„Na Ischii ti budou stačit troje plavky,“poručila mi moje uzurpátorská kamarádka Z. K. „Myslíš?“ řekla jsem, neboť jsem měla v plánu si šestery další obléct pod šaty a tímto obejít jedno z jejích četných omezení. Do Itálie se létá s kabelkou a je třeba do ní narvat všechno. Moje kabelka vážila třicet kilo.
Trajektem jsme se přepravily na italský ostrov Ischia z Neapole, kde jsem chtěly prozkoumat kapličku, ve které se natáčel film Nebožtíci přejí lásce. Pózovala jsem na fotografiích jako divá, když se zprava ozvalo: „Řekněte tý tlustoprdce, že ji svezu...“ „Co si to dovolujete, pane?!“ seřvala jsem českého komentátora, který se okamžitě omluvil: „Pardon, to ne vy, to mě jen napadl citát z toho filmu...“ Odpuštěno. V krásném hotelu jsme si konečně mohly zaplavat v moři a až večer se nám chtělo do nějaké přístavní vesničky. Bohužel jsme se Z. K. během dne utratily všechna eura a teď se nacházely v prekérní situaci: se zbytkem drobných mohla jet autobusem jen jedna. No, něco jako Sofiina volba. A tak jsme šly potupně pěšky.
Ischie je velmi zajímavý ostrov. Dají se zde zakoupit pohlednice, ale ne známky (ty přijdou až v pondělí). Bankomat nefunguje. Druhý bankomat funguje, ale nikdo ho nemůže najít. V restauraci se dá platit kartou, ale platební terminál nemá spojení (bude až v pondělí?). Objednejte si latté a přinesou vám teplé mléko jako kojenci. Takže na druhý pokus: KAFÉ LATTÉ. V kafírně jsme se seznámily s novozélandským lodním šéfkuchařem Brandonem, který se vnucoval, že nám připraví hemenex na horkém písku za pomoci anticyklónového tunelu Kerberos nebo příští týden Chárona. Z. K. řekla, že má nerada, když jí křupe písek v zubech, a kde že tu staví autobus číslo dvanáct. „Dvanáct se italsky řekne dódiči,“ vysvětlila důležitě a nutila mě opakovat plynně italské číslovky od jedné do dvaceti s přízvukem na první slabice. Když jsem to už skoro uměla, uběhla hodina a dódiči nikde. Musely jsme se tedy vyšplhat do prudkého kopce asi kilometr dlouhého. Klopýtala jsem ve svých obvyklých otevřených šteklích, protože Z. K. mi zakázala moderní vyvýšené tenisky, ve kterých by mi prý v tom hicu smrděly nohy. Chudák Blaninka! Konečně byla brána hotelu na dohled a s ním i zároveň přijíždějící autobus číslo dvanáct. „Dódiči!“ vykřikla jsem s přehnaným nadšením, abych Z. K. demonstrovala svoji nově nabytou znalost italských číslovek.
„Dódiči, Zdeninko!“ „Dopiči s dódiči,“ řekla Z. K. sušše. „Vykoupeme se a jedem do Neapole,“ rozhodla na snídani. V Neapoli jsme se cítily jako na brněnském Cejlu. „To je ale krásný mrdník,“řekla Z. K., a jak jste si,milí čtenáři, jistě všimli, v tištěné podobě přenechávám Z. K. všechna sprostá slova, neboť ze sebe dělám slušňáka. Na neapolské památky jsme se vyflákly, protože jsme se cítily polozdechlé vedrem. Take away Campari spritz nám hned spravil náladu a pokračovaly jsme do slavné pizzerie Da Michele, kde se natáčel film Eat Pray Love s Julií Roberts. „Podívej se na sebe,“ peskovala mne Z. K., „pokecala ses jako čuně. To by se Julii Robertsové nestalo.“ Opravdu! Mozzarelu jsem měla i ve vlasech a už se bála si umýt vlasy po ranním debaklu, kdy jsem vytopila koupelnu do podoby rybníku Medlov. „Dost bylo Itálie, už se těším domů,“ řekla Z. K. „Brno je zlatá loď,“ přisvědčila jsem. Nikdo si nevšiml, že mi mastný trojúhelník pizzy tiše vklouzl do kabelky a umazal cestovní pas. Ale co už, v dnešní době se dá projít imigračním i na pizzu. Jsme opravdové hrdinky. Viděly jsme Neapol a nezemřely vedrem.
