Jeden čtenář přidal komentář, cituji: „Kde jsou příspěvky tvrdící, že kriminál je havaj, že to tam je jako na pionýrském táboře?“ Je to zajímavý dotaz, který si opravdu zaslouží pozornost. Není totiž kriminál jako kriminál. Mohu potvrdit, že jsou i takové věznice, které se vskutku mohou rovnat pionýrskému táboru, i když přirovnání k ubytovně by bylo trefnější. Ovšem jsou i takové, v nichž se člověk modlí za každý druhý den. V tomto díle našeho seriálu se vám pokusím představit základní členění českých věznic.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme každé úterý, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
Ještě do roku 2018 soudy rozhodovaly o tom, do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen. V té době mohly vybírat ze čtyř typů rozdělených podle míry zabezpečení. Jednalo se o věznice s dohledem, dozorem, ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Odsouzený se tak už při vynesení rozsudku dozvěděl, v jakém typu věznice bude vykonávat svůj trest odnětí svobody. V případě, kdy se odsouzený choval příkladně a plnil si své povinnosti, jak měl, mohl soud požádat (po zákonem stanovené lhůtě) o přeřazení do méně přísného typu věznice. Z ostrahy se kupříkladu mohl dostat do dozoru a časem i do dohledu. V opačném případě, kdy vykazoval ustavičnou nekázeň či závažným způsobem narušoval průběh výkonu trestu, podala věznice soudu podnět k přemístění do těžšího typu věznice.
Věznice s dohledem byly v kategorii těch nejlehčích typů věznic. Právě ty představovaly spíše pionýrské tábory nebo běžné ubytovny. Nebyly vybavené koridory s vysokými zdmi obehnanými ostnatým drátem. A už vůbec ne strážními věžemi s po zuby ozbrojenými dozorci. Vybavení „ložnic“ také připomínalo spíše ubytovnu. Odsouzení v takovýchto věznicích byli zpravidla zařazeni na venkovních nestřežených pracovištích. Pracovali kupříkladu pro obce, u technických služeb a podobně. Při výkonu jejich práce nebylo zapotřebí dozoru strážní služby a do práce i z práce mohli chodit sami.
Věznice s dozorem už byly zabezpečené natolik, že nebylo možné, aby se odsouzený mohl svévolně vzdálit z ubikace. Navíc i v areálu věznice bylo vymezené, kdy a kde se odsouzený smí pohybovat. Vybavení cel bylo oproti „dohledu“ značně rozdílné. Vojenské palandy, plechové skříňky pro osobní věci, jednoduchý stůl a židle. Odsouzení v dozoru pracovali převážně v areálu věznice, ovšem našli se i odsouzení, kteří pracovali na venkovních pracovištích. Jednalo se o odsouzené, u nichž však byl předpoklad, že důvěry nezneužijí a neutečou.
Věznice s ostrahou se v mnohém podobaly těm s dozorem. Jen režim byl mnohem přísnější a pohyb odsouzených omezenější. V drtivé většině odsouzení pracovali v areálu věznice. Pokud se někteří dostali na venkovní pracoviště, byly to spíš světlé výjimky.
Poslední v řadě byly ty nejtěžší věznice označené jako věznice se zvýšenou ostrahou. Samozřejmostí bylo i zvýšené stavebně technické zabezpečení objektu i areálu. Režim byl de facto totožný s vazebními věznicemi. Odsouzení neměli žádný volný pohyb, krom jedné hodiny denně ve vycházkovém koridoru připomínajícím trojúhelníkový cíp koláče. Na rozdíl od ostrahy se vězni nemohli ani volně pohybovat na oddíle. Byli uzamčeni na svých celách za bytelným katrem, tedy masivními oplechovanými dveřmi z tvrdého dřeva. Dokonce ani nechodili do jídelny na výdej stravy. Ta jim byla rozvážena a vydávána přes bufet (malé okénko v onom katru) přímo na celu. Televizi měli buďto na celách, popřípadě je dozorci naváděli ve stanoveném čase do kulturní místnosti. Samozřejmě i zde byli uzamčeni.
