Moje nejlepší kamarádka I. H. by nemohla být větším opakem než já. Od mládí dokázala šetřit a také si vážit věcí, zatímco já jsem rozhazovala a každá novinka mi vydržela tak tři dny, než jsem ji umazala, poškodila a vyhodila.
Jednu vlastnost jsme ale měly společnou: obě shromažďujeme, neboť „co kdyby se to mohlo jednou hodit“. Každá něco jiného. Já jsem spíš zaměřená na oblečení a make-up, zatímco I. H. na všechno ostatní. Ani jedna z nás nepotřebuje moc oblečení: I. H. nosí v práci lékařský plášť a já abáju, přesto se mi každý rok podaří vyházet spoustu peněz za nové hadry, které nepotřebuji ani je nemám kam dávat. Nejlepší systém je dle mého názoru vše vyskládat na podlahu, protože je hned vidět, kde co je. Tatínek už v mém raném mládí nazýval můj pokoj „oslím hnízdem“ a chodil mi tam tajně uklízet. Proto na návštěvy ke mně nechoďte, nebudete mít kam se posadit.
Stále si ale připadám jako pečlivka ve srovnání s jednou obyvatelkou nejmenované vilky na Barvičové v Brně, která shromažďuje hlavně odpadky. Po naplnění kapacit domu i zahrady tento odpad bohužel přetéká i na chodník. Každý rok jí přijde výstraha: Uklidit, nebo vystěhovat! Poté se na chvíli sníží hustota masařek kolem jejího domku, ale do měsíce začnou igelitové pytlíky, plastové láhve a rozšlapané salámy nanovo. Inu, shromažďování má různé levely. Mnoho z nás si prostě spoustu věcí nechává, protože jsou „ještě dobré“.
Minulý týden si I. H. koupila nové kolo, což mě uzemnilo, neboť její staré kolo bylo teprve patnáct let staré.
„Sis nějak vyhodila z kopýtka, ne?“ zeptala jsem se. „Ale ne,“ odpověděla, „já bych si to staré kolo ještě nechala, ale někdo mi ho ukradl.“ Podívala jsem se na jejího dvacet let starého forda a dobromyslně poradila: „No vidíš, teď už jen potřebuješ, aby ti někdo ukradl auto.“
