Když jsem začínal se Zápisky českého vězně, počítal jsem s represemi ze strany vězeňské služby. Byl jsem si dobře vědom všech důsledků, které si budu muset nést za své informování veřejnosti o stavu našeho vězeňství až do konce svého trestu. Nemýlil jsem se, neboť represe na sebe nenechaly dlouho čekat. Zatím nejcitlivější odezva na mé články ze strany Vězeňské služby ČR bylo mé náhlé eskortování do přísnějšího typu věznice. Oficiální důvod mého přemístění zněl: „Z důvodů navýšení efektu účelu výkonu trestu.“ Skutečný důvod však musí být každému nad slunce jasný. Znojemské věznici se zkrátka nelíbilo mé psaní.
Opět vás tedy vítám, tentokrát z druhého konce republiky. Z věznice obklopené horami hlušiny z vytěženého uranu, který tu kdysi těžili političtí vězni. Dnes tu jen jako memento mori zahynulým vězňům vévodí zrezivělá těžní věž. Věž, jejíž výtahová kola se roztáčí pouze při silném větru.
Věznice je to těžší. Ale jak se říká: „Když se jedny zavřou, otevřou se nám ty druhé“. A mně se tak otevřelo mnoho dalších možností. Mohu psát o skutečnostech, o kterých to dříve nebylo možné. Jelikož se stále držím rady mého nebožtíka dědečka, těžím i z toho nejhoršího jen to dobré, a navíc s nadhledem. Už první dny po eskortě jsou jak vystřižené z nějaké satiry a já se s vámi o ně prostě musím podělit.
Zvláštní leták na přivítanou
Ještě dříve, než jsem se po eskortě dostal na nástupní oddělení, absolvoval jsem s dalšími „přibylci“ krátký vstupní pohovor v kanceláři vychovatele. Na samém závěru jsme všichni obdrželi několik lejster k vyplnění. Mezi nimi byl vložen informační leták, jehož obsah mě natolik konsternoval, že se s jeho částí musím podělit i s vámi. Dovolte mi tedy krátkou citaci: „Není tajemstvím, že někteří z vás mohou odejít z výkonu trestu s nežádoucím ,dárečkem‘. I když teď můžete kroutit hlavou, že zrovna vás se to netýká, čísla hovoří jasně. Podle některých údajů může být jen žloutenkou typu C nakažena až třetina z vás. A to už je pořádný důvod dávat si pozor. Zvlášť v podmínkách, kde se při rizikových aktivitách, jako je užívání drog, sex nebo tetování, nedá tak dobře chránit jako venku. Nechci vás hned ze začátku strašit, ale realita je bohužel ještě o něco horší. Krom ,céčka‘ vám hrozí i ostatní typy žloutenek (A, B, E, F), syfilis nebo obávaný virus HIV, u kterého už přestává sranda. Určitě také víte, že užívání drog, jejich distribuce, ale i rozšiřování tiskovin popisujících výrobu a přípravu drog nebo i tetování jsou ve vězení zakázány a hrozí vám právní postih. To znamená v lepším případě kázeňské potrestání a konec nadějí na podmínečné propuštění, v horším případě navýšení trestu. Pokud vás toto neodradí a drogy berete, čtěte ještě pozorněji tento leták. Jsou v něm popsány možnosti, jak snížit rizika, kterými jste ohroženi vy i vaše okolí. Leták čtěte, i když drogy zrovna neberete, infekce se mohou přenášet i jinými, zdánlivě ,nevinnými‘ cestami. Užívání a zvlášť injekčnímu se nejlépe vyhněte. Pokud to nezvládnete, snažte se mít vždy čistou injekci, filtr, lžičku a roztok. V případě, že to nejde, snažte se vše sterilizovat alespoň 15minutovým převařením ve vodě.“
Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se smířil s realitou místa, v němž jsem se opět ocitnul. Přemýšlel jsem o obsahu celého letáku, který krom informování o všech rizicích také nabízel různé aktivity v rámci programu zacházení. Andragogické poradenství nabízí pomoc odsouzeným například při získávání motivace k bezdrogovému životu. Intervence v případech zneužití drog či jiných mimořádných událostí v průběhu výkonu trestu ve spojitosti s drogami. Dále je to protidrogová osvěta. Tato aktivita je interpretovaná jako široká prevence toxikomanické závislosti u odsouzených. Dílčím úkolem je u odsouzených vytvářet kritický náhled na drogovou problematiku a podporovat motivaci k abstinenci. Dalším úkolem je podpora motivace k případnému zahájení protitoxikomanické léčby.
