Proč docházet od pondělí do pátku do nějakého pekelného kanclu na Pankráci, když stejnou práci uděláte z kouzelného bungalovu na Bali nebo v Hondurasu, a ještě si můžete přes oběd zasurfovat? Do životního stylu digitálních nomádů je těžké se bláznivě nezamilovat. Je to skoro jako poznat partnera, který nemá žádné stinné stránky. Nebo aspoň ze začátku nejsou vidět.
Ve vietnamském pobřežním městě Danang bylo přesně osm třicet ráno, když Markétě Karvaiové (29) zazvonil budík. Nevstávala kvůli žádnému turistickému výletu ani potápěčské výpravě, prostě jen musela do práce. V praxi to znamenalo, že se v pronajatém apartmánu s výhledem na tři palmy a miniaturní kus oceánu v dálce přesunula z postele ke stolu, zapnula počítač a začala psát.
„Dneska musím dodělat ještě sedm textů,“ řekla. „Ještě že máme pět hodin náskok.“
Výhody časového posunu ji trochu uklidnily, takže si šla prvně ještě udělat kafe, takové to vietnamské, které je tak silné, že vám téměř sleze sklovina ze zubů, ale taky vás dost nakopne, zvlášť když si do něj nalijete půl krabičky kondenzovaného mléka. První dva texty tudíž dopsala za hodinu a pak si šla udělat druhé kafe. Všechno to nakonec dopsala tak rychle, že mohla odpoledne místo práce na pláž.
Vím to, protože jsem v tom bytě s ní bydlela. Testovala jsem totiž na vlastní kůži, jaké je to, být „digitálním nomádem“ neboli člověkem, který může pracovat na dálku, respektive může cestovat po světě a pracovat, odkud chce.
Nicméně i Markéta souhlasí, že je to skoro jako být na permanentní dovolené. „Je to sice každodenní život, ale přitom je kolem spousta barev, lákadel a nových lidí,“ říká. „Nikdo tě nezadupává do země a můžeš si žít podle svých vlastních pravidel.“
Jen předefinovat domov
Ta touha spojit příjemné s užitečným je nakonec přesně to, co na práci, kterou je možné dělat na dálku, láká čím dál víc lidí. Je těžké odhadnout přesně, kolik lidí na světě takhle funguje – už proto, že je těžké definovat přesně, kolik měsíců v roce člověk musí strávit cestováním, aby se mohl digitálním nomádem vůbec nazvat. Jedno je ale jisté: to číslo u nás i ve světě rapidně roste.
Ve Spojených státech bylo minulý rok podle průzkumu MBO Partners, nazvaného State of Independence in America, více než 4,8 miliónu lidí, kteří jako digitální nomádi už nějaký čas fungují, a 17 miliónů plánuje, že by tak žít jednou chtělo. Už teď pracuje 43 procent Američanů alespoň občas z domu, jak zjistila agentura Gallup, a trend zvaný „home office“ se rychle šíří i do Evropy. Podle studie Stanford University jsou navíc lidé, kteří mají možnost pracovat na dálku, o 13 procent produktivnější a tráví méně času na nemocenské než ti, kteří jsou otrocky odkázáni na pondělí až pátek v kanceláři. Pro firmy je to ve finále taky úspornější. Už tím, že si vystačí s menšími prostory.
No, a když už pracujete z domu, pak je jen malý krůček k tomu, říct si: „Když můžu bez problémů pracovat z Berouna, tak můžu pracovat odkudkoli, kde je připojení na internet.“ A od toho momentu už je jen další krůček k tomu, abyste začali pracovat z míst, kde jsou nižší životní náklady. Tudíž to, co ušetříte na živobytí, můžete utratit za cestování. No a pak se prostě jednoho dne probudíte a zjistíte, že bydlíte ve Vietnamu, ačkoli práci máte pořád v Praze.
„Za stejné nebo nižší peníze si zvýšíš kvalitu života,“ sumarizuje Markéta.
Zatímco v Praze by platila deset tisíc korun měsíčně za pronájem jednoho malého pokoje, ve Vietnamu jsme platily obě dohromady v přepočtu nějakých osm tisíc za pronájem celého bytu. A to jsme přeplácely. Za tu cenu, jak jsme se dozvěděly od zkušenějších a hamižnějších nomádů, jsme měly mít nárok na výhled na aspoň čtyři palmy a větší kus oceánu. Jenže je dobré si připomenout, že já na tu dobu, co jsem byla ve Vietnamu, pronajala svůj pražský byt za mnohem víc. A ten má výhled jen na malešickou spalovnu.
Zkrátka už chápu, že život digitálního nomáda má svoje nesporné výhody.
Nomádění pro začátečníky
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
