Druhé kolo slovenských prezidentských voleb bylo výrazně jiné než to první. Vítězství předsedy parlamentu Petera Pellegriniho se v něm zrodilo díky dvěma hlavním faktorům. Šéf levicové strany Hlas v něm totiž sice zvolil rétoriku Andreje Babiše z posledních prezidentských voleb, při níž strašil válkou, ale volební vítězství získal podle vzoru Miloše Zemana ve volbách roku 2018. Pellegriniho úspěch totiž v první řadě stál na tom, že v druhém kole přivedl k volebním urnám masivní množství těch, kteří v prvním kole zůstali doma.
Účast vzrostla o téměř 10 procent, zastavila se až na 61 procentech a neměla vlastně moc daleko k posledním slovenským parlamentním volbám ze září 2023. Výsledek druhého kola proto sice znamená nejtěsnější přímé prezidentské volby ve slovenské historii, ale rozdíl ve prospěch Petera Pellegriniho byl nakonec větší než se po prvním kole, a i na základě předvolebních průzkumů čekalo.
Kopie parlamentních voleb
Ivanu Korčokovi se totiž nakonec nepovedlo udělat ze sebe Petra Pavla, kterého část voličů považovala za kandidáta mimo střet koalice a opozice. Průběh slovenské kampaně mezi prvním a druhým kolem proto za přispění obou kandidátů udělal ze sobotního hlasování kopii posledních parlamentních voleb. Dobře to ilustrují počty hlasů, kteří oba kandidáti včera dostali. Petera Pellegriniho volilo milion čtyři sta tisíc občanů, což téměř přesně kopíruje počet hlasů Ficova Smeru, Pellegriniho Hlasu, Dankovy Slovenské národní strany a mimoparlamentní nacionalistické strany Republika ze zářijových parlamentních voleb. Naopak Ivan Korčok si připsal milion a čtvrt hlasů, což opět téměř přesně odpovídá souhrnu všech dnešních opozičních stran – Šimečkova Progresivního Slovenska, Matovičova hnutí Slovensko (dříve OĽANO), Sulíkovy strany SaS, katolického Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) a Hegerovy strany Demokraté.
Probuzení spících smeráků
Levicově nacionalistický tábor je dnes na Slovensku o několik procent a zhruba 150 tisíc hlasů silnější než liberálně-konzervativní opozice. Když se ostrou protizápadní a „protiválečnou“ kampaní podařilo Pellegrinimu dostat k urnám téměř všechny levicově-nacionalistické voliče, nemohl za současné situace Ivan Korčok vyhrát. Dlouholetý diplomat při tom ve volbách udělal úctyhodný výsledek, při němž získal dokonce o 200 tisíc hlasů více než posledně vítězná Zuzana Čaputová při prezidentských volbách před pěti lety.
Korčokova kampaň zmobilizovala všechny pro něj dostupné voliče, ale hrála tím zároveň do noty Pelelgriniho tábora, který exministra líčil jako lídra „progresivisticko-liberálně-pravicové“ opozice. To pomohlo zvednout jak všechny v prvním kole spící voliče Smeru a Hlasu, tak hlavně voliče nacionalistického a proruského kandidáta Štefana Harabina. Ti totiž přišli v druhém kolo skoro všichni a házeli skoro jednotně do urny pro ně příliš „umírněného“ Pellegriniho, protože Korčok pro ně byl mnohem horší „zápaďák“. Zpečetili tím svatbu mezi levicově-nacionalistickou vládní koalicí a krajními nacionalisty, kteří teď společně ovládnou celou slovenskou politiku.
Mečiarovské tradice
Jedním ze symbolů volební noci se i proto stal bývalý slovenský prezident Ivan Gašparovič, který byl hlavní hvězdou Pellegriniho volebního štábu při sčítání výsledků. Politik z dávné minulosti představoval v 90. letech pravou ruku Vladimíra Mečiara a později se stal dokonce dvakrát prezidentem díky hlasům Ficových voličů. Snad nikdo nesymbolizuje kontinuitu mečiarismu a systému Roberta Fica jako Ivan Gašparovič.
Navíc má dvě velké podobnosti s novým slovenským prezidentem. I on byl předsedou parlamentu a také on politicky zradil svého dlouholetého šéfa a patrona (Vladimíra Mečiara), aby se nakonec stejně stal hlavou státu. Peter Pellegrini je vlastně jen modernější a fotogeničtější tváří této politické tradice, která Slovensku vládla většinu jeho polistopadové éry. Jeho slova z vítězného projevu, kdy mluvil o druhém politickém táboru jako o „opozičně-oportunistickém centru“ ovšem potvrzují, že Peter Pellegrini je obsahově představitelem tvrdého jádra ficovsko-mečiarovského politického světa, jehož představitelé chodí klást květiny k hrobu Gustáva Husáka.
Orbánovo (jižní) Slovensko
Jedinou velkou novinkou volební noci je proto potvrzení politické metamorfózy slovenských Maďarů. Druhé kolo tohoto prezidentského klání totiž bylo snad prvními polistopadovými slovenskými volbami, při nichž se vlastně na volební mapě nepoznalo, kde žijí slovenští Maďaři. I ti se totiž včera připojili k celoslovenskému trendu, zvýšili ve druhém kolo svou účast a vybrali si za prezidenta Petera Pellegriniho.
Přelomové je to v tom, že slovenští Maďaři byli od 90. let dlouhodobě nejpevnější složkou protimečiarovské a pak protificovské volební koalice, protože jim na obou slovenských lídrech vadil jejich levicový nacionalismus. Po včerejšku už to neplatí a je očividné, že na jižním Slovensku vládne Viktor Orbán, který Petera Pellegriniho podpořil, protože je spojencem Roberta Fica. Trochu štěstí měli slovenští Maďaři s ohledem na další postoj slovenské většiny vůči této menšině v tom, že jejich hlasy se nakonec neukázali jako rozhodující, protože relativně velký náskok Petera Pellegriniho vznikl většinově někde jinde.
Vše pro Fica
Pellegriniho kampaň s využitím všeho možného i nemožného zkrátka zabrala a Slovensko bude nyní řízeno ve všech klíčových ústavních funkcích politiky, kteří si přejí spojenectví s Orbánovým Maďarskem a chtějí se profilovat jako samostatná skupina zemí mezi Západem a Východem. Robert Fico bude díky tomu moci dotáhnout všechny plány na proměnu Slovenska ve vnitřní politice. A to zvlášť v situaci, kdy předseda druhé největší koaliční strany – Peter Pellegrini – „zmizí“ v prezidentském paláci. Ivan Korčok se naopak může po včerejšku stát novým lídrem opozice, bude-li o to stát.
