„V pondělí se k nám do třídy přijde podívat paní ředitelka, děti,“ zahajuji první hodinu, abych děti (a sebe) mentálně připravila na oficiální inspekci lekce angličtiny. Je to vše taková menší Potěmkinova vesnice, neboť inspekce se nahlásí týden předem, a tak se hodina dá nacvičit nejméně třikrát. Výsledek inspekce je nepodstatný cár papíru, na základě kterého nedostanete ani přidáno, ani padáka.
Naopak předchozí „povrchová“ inspekce nabízí sendvič ve složení pochvala-na čem zamakat-pochvala. A příště ukážete, jak jste zamakali, na čem jste měli makat. Já mám tedy makat na „rigoru“ (náročnosti) – a co je jako špatné na výuce plastelínou nebo předvádění odpovědí formou improvizovaného tance? Další oblast zlepšení byla identifikována jako „pozorování výuky Miss Aoify“, což jsem udělala a obšlehla, co se dalo.
Kolegyně Grace se mým hodnocením velmi bavila a navrhla mi, že bych měla předvést hlavně rigor mortis, když se po mně tak vyžaduje ten rigor. Ale zpět k přípravě dětí. „Tak až ta paní ředitelka přijde, co nebudeme dělat?“ „Mlátit!“ „Křičet!“ „Rozbít oken!“ „Předbíhat v řadu!“
„Výborně,“ komentuji rozpačitě. „A co tedy dělat budeme?“ „Nemlátit!“ „Nekřičet!“ „Nerozbít oken!“ „Nepředbíhat v řadu!“ „Výborně,“ vzdávám to a asistentce bezděčně uniká chichi. „Tak teď si tu lekci nacvičíme, ať všichni vědí, co budou dělat, ano? Ale nikdo nebude paní ředitelce říkat, že ho to nebaví, protože jsme to už dělali, ano?
Aisho, proč se hlásíš?“ „Mě nebavit uš teť. Já záchot?“ „Tak běž, ale až přijde paní ředitelka, na záchod nepůjde nikdo, ano?“ Děti vypadají poměrně zklamaně. „Napřed všichni napište na lepicí papírek slovo flight a přilepte ho na tabuli pod veselého, neutrálního nebo smutného smajlíka podle toho, jak si myslíte, že se vám to povedlo.“ Hned asistentce vysvětluji, že předvádím takzvané AFL, česky hodnocení pro další výuku, na základě kterého děti rozřadím do skupin různé náročnosti, a tím předvedu rigor (náročnost).
Děti se mezitím oblepují papírky a jen dva šplhouni píší ghtz a lepí toto pod veselého smajlíka. „Výborně, děti, jen tak dál.“ Deset minut výuky Fonetiky (trigram „igh“) a jdeme na kopírku lekce Miss Aoify. Děti si na tabuli vybírají z pěti možností, které se chtějí učit (čtení, čtení s kámošem, práce se slovy, psaní, poslouchání četby neboli iPady) a nálepku s příslušným oborem přilepí do chlívku se svou fotkou.
Vysvětluji asistentce, jak se tímto samostatným výběrem děti učí zodpovědnosti a jak nám to dá volný prostor pracovat s malou skupinou dětí na „vedeném čtení“. Děti se mezitím polepí nálepkami, křičí, mlátí se a předbíhají v řadu. „Výborně, děti,“ chválím je. (Nedávno si nějaký rodič stěžoval, že učitelky křičí, proto místo křiku chválím. Vyjde to tak nastejno.) Mezna pláče, že chtěla číst s kámošem, ale nikdo s ní číst nechce. „Mezno, čti si tedy sama a za odměnu můžeš jít na záchod.“ Krize hned zažehnána. Mohamed si správně vybral psaní, ale místo do sešitu píše na koberec nesmytelnou fixou. „Výborně, Mohamede, jsi samostatný.“
Asistentka hraje předem nacvičenou slovní hru se skupinou slabších dětí, které neustále pláčou, že žádná slova neumějí přečíst. Hasan mezitím vytáhl lego a staví garáž. Fatima s Latifou se mlátí přes hlavu plyšovými zvířaty. Po čtvrt hodině chaosu a hluku vykřiknu ROTACE! Zde si děti mají vybrat jinou činnost z nabízených pěti. Polovina si vybírá „na záchot“ i přes mé námitky, že nálepky na záchot nemáme a že je tedy nelze vybrat. Asma mezitím rozbíjí okno (letos již podruhé) těžítkem, které si „vypůjčila“ z mého stolu. „Výborně,“ mumlám a volám školnímu opraváři, že nám zase uniká klimatizace. Přichází zdravotnice a stěžuje si, že polovina mých žáků nedodala očkovací průkazy.
Děti, nadšené ze zjevení zdravotnice, vědí, že by mohly uniknout ze třídy do zdravotnického koutku. „Miss, mě bolet zup,“ začíná Aisha. „Miss, ona mě píchnout prevítkem a já mít krev.“ „Miss, mě bolet oko, já vidět prt.“ Zdravotnice okamžitě opouští třídu a já končím lekci shrnutím, co se kdo dnes naučil. Vysvětluji asistentce, že jsme udělaly DVĚ rotace aktivit a nyní přichází na řadu celkové hodnocení, co se děti naučily, a tím předvádíme „dosažení učebních cílů“. Asistence opět bezděčně uniká tiché chichi. „Já naučit, že dneska mě Miss na záchot nepustit,“ shrnuje přípravnou lekci Aisha. Výborně, opakuji si v duchu. Půjde to výborně...
