Když jsem dopsal článek, v němž jsem popisoval pracovní zařazení vězňů, chtěl jsem si odpočinout s šálkem kávy u nějakého časopisu. Zašmátral jsem v kolegově letité sbírce různých periodik a vytáhl zářijové číslo Forbesu z roku 2017. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že v takovém časopise, zaměřeném převážně na byznysmeny, se dočtu tolik nesmyslných blábolů. Ze židle mě zvedl článek s titulkem Liduprázdno od Pavla P. Novotného, v němž se zmiňuje právě i o zaměstnávání vězňů. Jak je vidět, veřejnost je oklamávána i od personálních ředitelů firem zaměstnávajících vězně či od obchodních ředitelů personálních agentur. A mně tak nezbývá než některé skutečnosti, o nichž má veřejnost zkreslené informace, uvést na pravou míru.
V reportáži o jedné doručovatelské společnosti zaměstnávající vězně v pozici skladových operátorů je napsáno: „Firma zaměstnává většinou vězně odsouzené k výkonu trestu s takzvaným volným pohybem, což je nejnižší trest.“ To je strašný nesmysl. Žádný soud v této republice neodsuzuje s žádným volným pohybem. Soud buďto odsoudí nepodmínečně, nebo podmínečně, případě udělí alternativní trest, což je mimochodem právě nejnižší možný trest. Mezi alternativní tresty patří kupříkladu veřejně prospěšné práce nebo domácí vězení. Pokud však dojde k nepodmínečnému trestu odnětí svobody a odsouzený se tak ocitne za mřížemi, pak už záleží pouze a jen na rozhodnutí věznice, jakým způsobem odsouzeného zaměstná. Tedy zda bude odsouzený na pracovišti s volným pohybem, nebo nebude. Vyjímaje doživotně odsouzených vězňů, kteří takovýto volný pohyb mít nemohou.
Cituji však z článku dál: „Nejčastěji jsou mezi nimi neplatiči alimentů, lidé v exekucích nebo odsouzení za menší krádeže.“ Nechci nikterak zpochybňovat či soudit, zda tomu tak v dané věznici, od které doručovatelská společnost vězně k práci odebírá, je či není. Ale ze svých bohatých zkušeností vím, že realita bývá poněkud odlišná. Především jde o to, že firmy, které zaměstnávají vězně, ani nemohou vědět, za jaké trestné činy byli vězni, kteří u nich pracují, odsouzeni. Na takovéto informace totiž nemají ani právo. Aspoň tedy ne oficiálně. Zda věznice takovéto informace poskytne či neposkytne, je věc druhá.
Jde o peníze, ne o to, kdo za co sedí
Výše citovaná věta je firmám asi nejčastěji interpretována, aby byly soukromé subjekty v klidu a nemusely mít obavy, že zaměstnávají i zločince těžšího kalibru. Ona věta začíná „Nejčastěji jsou mezi nimi,“ což je opravdu diplomatické řešení a zní to mnohem lépe, než kdyby jim oznámili neuhlazenou pravdu typu: „Ale také mezi nimi můžete najít vrahy, násilníky a feťáky s dealery dohromady.“ Ale cituji dál: „21 (ze zaměstnaných) je však vězňů (pod dohledem), kdy už na ně na pracovišti dohlíží i ozbrojený zaměstnanec věznice, zde už se osob týká závažnější trestná činnost, většinou majetková.“
Pokud to tak v dané věznici funguje, smekám. Škoda, že to nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Jak už jsem se jednou zmínil, pouze sama věznice rozhoduje o tom, koho z vězňů přidělí na nestřežené nebo střežené pracoviště. Faktorů, které mají na takovéto zařazení vliv, je poměrně mnoho. Nezáleží pouze na tom, za jakou trestnou činnost byl vězeň odsouzen (de facto je to úplně jedno), ale jak se ve věznici chová. Pokud je tedy vězeňská komise spokojená s chováním právě i u vrahů, násilníků, feťáků a dealerů, nemá problém je prostě pustit ven a dát jim práci na nestřeženém pracovišti. Vždyť tady jde přeci hlavně o peníze, a ne o to, kdo za co sedí. Zkusme se na to podívat selským rozumem a představme si nyní holá fakta.
V roce 2017 bylo v novodobé historii na českém trhu práce naprosto vyprahlo. Dokonce i úřady práce od zavedení systému evidence zaznamenaly největší nabídku volných míst, téměř 190 tisíc. Navíc počet uchazečů v evidencích úřadů klesal. Z toho jednoznačně vyplývají skutečnosti, že se sháněli zaměstnanci, kde se jen dalo – tedy i ve věznicích. Což také tenkrát potvrdila svými čísly mluvčí Vězeňské služby ČR Petra Kučerová, která uvedla, cituji: „…ke konci července 2017 pracovalo celkem 8 722 vězňů, z toho 2 741 pro potřeby Vězeňské služby ČR a ve vlastní výrobě. 2 988 pak pracovalo u soukromých subjektů a v různých firmách mimo věznici.“ Zde jen musím poukázat na jednu výpočetní nejasnost, někde mi totiž „lítá“ 2 993 pracujících vězňů. Ale na podobné nesrovnalosti od Vězeňské služby ČR už jsem si zvykl. Ve srovnání se stavem v roce 2015 došlo k nárůstu zaměstnaných vězňů o 2 842, což bylo navýšení o 48 %. Desítkám firem se zachtělo zaměstnávat vězně a jejich počet stále rostl.
