Vážený pane doktore,
když se na polích kolem silnic objevila wildaprkna ve tvaru supa, přestal jsem tu minerálku kupovat. Od doby, kdy neznámí darebáci káceli stromy zastiňující štíty onoho velkokvelbu, jsem do něj nevkročil. Když mi v televizních zprávách začnou líčit, co budou vysílat za dvě minuty, beru to silně popuzeně, že se na ty lenochy nastavující čas vůbec koukám. Jakmile mi na netu vyskočí reklama, o niž nemám zájem, upozorňuje mne, co určitě nekupovat.
Ve Státech jsem míval na kabelovce 52 programů, ale po týdnu jsem se díval už jen na ty dva, kde reklamy nebyly. Když vidím něco v akci, uvědomuji si, jaký to musí být předražený šmejd, když se jim to vyplácí prodávat i za cenu o tolik sníženou. S nostalgií vzpomínám na mravopočestnost Rakouska-Uherska, kde bylo šest procent čistého zisku hranicí ­lichvy. Je to důsledek přirozeně vzpurné reakce starší generace proti oblbování propagandou? Jak je možné, že výrobci či překupníci dosud věří, že jim reklama zvýší prodej na delší dobu než na nejbližší jeden dva týdny?
S díky Ing. Vladimír Henžlík