Pro mě osobně jsou drogy španělskou vesnicí a ničemu z tohohle nerozumím. Jediné, čemu z letáku rozumím, je zmíněný fakt, že jsem v této věznici vystaven víc jak 30procentnímu riziku nákazy vysoce nebezpečnými infekcemi, a to i bez nějakého užívání drog.
Infekční prostředí, ve kterém se člověk myje z kýble
Hlava mi třeští, tak si jdu uvařit kafe. Na chodbě oddílu je jedna rychlovarná konvice. Naplním ji vodou a zapnu. Než se voda uvaří, tak si znova v hlavě promítám obsah toho informačního letáku. Náhle mě napadne otázka: „V čem si vlastně mají odsouzení sterilizovat 15minutovým převarem své nádobíčko?“ Na celém oddíle není žádný vařič či elektrická ploténka. Jediné, co je schopné vařit vodu, je tahle rychlovarná konvice, která právě dovařila. Jen pro jistotu ještě chvíli přidržím spínač, aby se voda vařila déle. Pak celý obsah vyleju do dřezu, konvici vypláchnu a dám si vařit vodu novou. Jakmile začne vařit, opět chvíli přidržím spínač a konečně si zaleju to vytoužené kafe. Jeden prostě nikdy neví.
Jen co dopiji kávu, nějak mi to v břiše zabublá. Snad je to cestovní horečkou z úmorné celodenní eskorty, snad vlivem stresových okolností. Tak či tak musím nutně na toaletu. Ještě dřív než dosednu na prkénko, opět si vybavím část onoho informačního letáku, jenž mě mimo jiné informoval o způsobu přenosu žloutenky typu „A“. Infekce se mohou přenášet i jinými, zdánlivě nevinnými cestami. Běžným dotykem s infekčním materiálem, například s kohoutkem, záchodovým prkénkem, příborem a podobně. Jen tak tak stihnu prkénko vypolstrovat toaletním papírem přesně tak, jak mě to učila maminka, když jsem s ní před 30 lety jezdíval vlakem.
Když vyjdu z toalety, zjistím, že se místní sprchují. Teplá voda se pouští pouze dvakrát týdně. Šťasten, že jsem v tento den, kdy jsem propocený jak po fotbalovém utkání, zastihl tuto událost, běžím pro hygienické potřeby a ručník. Dojdu na koupelnu – a šok! Voda neteče. Ke vší smůle jsem promarnil 30minutový interval. Ano, 30 minut. 30 minut teplé vody pro celý oddíl. Další poteče za dva dny.
Opět jdu k rychlovarné konvici. Dvě vyliju do kýble, abych se aspoň nějak mohl opláchnout. Pane Bože! Jak se má dodržovat nějaká hygiena v tomto infekčním prostředí, když se člověk nemůže ani normálně umýt? Přijel jsem z věznice, která umožňovala koupání třikrát denně a v umyvadle na toaletě tekla teplá voda pořád. Asi abych začal věřit onomu informačnímu letáku, že má kouzelnou moc a ochrání mě od zlých vlivů virů a bakterií.
Čekají nás švábí závody
Blíží se večerka, tak si znaven či spíš úplně vyčerpán lehnu na palandu. Celkem je nás na cimře šest. Během seznamovací diskuze se dozvídám, že tři mají žloutenku typu „C“ (snad prý zaléčenou) a z toho jeden prodělal i syfilidu. Paráda! Z předchozí věznice jsem si pro zanedbanou péči lékaře přivezl trvalé následky na krční páteři. Teď přemýšlím, jaký „dáreček“ si přivezu domů z této „basulenky“. Do konce trestu mi zbývá 16 měsíců, tak doufám, že to tu nějak přežiju ve zdraví.
Ráno se probudím a jdu se do koupelny opláchnout. Pod nohama mi proběhne přibližně dvoucentimetrový šváb. Než se vzpamatuji, schová se do bezpečí mřížky kanálu v podlaze. Pak se s chlapy domluvím, že pořádně vygruntujeme naši cimru. Hned při zametání zpod postele vyběhne další, o centimetr větší šváb. Kolega držící koště ho bleskurychle odchytne a schová do krabičky od sirek. S radostným úsměvem na tváři prohodí, že by to chtělo chytnout ještě jednoho. Prý na švábí závody.