Věznice získaly obrovskou moc
Rok 2018 byl pro celé naše vězeňství rokem revolučním, kdy došlo k podstatným změnám. Upravilo se členění věznic a soudy přestaly rozhodovat o tom, zda přeřadí odsouzeného do nižšího či vyššího typu věznice. V současné době už tedy neznáme čtyři typy věznic, ale pouze dva. Ostrahu a zvýšenou ostrahu s tím, že se ostraha dělí do tří skupin. Nízký, střední a vysoký stupeň zabezpečení. V praxi nejde o žádnou změnu. Nízký stupeň je to samé co dohled. Střední stupeň je to samé co dozor a vysoký stupeň zabezpečení je to, co bývalo označené za ostrahu. De facto se změnilo jen názvosloví, ale v praxi k žádné změně nedošlo. Zase si jen chytré hlavy naplnily peněženky. Ovšem jedna citelná změna přece jen nastala. Odsouzení se už nemohou po zákonem stanovené době obracet na soudy s žádostmi o přeřazení do nižšího typu věznice. Tato rozhodovací moc totiž přešla na samotné věznice. Většině odsouzeným se změna této legislativy samozřejmě nelíbí, a to už od samého počátku.
Jeden příklad z praxe: Odsouzený byl pro výkon trestu zařazený do věznice s ostrahou. Plnil si své povinnosti a dělal vše pro to, aby si vytvořil podmínky pro mírnější typ věznice. Jakmile uplynula zákonem stanovená lhůta, podal si k soudu žádost. Soud shledal, že odsouzený splňuje veškeré podmínky a odsouzeného přeřadil z ostrahy do dozoru. Zde musím jen podotknout, že některé věznice disponují více typy zařazení. A mají tedy ubikace pro dohled zvlášť od dozorových a ostrahových (dnes nízký, střední a vysoký stupeň zabezpečení). Šťasten si tedy začal balit své osobní věci a putoval na oddělení v dozorovém režimu. Neradoval se však dlouho, neboť došlo ke zmíněné změně a vězeňská komise usoudila, že by měl být zmíněný ve vysokém stupni zabezpečení. A tak aniž by se dotyčný čímkoli provinil, sbalil si po pár týdnech své věci a putoval zpět na původní oddělení. Na druhou stranu jiní odsouzení, kteří se připravovali na přeřazení do nižšího typu věznice až za několik měsíců, se rázem stěhovali hned. Věznice si tak de facto s odsouzenými zahrály hru škatulata, hejbejte se a nikdo s tím nic nemohl udělat.
Vznikl tak vlastně další nástroj represivní povahy k trestání vězňů. K tomu, aby byl odsouzený přeřazen do těžšího typu věznice, musel dříve spáchat něco zvlášť závažného – a ještě o tom rozhodoval soud. Tedy o tom, zda je nutné přemístění odsouzeného, nebo zda stačí pouze kázeňský trest v rámci věznice. Dnes věznice uloží odsouzenému kázeňský trest a zároveň ho i přemístí do těžšího typu věznice. A to klidně i za takový prohřešek, za který by to soud dříve neudělal. Touto změnou byla dána věznicím nepředstavitelná moc, kdy si sami regulují přechod vězňů mezi různými typy zabezpečení podle svých potřeb.
Odsouzení tak už po zákonem stanovené době nemohou sami žádat o přemístění do lehčího typu věznice. I kdyby totiž splňovali všechny podmínky a soud by je s největší pravděpodobností dříve přeřadil, věznice jim to dnes umožnit nemusí. S naprostým klidem jim třeba odpoví: „Vy jste už dosáhl svého maxima a zbytek trestu strávíte v tomto zařízení.“ S takto nabytou suverenitou nejenže klesá motivace vězňů k tomu, aby se pokoušeli vytvářet si lepší podmínky, ale do jisté míry se ztrácí i samotný smysl účelu výkonu trestu odnětí svobody. Věznice se tak sama z nápravného zařízení mění v pouhé místo, v němž je dotyčný po určitou dobu jen izolován od společnosti.
