Cina na velkých billboardech k nové inscenaci Exupéryho Malého prince v pražském divadle Studio DVA. Cina v pohádce Marka Najbrta Čertí brko, právě v kinech. Cina vlastně kdykoli, když v posledních pár letech zapnete televizi. V Pustině na HBO, v Semestru na Streamu, v Dámě a Královi na Nově a tak dále. V seriálu Most, který začne ČT vysílat v lednu, Cina aspoň předaboval hlavní hrdinku. Před dvěma lety vyhrál televizní soutěž Tvoje tvář má známý hlas a od té doby svou popularitu pevně drží v rukou. Čerstvě třicetiletý Jan Cina.
Hrajete asi v tuctu různých seriálů, a přitom je ani nevidíte?
Věci, ve kterých hraju, jsem doma neviděl, ale to nevadí. Obecně jsem za seriálovou zkušenost vděčný, i před pár lety za Ordinaci v růžové zahradě. Beru to, jako když jste řezník na učňáku. Taky se tam musíte rychle naučit vyrábět dobrou tlačenku. A to se nestane jinak, než že si to maso pořádně osaháte. Tím, že si o něm jenom čtete, se moc nenaučíte. Pak člověk získá rychlost, zručnost, zkušenosti a může se rozhodnout, jestli chce zkoušet i jiný věci.
Je tou „jinou věcí“ Malý princ v režii Šimona Cabana, nová inscenace pražského divadla Studio DVA, kde jste celou dobu sám na jevišti?
Samota na jevišti je lákavá, ale zároveň děsivá. Pro mě to bylo jedno z největších hledání, které jsem kdy při práci zažil, a současně hodně zajímavé zkoušení. Taky opouštím svoje zajeté koleje, toho pořád ještě trošku dětského, bezstarostného Honzu. Malý princ je o rozumu a o duši, které spolu často mluví. Na jaře mi bylo třicet a fakt ten věk cítím jako zlom, často si povídám sám se sebou. Co má a mělo v práci smysl, co nemělo…
Jak ten váš dialog dopadl?
Ještě přesně nevím. Třeba pohádky, v nichž jsem hrál a hraju, považuju za dobrou věc. Tam se cítím vážně dobře. V příbězích pro děti fungují osvědčené archetypy. Nevadí mi, že jsem v nich většinou tovaryš a nikdy ne král, vždycky chuďas, co ke štěstí přijde. Třeba i tenhle můj čert v Čertím brku režiséra Marka Najbrta je takový ne úplně prvoplánově použitelný čert. V čertovských pravidlech se moc nevyzná, není ani úspěšný, ani poslušný, a právě proto se musí vydat do světa. Opustit peklo, které už zná a kde je mu dobře. V pekle se ovšem taky nudí a dělá tam blbosti. A dostane se do světa lidí a najednou dokáže věci, které si dřív ani nedovedl představit.
Pamatujete si na svého strýčka, romského spisovatele a redaktora Emila Cinu, velkého vypravěče?
Velmi dobře, umřel teprve před pěti lety. Vždycky jsem se s ním chlubil ve hře Země město jako známou osobností, která začíná na písmeno C. Všechny své knížky nám odvyprávěl. Mluvil jenom v příbězích. Když dorazil, měli jsme fakt radost, o zábavu bylo postaráno. Seběhly se všechny děti a poslouchaly. Mrzí mě ale, že jsem s ním nebyl v posledních letech víc v kontaktu.
Váš strýc pracoval v Českém rozhlase Regina jako správce, ale někdo si ho tam všiml a dal mu šanci před mikrofonem; jeho život je fascinující příběh. Romské pohádky už ale čtete i vy, a to letos v televizi. Cítíte se být Romem?
Je to zvláštní věc. Když jsem studoval DAMU, měli jsme projekt s německou divadelní školou, kde jsme si vzájemně říkali, kdo jsme. Když jsem se představoval, použil jsem najednou termín „half-gypsy“, poloviční Cigán. Sám sobě jsem se podivil, že mám potřebu se nějak pojmenovat. Protože, jak říkal nedávno v nějakém rozhovoru vynikající mladý klavírista Tomáš Kačo, jenž měl nedávno sérii koncertů v Carnegie Hall a žije v Americe, tam je každému jedno, jestli je Rom. Každého zajímá jenom to, že hraje geniálně na klavír. Pravda je, že ani v Praze moje romství ještě nikdo neřešil.
Celý rozhovor s Janem Cinou si přečtěte v tištěném Reflexu č. 49/2018, který vyšel ve čtvrtek 6. prosince.