Po chvilce volají všechny nové vězně na prohlídku k lékaři. Jakmile dojdeme na zdravotní středisko, zavře nás dozorce do pochmurné místnosti jak vystřižené z hororového románu. Hádám, že jsme v čekárně. „Mrdka, mrdka jedna...“ ozve se záhy z rohu místnosti, z něhož se vynoří snědý mládenec svlečený do půl těla. Ptá se mě na cigáro a na to, odkud jsem. Jakmile mu vyhovím, ptám se ho, co mu je. Během diskuze chodí od rohu do rohu, škrábe se po celém flekatém těle. Stále nadával na dozorce, který mu řekl, že se mu zdá být zfetovaný. Jak jsem se dozvěděl, tak si onen mládenec užíval poměrně slušnou třídenní jízdu. Ráno (před třemi dny) začal vydatnou snídaní v podobě tří Tramalů, které zapil Metadonem, a nakonec si v klidu vykouřil jointa. Od oběda už speedoval heroin s pervitinem a byl spokojený. Než jsme se rozloučili, řekl mi, ať se mu kdykoli ozvu, budu-li chtít cokoli koupit nebo prodat. To už jsem si naplno uvědomil, kam jsem se to zase dostal.
Než jsem se nadál, blížil se další večer. Někdo mi nabídnul kávu, kterou jsem s vděkem přijal. Ovšem první lok mi spustil varovnou kontrolku. Na jazyku jsem cítil takovéto brnění, jaké cítíte v ústech, když vám lékař píchne injekci na umrtvení. Paráda! Jakýsi šprýmař dochutil kávu o nějaké medikamenty. Kolegovi, jenž přímo vyhledává kdejaké tablety na zpříjemnění života, povídám: „Evidentně mám v kávě něco, co tam nepatří.“ „Ukaž...“ vezme mi hrnek, přičichne k němu, a než ho stihnu zastavit, vyklopí spokojeně celý obsah do sebe. S krátkými pauzami prospal celé dva následující dny.
Tradiční vězeňský folklór se vším všudy
Obdobný příběh se stal o týden později jinému spolubydlícímu. Okolo půlnoci seděl u stolu a opakoval, že mu je nějak divně, jako by byl pod vlivem drog. Hned jsem zpozorněl a zeptal se ho, jestli mu někdo nenabídl kávu. Když odpověděl, že ano, věděl jsem, která bije. Naštěstí vypil „jen“ půl hrnku. Ale i to stačilo k tomu, aby propadl hysterické schýze z toho, že půjde na monitoring, už nedostane práci a podobně. Ve finále se šel sám udat dozorci, že je pod vlivem omamných látek a chce rozbor zbytku kávy. Reakce dozorců nás zarazila všechny. Zbylou kávu dali do kanceláře vychovatele a jemu vzkázali, ať se z toho vyspí.
Přemýšlím, jaký by byl závěr šetření, kdyby mu selhaly orgány a on umřel. Nejspíš by ve zprávě byla ona známá věta: „Po důkladném prošetření nebyly nalezeny důkazy cizího zavinění.“ Ani onu odloženou kávu už dál nikdo neřešil. Kolega se naštěstí řádně prospal a teď je docela fit. Po této zkušenosti si však už od nikoho nenechá uvařit kávu. Stejně jako já.
Na oddíle chybí pračka jako sůl, ale prát se prostě musí. Nejoblíbenější a nejefektivnější způsob je praní v kbelíku pomocí instalatérského zvonu. Ten, kdo objevil tento vynález k čištění odpadů, určitě netušil, jak se s takovýmto zvonem perfektně pere. Chatařům či kempařům vřele doporučuji. Jednak praním posilujete ruce, a navíc můžete prát i při vyšších teplotách vody, aniž byste se spálili. Jo, jo. Jsem zpátky v tradičním vězeňském folklóru se vším všudy.
Jak říkával dědeček: „Snaž se vytěžit jen to nejlepší i z toho nejhoršího, co tě obklopuje.“ Děda měl svatou pravdu. V nové věznici se mi otevřely desítky nových možností, šancí i příležitostí.
Další díly seriálu Zápisky českého vězně si přečtěte zde >>>
