Již v průběhu jednání přípravného parlamentu (Vorparlament) ve Frankfurtu roku 1848, jenž požadoval přeměnu dosavadního spolku států (Staatenbund) ve spolkový stát (Bundesstaat), se objevily dvě koncepce sjednocení dosud rozdrobeného Německa: velkoněmecká, zahrnující rovněž Rakousko, a maloněmecká bez něj.
Návrh ústavy přijatý 28. března 1849 byl maloněmecký a liberální. Po porážce revoluce došlo v prosinci 1850 k obnovení Německého spolku v předrevoluční podobě, třebaže se Prusku podařilo zablokovat vstup Rakouska do celního spolku. Pokus o sjednocení Německa liberální formou tedy ztroskotal.
V září 1862 stanul v čele pruské vlády potomek starobylého junkerského rodu Otto von Bismarck, jenž krátce po nástupu do funkce pronesl legendární výrok, že Německo se musí sjednotit nikoli „… projevy a rozhodnutími většiny – to bylo velkou chybou let 1848 a 1849 –, nýbrž železem a krví“. Tehdy ještě nenastala vhodná chvíle pro vyšachování Rakouska ze záležitostí Německa, a proto v roce 1863 Prusko sice odmítlo účast na konferenci států Německého spolku zaměřenou na reformy, zato však v konfliktu s Dánskem o vévodství Šlesvicko a Holštýnsko „železný kancléř“ učinil vše pro to, aby habsburská monarchie stála po boku Pruska, což se také stalo.
První kořist
Po vítězství Pruska a Rakouska v rakousko-prusko-dánské válce roku 1864, zvané též druhá šlesvicko-holštýnská přiřkla Gasteinská dohoda z roku 1865 Šlesvicko Prusku a Holštýnsko Rakousku. Byl v tom však háček. Holštýnsko totiž oddělovalo Prusko od Šlesvicka, čímž mohlo kdykoli zavdat příčinu ke konfliktu. Prusko-rakouské napětí gradovalo, když se v témže roce podařilo nadobro zablokovat rakouskou žádost o členství v Německém celním spolku.
Obratný diplomat Bismarck připravil pro konečný střet s podunajskou monarchií vhodnou půdu. V sedmitýdenní válce v létě 1866 Prusko skomírající Rakouské císařství drtivě porazilo a vymanévrovalo je z vnitroněmeckých záležitostí. Po rozpuštění Spolkového sněmu ve Frankfurtu získalo Prusko právo na založení Severoněmeckého spolku, který sdružoval 22 států severně od Mohanu. Severoněmecký spolek přijal ústavu stojící na autoritativních zásadách pruské státnosti a jeho hlavou se stal pruský král jako prezident spolku. Spolkového kancléře jmenoval spolkový prezident, jemuž se také zodpovídal. Roli většiny centrálních institucí převzaly instituce pruské.
Nicméně mimo Severoněmecký spolek stále zůstávaly velké a významné jihoněmecké státy: Bavorsko, Württembersko a Bádensko. Příležitost k jejich připojení na sebe však nenechala dlouho čekat. V prusko-francouzské válce, jež vypukla v červenci 1870, se tyto státy postavily po bok mocného Pruska a poskytly mu své nemalé kontingenty.
Konečně spolu!
Obrovský zápal pro německou jednotu, který se zmocnil obyvatel těchto tří jihoněmeckých států po ohromující porážce země galského kohouta, přiměl na podzim roku 1870 jejich panovníky k souhlasu se vstupem těchto zemí do Severoněmeckého spolku. Osmnáctého ledna 1871, v den 170. výročí vyhlášení Pruského království roku 1701, oznámil prezident Severoněmeckého spolku a pruský král Vilém I. v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles přeměnu spolku v Německé císařství, jehož prvním imperátorem se stal. Proces sjednocování rozdrobeného Německa shora „železem a krví“, jak si přál kníže Bismarck, skončil.
Na mapě Evropy se objevila dynamická, prudce se rozvíjející, hospodářsky silná, ale také náležitě rozpínavá velmoc, jejíž ústava vznikla podle Ústavy Severoněmeckého spolku a ovlivnily ji koncepce frankfurtského parlamentu. Německé císařství představovalo federaci 25 států pod pruským žezlem s dynastií Hohenzollernů v čele a s celoněmeckým dvoukomorovým parlamentem, jehož dolní sněmovnu představoval Říšský sněm a horní Spolková rada. Do Říšského sněmu byli poslanci voleni na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva pro muže. Jednotlivé spolkové země si ponechaly vlastní sněmy a vlády (což dodnes kopíruje Spolková republika Německo). Kancléře jmenoval císař a jemu byl také odpovědný.
Německé císařství zaujímalo rozlohou 540 858 km2 v Evropě druhé místo po Rusku a stejně tak i počtem obyvatel, který z 41 058 792 roku 1871 vzrostl na 64 925 993 v roce 1940. Po hospodářské krizi po roce 1873 se v devadesátých letech Německo přeměnilo ze zemědělské země na vysoce vyspělou průmyslovou velmoc.
Ozbrojené síly sjednoceného Německa – ovšem i jiných evropských mocností; pozdější paušální obviňování Německa z „prušáckého militarismu“ tak není zcela korektní – prudce rostly: ze 458 000 vojáků po vzniku Trojspolku v roce 1884 na 629 000 roku 1900, 653 000 po bosenské anekční krizi roku 1908 a 864 000 v předvečer první světové války. Německá armáda byla tehdy považována za nejlepší na světě a donedávna zanedbatelné válečné loďstvo zaujalo druhé místo po „královně moří“ – Velké Británii.