Jednou se znelíbíte a máte smůlu
V mých předchozích článcích jste se mohli dočíst o tom, že existují přímo propastné rozdíly mezi věznicemi naprosto stejného typu. V souvislosti se zmíněnou změnou legislativy to dělá z vězeňského systému nepřehledný guláš. Například ve vysokém stupni zabezpečení (dříve ostraha) ani není cela jako cela. Přestože budu v jednom typu věznice ve stejném zařazení, můžu být ubytován hned v několika typech cel-ložnic. Buď na cele opatřené bytelným katrem, kde mě budou dozorci zamykat několikrát denně. Nebo můžu být na cele, kde mě budou dozorci zamykat pouze v noci s tím, že se přes den mohu libovolně pohybovat po oddíle. Nebo mohu být na ložnici bez bytelného katru vybavené pouze pokojovými dveřmi, které se neuzamykají, a já se mohu pohybovat libovolně po oddíle kdykoli. Někomu to podstatné přijít nemusí, ale věřte mi, že na psychiku člověka má opravdu silný vliv i to, zda vás někdo pořád zamyká, či nikoli. A to podotýkám, že ono zamykání je prvkem buď vazebního systému, nebo věznice se zvýšenou ostrahou. Přestože je tedy odsouzený v ostraze, může zažít režim typický pro zvýšenou ostrahu. Stává se tedy, že si odsouzený přemístěním do nižšího typu věznice může pohoršit a opačně. Je to paradox. Odsouzeným tedy už spíše záleží na tom, aby byli eskortováni do věznic, v nichž jsou podmínky pro výkon trestu přijatelnější, než aby usilovali o přeřazení do nižšího typu ve stejné věznici. Navíc ne každý vězeň má žaludek na to, aby zaměstnancům věznice ustavičně „leštil kliky“. Jednou se znelíbíte a máte smůlu.
Troufám si říct, jaké máme zatím štěstí, že věznice nemají i pravomoc rozhodovat o předčasném propuštění odsouzených. Hodně lidí se mylně domnívá, že jsou doživotně odsouzení vězni od těch běžných izolováni ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ve všech případech tomu tak rozhodně není. I doživotně odsouzení vězni za trojnásobnou brutální vraždu se přeřazují do lehčích typů věznic – ostrahy. A tak nastanou i situace, kdy psychopatický vrah sdílí jednu celu s drobným zlodějíčkem nebo neplatičem alimentů. Ovšem to, jak takovýto adrenalinový pobyt za mřížemi vypadá, si nechám na příští díl našeho seriálu.
Na závěr bych se ještě vrátil k vězeňskému pobytu podobnému pionýrskému táboru. Ano, člověk se může objevit i v takové věznici, která s kriminálem v pravém slova smyslu nemá nic společného. Vězni sami chodí do práce v nedaleké obci a do báně se de facto chodí jen vyspat. I režim mají srovnatelný s běžnou ubytovnou. Ale takovýchto šťastlivců je opravdu málo. Drtivá většina odsouzených si zažije některou pasáž vězeňského folklóru v tom pravém slova smyslu.
Vězeňská služba někdy v médiích prohlašuje, že od dob bolševika prakticky vymizely jevy takzvaného druhého života vězňů. Vztahy mezi odsouzenými, šikana, znásilňování a podobné libůstky známé z detektivek. Nic nevymizelo! Vězeňská služba se jen snaží věci zlehčovat a bagatelizovat. Kriminály jsou pořád kriminály, z nichž si mnozí odnášejí takové vzpomínky, na které nikdy nezapomenou.
