože i když jsi Ir v Brně, jako správný health-freak prostě občas potřebuješ spláchnout ego trochou toho biodetoxu.
Aby domů neodjel s prázdnou, dostal ode mě Andrjú miniaturní brněnský orloj z gift shopu. Hned jsem mu nadhodila, že propašovat tuto černou butt plug přes přísné rentgeny v Emirátech bude solidní challenge. Kde ji asi tak bude muset schovat, že? Jen se tajuplně usmál a zatnul biceps.
Hned potom jsme se přesunuli na Moravské náměstí k obří soše odvahy od Róny. Jo, k tomu dlouhonohému koni. Samozřejmě jsem je hned instruovala, že se musí postavit přesně mezi přední kopyta a podívat se nahoru. Ten pohled zdola, kde Joštův kůň vypadá jako… no prostě jako další gigantický penis, jim vyrazil dech. „Brno má očividně velmi specifickou městskou architekturu založenou výhradně na mužské anatomii,“ konstatovala Grejs vědecky a hned to sypala na Instagram s hashtagem #BrnoBizarre.
Urvaná hlava jako záruka azurového nebe
Pak přišla na řadu další excentrická podívaná. Lijouni si v jednom krámku koupila pražské Jezulátko jako ozdobu na vánoční stromeček, i když jsme byli v Brně. V tu ránu z nich vypadla naprostá irská pecka.
„Počkej, ty jako netušíš, jak to s The Infant Jesus of Prague u nás v Irsku chodí?“ divila se Lijouni a hned mě začala poučovat s výrazem profesorky teologie. V Irsku je totiž tahle soška totální kult. Každá správná irská rodina ji dává za dveře nebo do okna, aby vyprosila dobré počasí – hlavně před svatbou, protože na ostrovech prostě nonstop chčije. Ale největší absurdita? Když tomu chudákovi Jezulátku upadne hlava a oni mu ji zase přilepí zpátky, stává se z něj ten nejcennější rodinný artefakt. Prej to pak přináší úplně super počasí! „Takže plán je jasný,“ mumlala Lijouni se zapáleným výrazem. „Až přijedu do Dublinu, tak mu tu hlavu pro jistotu hned v předsíni urazím a máznu tam vteřinové lepidlo. Nebudeme přece riskovat déšť.“
Z podzemí rovnou do tekutého halucinogenu
Aby se trochu zchladili, vzala jsem je do brněnských krypt. Ponurá atmosféra kostnic a podzemních hrobek tyhle irské katolíky naprosto fascinovala, hlavně Lijouni, která si opisovala latinské nápisy z mumií a fotila každou druhou lebku. Jenže největší drama celého výletu nás teprve čekalo.
Highlight návštěvy nastal v neděli v poledne. Grejs a Lijouni šly na holčičí procházku a došly až do parku Lužánky. Nejenže tam našly super posezení na latéčko, ale Grejs tam úspěšně zapomněla kabelku. Zpátky v hotelu si to konečně uvědomila. Najednou zbledla víc než obvykle a s hysterickým tónem v hlase oznámila: „I lost my bag! Oh my God, it's gone!“ Kabelka s pasem, penězi a všemi těmi emirátskými ID kartami byla v trapu.
Museli jsme se okamžitě vrátit do parku a… drumroll… hodná servírka tu kabelku našla a uložila ji pod pult! Z neuvěřitelného štěstí a radosti jsme tam pak v té zahradní restauraci regulérně zatvrdli. Derek, kterému do té doby k irskému vnitřnímu klidu chyběl už jen pořádný půllitr, totiž uviděl nápojový lístek a málem omdlel. Irové zvyklí na brutální dublinské a abudhabské ceny zjistili, že pivo tu stojí v přepočtu jedno euro a luxusní koktejl dvě eura! „Svatý Patriku!“ zařval Derek a práskl do stolu. „Nikam nejdu, odsud mě odnesete nohama napřed! Tady umřu šťastný!“ a okamžitě objednal rundu pro celou hospodu. Pro celou posádku to byl naprostý finanční halucinogen.
Grejs, celá bez sebe irským štěstím, okamžitě aplikovala jejich irské národní pravidlo „Pay it forward“ (pošli to dál) a nechala servírce tak obří finanční odměnu, že z toho slečna měla pravděpodobně druhou měsíční výplatu.
Tím to ale neskončilo. Grejs mě hned vlekla do nejbližšího kostela. Tam našla oltář svatého Antonína – patrona ztracených věcí – a naházela do kasičky snad všechny kovové peníze, co u sebe měla, jako poděkování. Navíc zapálila dvě svíčky. Jednu za nalezenou kabelku a druhou za mě. Netuším sice proč – možná se modlila, abych v tom Abú Dhabí konečně našla emirátníka, co má větší… bankovní účet než Andrjú.
Ale kdyby to náhodou nevyšlo, hned na místě u toho levného piva jsme pro jistotu upekli solidní místní specialitu v podobě krizového plánu. Kdyby Grejs nedejbože náhodou někdy předčasně natáhla bačkory, dohodly jsme se, že hned po pohřbu proběhne moje svatba s jejím vdovcem Andrjúem. Všichni u stolu s tímto praktickým irským řešením nadšeně souhlasili, Derek už nám začal organizovat bar. Tedy kromě Lijouni, která pořád pohoršeně kroutila hlavou a mumlala: „Lidi, vy jste se zbláznili? Tak snad aspoň pár měsíců byste po jejím pohřbu ze slušnosti mohli počkat, ne?!“ No, v Brně se na morální předsudky a čekací lhůty prostě nehraje.
Irské moudro na závěr
Staré irské přísloví říká: „A good friend is like a four-leaf clover; hard to find and lucky to have“ (Dobrý přítel je jako čtyřlístek; těžko se hledá a máte štěstí, když ho máte). Po tomhle víkendu vím, že já mám těch čtyřlístků rovnou celou louku. Brno prostě u irské výpravy vyhrálo na plné čáře. Levný chlast pro Dereka, zdravé UGO pro Andrjúa, historické záhady pro Lijouni a svatí, co plní povinnosti na počkání, pro Grejs. Praha se může jít zahrabat!
