V článku „Svoboda slova v ohrožení: To už ani kněz nesmí svobodně veřejně hovořit?“ jsem se věnoval tématice svobody slova ve vztahu k tzv. Istanbulské úmluvě. Text vyvolal hodně reakcí pozitivních i negativních. Několik čtenářů správně poukázalo na skutečnost, že jsem se věnoval převážně ohlasům na vystoupení kněze Petra Piťhy, ne však Istanbulské smlouvě jako takové. Pokusím se to napravit.
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (tedy v novinářské zkratce Istanbulská úmluva) je mezinárodní smlouva Rady Evropy posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Zde chci jen pedagogicky podtrhnout, že jde o úmluvu Rady Evropy ne Evropské unie, jak se mnohdy mylně domnívá část laické veřejnosti, a možná i nejeden nedbalejší politik.
Zajímavostí je, že jako první ratifikovalo úmluvu Turecko, tedy stát s dlouhodobě vzorovým přístupem k ženám (resp. ženským právům), od kterého se mají ostatní státy – především ze západní Evropy – mnohému co učit. Aktuálně se k předmětné úmluvě připojilo přes dvacet dalších států.
To, co vypadá jako kachna a nazývá se jako kachna, nemusí být vždy kachna.
Co je a co není Úmluva
V souladu s právníkem Pavlem Hasenkopfem podotýkám, že tzv. Istanbulská úmluva de facto není žádná „vopravdovská Úmluva“, maximálně tak jen podle formy a názvu.
Jak je známo i studentům prvních ročníků práv, úmluvy mají obsahovat zejména právní normy (hypotéza, dispozice, sankce), ne politická prohlášení či spíše politické nenormativní žvanění.
In medias res: Istanbulská úmluva je především politický manifest genderismu a dalších spřátelených -ismů , ne právní Úmluva.
Vše právní, co je v „Istanbulce“ obsažené, je již dávno zakomponováno do našeho právního řádu – kupříkladu v ČR je již dlouho trestné domácí násilí, znásilnění, sexuální obtěžování i stalking žen (nadto trestný je u nás dokonce i stalking a sexuální obtěžování mužů).
V čem úmluva nepomůže
Otázka na aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení je zcela legitimní, a to nejen v této oblasti, nicméně jedná se o pláč na špatném hrobě. Pakliže se nějaká žena setkala s nedbalou prací policistů či státních zástupců, tak v tom ji Istanbulská úmluva reálně nepomůže. Vím, zní to asi cynicky, ale je to tak.
V rámci fair-play musíme podotknout, že české orgány činné v trestním řízení nepracují v zásadě nijak méně kvalitně než příslušné orgány v jiných členských zemích EU, o tzv. třetích státech nemluvě – včetně nového feministického ráje ležícího v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě – zvaného Turecko.
Pokud by někdo chtěl například českým a moravským ženám vzít volební právo, budu první, kdo budu burcovat, aby se tak perfidně nedělo. Nicméně neuvěřitelný humbuk, který určité (převážně ultra-levicové) kruhy vytvořily okolo citované Istanbulské smlouvy mi přijde hodně za čarou. Plodem z tohoto stromu je i trestní oznámení na kněze Petra Piťhu, který si dovolil znevážit dobrodiní, které nám Istanbulská úmluva prý přinese.
Mísení politiky a práva
Pro pět ran do všech feministických ježibab i ježidědků (abych byl genderově korektní), Istanbulská úmluva je učebnicovým příkladem, jak to dopadá, když se mísí právo a politika více, než je zdrávo.
Nedávno se jedna „genderistka“ v médiích kasala, že jim není cizí smysl pro humor, proto si jej dovolím otestovat: Budou se české feministky jezdit do Istanbulu učit, jak zakroutit zlým mužům krkem? Ptám se na závěr ve zdvořilé nadsázce inspirované Klementem G.
Autor je právní publicista.
