Před dvaceti lety se podplukovník PETR MATOUŠ (34) od lékařů dozvěděl, ať je rád, že po vážném úrazu vůbec může chodit, a na aktivní život bez omezení zapomene. Nevzdal se, vše dopadlo jinak. Loni na podzim obdržel státní vyznamenání – Medaili Za hrdinství v boji. Svůj příběh příslušníka českých speciálních sil popsal v knize Navzdory.
Svoje čtenáře v knize Navzdory vybízíte: „Někdo ti říká, že něco nejde, že na to nemáš? Tak to udělej dvakrát.“ S takovým odhodláním jste se už narodil, nebo jste si ho osvojil?
Rodiče mě vedli k tomu, že pokud chci něco dokázat, musím pro to něco udělat. Nemuseli mi ani nic říkat, odmala jsem viděl, jak jsou pracovití. Táta žádnou povinnost neodkládal, když se do něčeho pustil, skončil, až když bylo hotovo. Nestavěl si vzdušné zámky, rozhodl se, že koupí hospodu. Bez nadsázky začal s nulou na účtu, kolečkem a lopatou. Postupně se mu podařilo vybudovat to, co chtěl. Má svoji restauraci a stavební firmu.
Knihu jste nazval Navzdory. Co jste tím chtěl vyjádřit?
Zjednodušeně řečeno je v tom slově obsaženo, s čím jsem se v životě i armádě potýkal a jaký jsem k tomu zaujal postoj. Není sporu o tom, že v armádě je nějaká hierarchie. Když mi šéf jednoznačně řekne: „Ne, to nedělej!“, samozřejmě to respektuji. Pokud však místo jasného „ne“ začne vykládat: „To nejde, vždycky to takhle bylo, s tím se nedá nic dělat,“ je to pro mě impuls hledat cestu, najít řešení. Udělám to navzdory tomu, že mě někdo odrazuje a zdůrazňuje, že „to nejde“. Ne, jde to. Je to nemožné, jenom dokud se to neudělá.
Vzbudil jste pozornost, není obvyklé, aby příslušník speciálních sil zveřejnil svoje zážitky, byť v publikovatelných mezích. Svůj první rozhovor jste ale poskytl už na jaře 2010, když jste se vrátil coby nejlepší účastník kursu přežití ve Francouzské Guyaně. Kolik vám tehdy bylo?
Jedenadvacet. Nebyl to ale standardní rozhovor. S kamarádem, který tímto kursem taky úspěšně prošel, jsme písemně odpovídali na dotazy čtenářů. Seděli jsme u počítače na Univerzitě obrany a sypali ze sebe odpovědi na první dobrou.
Mimo jiné jste dostal otázku: „Předpokládám, že jste člověk, který nemá rád násilí. Proč jste se dal k armádě a absolvujete výcvik, při němž můžete zemřít?“ Pamatujete si, co jste tenkrát odpověděl?
Vůbec ne.
A zajímá vás to?
No jasně.
Řekl jste: „Nemám rád násilí. Armáda není o násilí. Chráníte sebe, svoji jednotku a lidi, kteří to potřebují. Jste v armádě za rodinu … Podle mého názoru rodina je naše země. Udělám všechno, aby se naší rodině nic nestalo.“
Tak to je… dobrý.
Dojal jste sám sebe?
To ne, jenom mě to zaskočilo. Nic bych na své odpovědi ani dnes nezměnil.
Co jste se tehdy v džungli naučil?
Možná to zní banálně, ale člověk v náročných podmínkách rychle pochopí, že se o sebe musí starat, že nesmí nic podcenit. Jakmile jeden den něco zanedbáte, druhý den končíte, protože z drobného problému je rázem průšvih. Ze škrábnutí, nad kterým doma mávnete rukou a nevšímáte si ho, je mokvající rána. Samozřejmě získáte plno zkušeností, v praxi si ověříte, která havěť je jedlá a která jedovatá, posunete si limity. Většinu účastníků kursu tvořili Francouzi a logicky předpokládali, že nejlepší výsledek bude mít někdo z nich. A pochopitelně nebyli dvakrát nadšení, že tomu tak nebylo.
Získal jste za to odměnu?
Odměnou byla večeře s velitelem pluku. Vůbec se nepozastavil nad tím, že mezi nejúspěšnějšími absolventy kursu je cizinec.
Vojákem jste chtěl být od dětství?
Ještě na začátku gymplu jsem nevěděl, jaké povolání si mám vybrat. Rodiče nadhodili, jestli nechci zkusit práva nebo novinařinu. Hodně jsem četl, nejraději komiksy, to byl můj svět. Většina kluků si hraje na superhrdiny, touží se jim vyrovnat, pomáhat ohroženým, postavit se padouchům, bojovat se zlem. Mě komiksy inspirovaly k tomu, že jsem se nakonec přihlásil na Univerzitu obrany. Dávalo mi to smysl.
Které komiksové postavy jsou vaše oblíbené?
Spider-Man, Batman, Wolverine a Punisher. Spider-Man je teenager, působí nezkušeně. Ve škole se dobře učil, jenomže ho to odjakživa táhlo jinam, za dobrodružstvím. Je si vědom toho, že s velkou silou přichází velká odpovědnost. Batman je detektiv, a hlavně postrach všech zločinců. Wolverine se umí okamžitě zregenerovat. Jmenuje se podle rosomáka, který dokáže ulovit daleko větší zvířata, než je on sám. Je nesmírně houževnatý, jde si za svým a nic ho nezastaví. Bývalý voják, v některých komiksech policista, Punisher je zase antihrdina, zabiják, nikoliv však z vlastní vůle. Pronásleduje ty, kteří zabili jeho rodinu. Co řekne, to udělá.
