O každém národě ve světě panuje nějaký zobecňující názor. V Česku se například říká: Má štěstí jako Ir. Je lakomý jako Skot. Chlastá jako Dán. Je spolehlivý jako Švýcar. Všichni Angličani mají hnusné zuby. A co se říká o nás? No, pokud někdo o České reublice vůbec slyšel, stále panuje názor: Krade jako Čech. Hm. Vůbec nic z toho není pravda a kde se tyto „pravdy“ berou, nechápu.
Moje kamarádka Irka Aisling má například největší smůlu ze všech lidí, které znám. Každý rok má ve třídě úplně nejvíce sígrů a agresorů z celého ročníku. Letos se těšila, že bude mít hodné děti a že se její smůla prolomí. Již první den školy byla zralá podat výpověď. Jejích dvaadvacet dětí se skládalo z dvaceti hlučných a neposlušných chlapců, jedné hodné dívky a jedné... No co si budeme nalhávat. Fatima hned první den třikrát utekla ze třídy, pak se schovala pod stolem, kde roztrhala všechny důležité papíry ukradené z učitelské skříňky (a to není Češka) a na ně se vykálela. Aisling tedy dle předpisů zaznamenala všechny incidenty a přeposlala je koordinátorce, ředitelce, pastorální vedoucí a koordinátorce Spešl Nýds. Nikdo se neměl k žádné akci, neboť koordinátorka dělala nějaké nesmyslné nástěnky, ředitelka byla na šedesáti schůzích, pastorálka pila arabskou kávičku se skupinkou matek a Spešl Nýds (dobře, special needs) řekla, že děcko je normal needs.
Druhý den Fatima kromě přeorganizování pomůcek celé třídy (vyházela je na zem), nalepila na záda všech dětí papírky s nápisem TY KERETÉN. Aisling ten den ještě nabourala auto učitelky tělocviku a srazila svého manžela z mopedu. Pak se osypala ekzémem a jedno oko se zbarvilo krvavou rumělkou. V nemocnici Aisling řekli, že má bakteriální infekci, a poslali ji se třemi antibiotiky domů.
V Aislingině irském koutku, kde se nacházejí třídy s irskými učitelkami, se vůbec dějí divné věci! Siobhan má ve třídě hocha, kterému nefunguje svěrač. Aoife dostala chlapce, který celý den jí plastelínu a na vše bez nějakého očního kontaktu odpovídá „DMAX“. (To má snad být nějaké auto.) Plastelína je v pořádku, je jedlá a nejedovatá. Ale matka tohoto hocha také označila Miss Aoife za neschopnou učitelku, neboť její geniální dítě se má přece učit číst a psát, a ne žrát hromady plastelíny. DMAX! Prostě irské štěstí zřejmě neexistuje. Možná tyto Irky sedí doma, jedí brambory a ginem zapíjejí fakt, že již neexistují zvláštní třídy a že kvůli plastelínožroutům, pokakávačům a ničitelkám je výuka ostatních dětí na druhé koleji. Letos se ale poštěstilo mně, neboť kromě jedné kadeřnice a pár neposedů mám skvělou třídu roztomilých dětí. Bohužel, stále žiji v plesnivém bytě, o kterém jsem psala dříve. Nyní mi začalo kapat ze stropu. Ovšem o českém štěstí se nemluví nikde. Tímto se potvrzuje teorie, že se nikdy nezadaří ve všech oblastech života a že průpovídky o národnostech se nezakládají na pravdě. The luck of the Irish je naprosto scestná úvaha. A já moc nekradu, jen trochu. Obvykle z dětských obědářů, ale jen nezdravá jídla (sušenky Oreo), ale tím vlastně chráním jejich zdraví nebo je to nějaké reziduum ze socialismu.
