Poprvé na hřišti (Hraju golf IV.)

Andrej Halada

Poprvé v životě jsem hrál na golfovém hřišti tak, jak se má. Tak, jak se nemá, jsem hrál v roce 1987, když jsem chodil na vojenskou katedru Fakulty žurnalistiky. Katedra sídlila v Motole vedle golfového hřiště; jednou jsme tam cvičili sundavání a nandavání samopalu a okolo šla dáma, která se s námi dala do řeči, pár lidem z čety půjčila hůl a nechala odpálit. Poněkud absurdní výjev, v němž student-vojín lidovědemokratické armády v zelených maskáčích odpaluje golfové míčky.


Poprvé jsem to teď zkusil na hřišti v Podbořánkách, které je na cestě mezi Karlovými Vary a Prahou. S trenérem jsme prošli celé hřiště (9 jamek, cca 3 km), on mi vykládal pravidla a já hrál. Povedlo se mi snad všechno: jednou mi míček vletěl do lesa a hrál jsem mezi stromy. Podruhé mi přistál v bunkru (písčitá místa u jamkoviště). Pak jsem se jednou vůbec netrefil – což se ale počítá jako rána. Několikrát se míček vůbec nevznesl a poskočil pár metrů. Pak začalo pršet - jako na každém správném golfu v Anglii. Taky jsem se trefil do „vodní překážky“ neboli rybníku u jamky č. 9 a utopil jeden míček. Prý tam onehdy při výlovu chytili přes 300 míčků (každý má cenu 25 Kč, a to mluvím o těch nejlevnějších). Nakonec se mi ale podařilo, v co jsem nedoufal. Zahrál jsem celkem 12 stablefordových bodů, a ty mi stačily k tomu, abych splnil limit (minimálně 9 bodů) potřebných k získání zelené karty (golfový řidičák).
Ale nejpodstatnější byl zážitek. Podbořánky jsou ve zvlněné krajině Manětínska, hraje se blízko lesa, je to klub menší, s civilnější atmosférou. Rozdíl mezi odpalováním míčků na cvičné louce (drivingu) v Karlíně a hraním na venkovském hřišti je zcela zásadní. Když už se blížila sedmá večerní, mraky odtáhly a déšť ustal, když slunce v tom průzoru mezi oblaky a zemí svými táhlými paprsky osvětlovalo zelenou trávu fairwayí, kdy jsem měl celé hřiště prakticky jen pro sebe, protože všichni už odjeli do tepla, pochopil jsem, proč tolik golfistů tak nadšeně hovoří o svých zážitcích. Musím říct, že golf je sám o sobě skutečně hezký sport.
Nicméně stále přemýšlím nad tou „lidskou“ stránkou golfu u nás, nad mnohde viditelnou společenskou golfovou „křečí“, nad relativní finanční náročností atd. Jakožto aktivnímu cyklistovi zvyklému na maximální demokratičnost, otevřenost a dostupnost sportu mi golf připadá logicky v lecčems omezující, uzavřený. Ale to je na delší debatu, to až jindy.