Konečně! Hurá! Přišel den Dé akce Kulový blesk a já jsem dostala ze školy den volna, abych se mohla přestěhovat z bytu plísňáku do bytu smraďochu. Již sedmnáctkrát jsem řešila smrad s indickým údržbářem, hlavním manažerem smradu, který po poslední návštěvě smraďochu naznal, že jsem asi příliš cimprlich a že v Indii ve slumech se takto bydlí normálně. Zavolala jsem si tedy (a zaplatila z vlastní kapsy) profesionální firmu na opravy smradu všecho druhu.
Tři Filipínci mi jako cvičené opičky prolezli stropy, odborně vyčistili klimatizaci a odpad. Vedoucí čety nakonec přišel na původ smradu. Nasávací trubka z budovy smrděla jako „pish market“ (Filipínci neumí vyslovovat F, takže volně přeložme česky jako lybí tlh = rybí trh). Nasávačka brala vzdoušek z několika míst, jako například odpadní potrubí, skladiště pomyjí, pěstírna plísně a nádrž stoky. Filipínec proto tento nasávací otvor uzavřel jakousi hliníkovou krytkou. Vzduch si tedy asi budu vyrábět sama ve vlastním bytě. Nevím jak, ale je mi to jedno, neboť hladina smradu v mém bytě značně klesla. Teď už se jen přestěhovat.
Školní ubytovací koordinátorka mi fikaně poslala tři Indy, kteří neměli ani vozík, ani krabice. Prohlédli si můj byt a znechuceně prohlásili, že mi přestěhují jen tři kusy mého vlastního nábytku (sofa, skříň a televizi) a tím to hasne. A platím já. Řekla jsem, že tohle jsme si nedomluvili, a volala koordinátorce, která nebrala telefony, neboť pila kávu a jedla datle na schůzi. Stěhováci se tedy pustili do práce a přestěhovali zmíněné tři kusy nábytku, ze kterých dva rozbili. Sofa a skříň byly na sračky a musela jsem je hned vyhodit a objednat nábytek nový, za který jsem samozřejmě platila já. Koordinátorka konečně dopila kávičku a zavolala kámošům stěhovákům, že mi musí pomoct i se zbytkem věcí v bytě. To už jsem si ale vypůjčila na recepci vozík a odstěhovala 5 várek věcí (oblečení, boty, hrnce, sice nevařím, ale mám) atd.
Stěhovala jsem z jedné budovy do druhé, ale věřte, že sto kilo se pronese (proveze) i na malou vzdálenost. Přitom jsem si poškodila veškerý lak na nehty, ukopla palec a strhla záda. Ubytovací koordinátorka po dvou hodinách domluvila se stěhováky, že mi musí pomoct, neboť jim platím, a tak se jali házet cokoliv, co bylo po ruce, do igelitových pytlů na odpad. Takže při vybalování jsem našla vylitý make-up na botech, oblečení a hrncích. Ředitelka se vyjádřila, že je jí to všechno moc líto, a koordinátorka druhých tříd mi dokonce poslala krabici růží a balónek s nápisem GET WELL SOON, kteréžto jsem postavila na vrcholek všech vyházených věcí, rozbitého nábytku v puchu odpadu. A tak jsem se přestěhovala.
Již večer jsem plakala v nemocnici, že mě bolí záda a nemohu se narovnat, takže mi intravenózně podali léky na uvolnění svalů a dva různé pytlíky léků od bolesti. Byla jsem tak zfetovaná, že jsem si musela vzít další dva dny volna, neboť jsem nemohla ani řídit auto, natož třídu. Tak až si zase všichni budete myslet, že jsem bohatá učitelka z Emirátů, nezapomeňte, že jenom pitomé stěhování mě stálo více než můj měsíční plat.
Jakmile jsem si uvědomila svoji nepříznivou finanční situaci, vzpomněla jsem si na radu tatínka: Když nemáš žádné peníze, běž si koupit něco, co vůbec nepotřebuješ. No a tak jsem si koupila na úvěr obrovské zrcadlo se světýlky, které má zabudovaný spíkr a mikrofon, a když se zeptáte: Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světe nejkrásnější? Odpoví: No přece ty, Blaničko! A má pravdu.