Komise rozhodují o nás bez nás
Jak už jsem se dříve zmínil, v dnešní době se stal práceschopný vězeň lukrativním, obchodní komoditou, a to jak pro soukromé společnosti, tak i pro věznice. Pojďme se na to podívat blíže. Proč lukrativní pro firmy? V první řadě firmy zaměstnávající vězně nemusí tolik řešit fluktuaci zaměstnanců. Zaměstnanci se tu a tam opijí, druhý den přijdou pozdě nebo vůbec, nebo se jim prostě zrovna nechce dělat. Kdežto věznice své ovečky firmám dodává s železnou přesností a navíc v pořádku. Firmy za vězně neplatí pojistné a na vězně se nevztahuje ani minimální mzda. Kolik si však věznice účtuje u dané firmy za vězně, vám nepovím. To je předmětem tajemství, tedy smlouvy mezi věznicí a danou firmou.
A proč lukrativní pro věznici? Inu věznice podle zákona 555/1992 Sb., dle §23c může provozovat hospodářskou činnost mimo svoji činnost hlavní, zejména za účelem zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž je činnost provozována za účelem kladného výsledku hospodaření. Toto je de facto zákonná definice novodobého otrokářství, neboť ji můžeme zjednodušeně interpretovat tak, že dle citovaného zákona prostě věznice smí vydělávat na vězních. Snad se jednou dostanu k tomu, abych vám představil, jak se s těmito „vydělanými“ prostředky dál hospodaří. A že jde o astronomické sumy. Ale vraťme se k dalším zveřejněným pohádkám, při kterých veřejnost nabývá dojmu, jak mají věznice vše pod kontrolou.
Dále tedy cituji: „Odsouzení před zahájením pracovní činnosti procházejí důsledným výběrovým řízením ze strany věznice, mimo jiné i psychologickými testy.“ Nemít zkušenosti, tak by tenhle blábol snad přesvědčil i mě. Ovšem oné věznice se to možná i týká, jsou přeci jen i světlé výjimky. Pravdou však je, že o pracovním zařazení rozhoduje vězeňská komise. To už jsem jednou zmínil. Co vím já, tak tyto komise jednají a rozhodují o nás bez nás, tedy my přítomni nejsme a ani se tak nemáme možnost vyjádřit k tomu, co tam o nás vlastně vykládají. Každopádně z praxe vím, že se snaží „narvat“ co nejvíc vězňů do práce, ať už jsou odsouzeni za neplacení alimentů, nebo za vraždu. Hlavní je, že věznici vydělávají peníze. Sami si udělejte svůj odhadní výpočet. Vězeň si vydělá plus mínus 4 tisíce hrubého, to dostane od věznice. Spočítejte si všechny pracující vězně a odhad, kolik si za ně asi věznice inkasují od firem. A psychologické testy? Musel jsem se tomu zasmát, protože si opravdu nepamatuji, že bych kdy skládal psychologické testy před nástupem do práce – a to ať na nestřežené nebo střežené pracoviště.
Vězeň musí držet hubu a krok
Paní personální ředitelka doručovatelské společnosti také uvedla, cituji: „Samozřejmě jsme řešili i výměnu vězně, kterému se nechtělo pracovat, ale v takovém případě existuje jednoduché řešení, a to zvednout telefon a informovat vedení věznice.“ Tohle je opravdu jednoduchá a pravdivá praxe, přestože se za takovou větou skrývá i mnoho jiného. Vězeň prostě musí držet hubu a krok. Upozorní-li na nějaké nedostatky, byť týkající se bezpečnosti práce, či nebude-li zvládat práci dle představ firmy, zvednou telefon, zavolají do věznice a vězeň letí.
Ovšem na druhou stranu by měl od věznice dostat jinou práci, kterou bude schopný vykonávat, a ne být zcela pracovně vyřazen. Málokdo z obou stran, ať už jde o soukromou společnost nebo věznici samotnou, si uvědomí, že pracovním zařazením vězně vznikne ze zákona jistý pracovněprávní vztah mezi vězněm a zaměstnavatelem. Navíc v teoretické rovině ani není snadné vězně vyřadit z pracovního zařazení. Pro příkladnou ukázku vám budu citovat vedoucího oddělení zaměstnávání vězněných osob: „Odsouzené nelze vyřadit ze zaměstnání například z důvodu slabé manuální zručnosti, lenosti, nedostatečných pracovních návyků, ale ani organizačních důvodů, kvůli snižování stavu z důvodů nedostatku práce.“ Podle nařízení generálního ředitele Vězeňské služby ČR lze odsouzené vyřadit pouze v případě, že hrubým způsobem poruší své pracovní povinnosti nebo soustavně vykazují závažné nedostatky v kázni a pořádku negativně ovlivňující stávající pracovní zařazení, za které byli odsouzení kázeňsky trestáni, nebo z důvodu ztráty pracovní způsobilosti. Ovšem v praxi prostě věznice vyhodí, koho chce, a s citovaným nařízením si hlavu opravdu neláme.
V onom článku se pak obchodní ředitel personální agentury zmiňuje o tom, že „vězni se pohybují ve speciálním mzdovém režimu, který je daný řádem věznice“.
To už je úplně nesmyslná absurdita. V žádném mzdovém režimu daným řádem věznice se totiž opravdu nepohybujeme. Odměňování odsouzených, kteří jsou pracovně zařazeni, je totiž dané Nařízením vlády, které přesně definuje základní složku pracovní odměny, její členění a příplatky.
Ve finále je tedy úplně jedno, zda Vězeňská služba ČR věší bulíky na nos řadovým občanům, nebo managerům či personálním ředitelům firem, kteří zaměstnávají vězně. Prostě vězeň než aby prací, kterou mu věznice dá, splatil co nejvíce svých dluhů, včetně dluhů obětem trestné činnosti, dnes –kvůli platné legislativě – vydělává peníze, které potom naplňují vězeňské pokladny.
Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>
