Šestý sněm hnutí ANO měl zvláštní atmosféru. Byla to směs nářků a sebeobhajob a taky přípravy na odchod Andreje Babiše. Ne, ANO jen tak nezanikne. Rozhodně jsme minulou sobotu byli svědky přerodu jednoho hnutí, které v květnu oslaví deset let od svého vzniku.
Andrej Babiš možná vstoupí do historie české politiky. Zcela určitě však do teorie literárních žánrů. Za těch deset let vymyslel a vybrousil zcela nový rétorický žánr, který uplatnil nejen v úvodním a nominačním projevu, ale ve všech dalších vystoupeních.
Je to směs fňukání, stížností, kleteb, spílání konkurentům a okázalá demonstrace křivd, jichž se na něm dopustil svět. Kdyby tento styl nepoužíval miliardář, který ovládá 20 procent mediálního světa s nejvlivnějšími právníky v zádech a poslušnou armádou 72 poslanců, mohli bychom si myslet, že autorem je někdo hodně poznamenaný životem. Ale takhle?
Jako Husák
U Andreje Babiše se jedná o mimikry, jak vyvolat lítost v lidech a vlastně i sám v sobě, aby zpětně získal sílu jít dál. Je to sice složitý psychologický pochod, ale je pochopitelný. Je jednodušší vsugerovat sobě i světu, že je vám systematicky ubližováno, než si říct, kde jsem sám někdy udělal chybu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
