Na přelomu 18. a 19. století se stal dominantou chudého londýnského předměstí St. Giles nový pivovar. Podnik člena britského parlamentu Henryho Meuxa byl pojmenován „Podkova“. A brzy se díky kvalitnímu porteru proslavil po celé Anglii. V rámci rychlé expanze pak majitel do skladu pivovaru nainstaloval několik obřích sudů schopných pojmout ekvivalent 3500 sudů klasických. Tyto takřka 7 metrů vysoké nádrže fungovaly bez problémů několik let. Až do 17. října roku 1814.
Ten osudný den procházel skladovacími prostory George Crick. Při běžné kontrole si všiml, že železná obruč na jednom z obřích sudů praskla. Nepřikládal tomu však větší význam, protože se to dle jeho pozdější výpovědi prostě občas dělo. Přesně dle instrukcí nadřízeného tak napsal vzkaz kolegovi, který měl během několika dní zajistit opravu. Krátce poté, co odložil pero, ale pivovarem otřásl ohlušující výbuch.
S pivem se ale pojí i pozitivní zprávy. Více jich najdete ZDE >>>
„Byl jsem nahoře na plošině, kousek od skladu, když to bouchlo. Okamžitě jsem tam běžel a ty škody byly obrovské. Čtyři velké sudy to úplně převrátilo a několik dalších prorazilo,“ uvedl Crick pro tehdejší Times.
Pivo ze zničených nádrží následně prorazilo stěnu skladu a zcela pohltilo přilehlé ulice. Někteří obyvatelé přežili díky tomu, že vylezli na nábytek, ale jiní takové štěstí neměli. V domě přímo naproti si tehdy Mary Banfield společně s dcerou vychutnávala odpolední čaj. Přílivová vlna prorazila okna jejich přízemního bytu a obě se bohužel utopily. Stejně to dopadlo v nuzném sklepním příbytku pod nimi, kde nad tělem zesnulého syna truchlila Anne Saville společně se čtyřmi kamarádkami. Ty neměly žádnou šanci dostat se ven včas a rovněž zemřely.
Londýn tehdy ještě neměl kanalizaci, a tak pivo mizelo jen velmi pomalu. Není ovšem pravdou to, co se později tradovalo. Tedy že tomu napomáhala nadšená chudina tím, že porter pila přímo z ulice. Dle dobových záznamů se obyvatelé čtvrti St. Giles zachovali naopak velmi duchapřítomně. Utěšovali plačící ženy a pečlivě naslouchali nářkům ze zatopených domů. Díky tomu se nakonec celkový počet obětí zastavil na čísle osm. Poslední zemřelou byla čtrnáctiletá Eleanor Cooper, na niž se hned po výbuchu zřítila zeď skladu.
Dva dny po explozi byla sestavena speciální komise, která označila celou záležitost za „dílo Boží“. Oběti dle jejích závěrů zemřely nešťastnou náhodou. Pivovar tak nemusel pozůstalým zaplatit žádné odškodné. Naopak ještě obdržel od parlamentu úlevy na daních ve výši plné ceny uniklého piva. A to navzdory tomu, že pozůstalí neměli ani peníze na řádný pohřeb zemřelých. Ty nakonec uhradili obyčejní Londýňané, kteří se v následujících dnech přišli poklonit k vystaveným rakvím. Těch však nebylo osm, nýbrž devět. Vedle Anne Saville ležel i její syn.
