Jak už jsem psala před několika týdny, můj byt byl napaden plísní a já jsem zoufale plakala každý den v ředitelně, aby mě z plísňáku přestěhovali jinam. Po dvou týdnech hysterie jsem docílila toho, že ubytovací manažerka nechala spálit veškerý můj nábytek a prohlásila, že plíseň se vyřešila a že žádné jiné byty nejsou. Nasadila jsem tedy nejvyšší kalibr hysterie a přivlekla do ředitelny karimatku, protože nyní budu spát ve třídě. Nebo v autě. To se ředitelce nelíbilo a odbyla mě s tím, že se o mě škola dozajista postará, a protože NEJSOU BYTY (podobně jako za socíku nebyl toaletní papír), vyřídí mi ubytovací příplatek a já si budu moct byt najít sama.
Byla jsem nadšená čtrnáct dní, než přišlo z vyšších míst vyrozumění, že se úplnou náhodou nějaký byt ve stejném komplexu našel. Ubytovací manžerka zřejmě chodila po komplexu a zkoušela všechny kliky, načež se po dvou týdnech náhodou nějaké dveře otevřely a – voila – nikdo tam nebydlel. Ubytovačka tedy byt hned zabrala pro mě a mohu se v úterý nastěhovat. Hned jsem tam po práci vlezla. Málem jsem omdlela smradem. Tento byt zapáchal tak, jako by se v každém rohu vykakal nějaký kanalizační pracovník. Ubytovací manažerka se samozřejmě k problému nepostavila čelem a stejně jako mi předtím řekla, že jsem plíseň do plísňáku zavlekla já, tak i nyní jsem zřejmě přehnaně dramatická a v bytě si mám zapálit vonnou svíčku. Prd. Zavolala jsem okamžitě na správu domu: Dostavil se indický specialista na smrad a odborně prohlásil, že cihly ve stropech se musí zazdít, neboť smrad vychází z cihel. Což jsem sice nepochopila, ale co já blondýna v Arábii vím o smradu?
Zavolala jsem i koordinátorku druhých tříd, která bydlí o pět pater výš nad smraďochem, aby mi potvrdila intenzitu zápachu. Oznámkovala to desítkou z deseti bodů a řekla, že mám děsnou smůlu. Začala jsem plakat: „A co mám teda dělat, Marie? Mám bydlet ve smraďochu, nebo v plísňáku?“ „Smraďoch je hnusnější, ale neškodí zdraví,“ rozhodla Marie metodou „Sofiina volba“.
Ten smrad se prý dá opravit. Tak jistě. Protože mi to slíbil opravář smradu. Hned naproti smraďochu je odpadová šachta, kde to oproti smradobytu voní jako v květinářství. Malinko jsem si postěžovala ředitelce, ale nezdálo se, že by se mnou nějak soucítila, poněvadž řekla: „Máš nový byt? Máš. Tak si přestaň stěžovat.“ Tak mi prosím posílejte pozitivní myšlenky (a peníze), aby mi opravář smradu hezky ten puch zasádroval a aby mi ubytovací koordinátorka zase nespálila všechen nábytek, protože hrozně smrdí. Ještě by mě obvinila, že jsem ten smrad vyvolala já, stejně jako jsem v plísňáku vypěstovala plíseň.