Pokud vím, jako dítě jste byl tintítko, nejmenší ze třídy. Stejně jste se ale pravidelně účastnil klukovských bitek. Chtěl jste se ostatním vyrovnat, být jako oni?
Nikdy jsem nechtěl být jako někdo jiný. V sedmé třídě na základce mě oslovil spolužák, jestli se taky nechci připojit. Zajímalo mě to. Bojovaly proti sobě vždycky dva týmy. Bitky se konaly o víkendu v lese, měly svoje pravidla, ale stejně se divím, že jsme je přečkali ve zdraví, bylo to drsné. Už z té první jsem si odnesl rozbitý nos. Svoje děcka bych tam v životě nepustil.
Nechcete, aby se vaši synové uměli rvát?
Jsou malí, nechodí ještě ani do školy. Až vyrostou, chci, aby dovedli použít sílu, a přeju si, aby k tomu nikdy nemuseli přikročit. Mám rád rčení, že je lepší být bojovníkem na zahradě než zahradníkem na bojišti.
Na základce jste prý rázně domluvil spolužákovi, jenž ostatní šikanoval. Sundal jste si kvůli tomu na chvilku ortopedický korzet, který jste musel nosit.
Jak to víte? Ten kluk se opravdu moc pěkně nechoval, došlo to tak daleko, že shodil učitelku ze schodů. Vzal jsem krunýř, ten kluk dostal – a nějakou dobu byl klid. Problémy jsme ve škole řešili hned.
Ortopedickou pomůcku jste nosil kvůli vážnému úrazu. Co se vám stalo?
V Mladých Bukách kousek od naší chalupy jsem v zimě zkoušel ve vzduchu akrobatické kousky. Na botách jsem měl kluzky. Při doskoku jsem dopadl na záda na zmrzlý povrch. Zlomil jsem si čtyři obratle. Bylo mi patnáct. Měsíc jsem strávil v nemocnici, nějakou dobu jsem musel být na vozíku, učil jsem se znovu chodit.
Hrozilo, že budete mít trvalé následky?
Doktor mi oznámil, že se musím do konce života šetřit, ať vůbec nepočítám s tím, že například někdy budu dělat dřepy s činkami. Dodal mi tím elán.
Čím? Tím, že vás informoval o tom, že budete žít s omezením?
Vzdát se bez boje není varianta. Jakmile domluvil, zařekl jsem se, že ani omylem to tak nebude. Řekl jsem si, že to bude dobrý, navzdory tomu, co mi tady vykládá. Když mi někdo tvrdí, že něco nemůžu, je to pro mě motivace. Nečekal jsem ovšem, že se něco stane samo. Nelitoval jsem se, rehabilitoval, jakmile to šlo, začal jsem pořádně sportovat. Zlomenina se skvěle zahojila možná i díky tomu, že mi v době před úrazem předepsali růstový hormon, abych povyrostl. Když jsem se pak o pár let později podrobil velmi důkladné lékařské prohlídce, dostal jsem výsadkářské áčko. Byl jsem šťastnej. Chtěl jsem to už v prváku na vysoké zabalit a jít k výsadkářům, moc mě to totiž ve škole nebavilo. Učitel taktiky Zdeněk Flasar, kterému na studentech záleželo, mě ale přesvědčil, ať na Univerzitě obrany zůstanu. Začal jsem chodit do skupiny Commandos a ve třeťáku jsem udělal výběrové testy k 601. skupině speciálních sil. Speciálové ze Šestky pro nás byli superhrdinové.
V Prostějově u 601. skupiny speciálních sil jste byl deset let. Po kancelářském intermezzu, kdy jste byl vojenský přidělenec na Úřadu vlády ČR a koordinátor agendy čelení hybridnímu působení, jste loni na podzim nastoupil na místo zástupce velitele 43. výsadkového pluku v Chrudimi. Neberou to kamarádi z „Šestky“, jako kdybyste přestoupil ze Sparty do Slavie, nebo naopak, tedy že jste „zradil svůj tým“?
Takové to špičkování speciálů v Prostějově a výsadkářů v Chrudimi: „My jsme spešláci, vy si na ně jenom hrajete“ vychází z nepochopení úlohy jednotlivých útvarů. Jedná se o jiné typy jednotek. Výsadkový pluk je třetí manévrový prvek pozemních sil, výběrová lehká pěchota, která má svoje úkoly. Speciální síly jsou jiný druh sil, zjednodušeně řečeno pro laika je to takový chirurgický nástroj. Už jsem zaslechl názor: „Co budeš dělat v Chrudimi, ty, příslušník speciálních sil? To přece nejde dohromady.“ Jenomže ono to právě dohromady jde! Na armádu se musíte dívat jako na celek a já jsem rád, že ze svých zkušeností můžu těžit při výcviku v Chrudimi. Zejména teď, když se kvůli válce na Ukrajině zvýšila bezpečnostní rizika. Máme před sebou dost práce, to ovšem neznamená, že si budeme hrát na spešláky. My víme, kdo jsme, jaké je naše uplatnění, a jsme na to hrdí. Já jako Chrudimák…
Řekl jste Chrudimák?
Jistě. Jsem příslušník 43. výsadkového pluku. Nepálím mosty, na kluky ze Šestky nedám dopustit, vážím si toho, že jsem v Prostějově byl. Teď jsem v Chrudimi. Je skvělé být výsadkář. Padák je ovšem jenom cesta do práce.
Zúčastnil jste se šesti zahraničních misí. Máte čtyři děti. Odjíždět na několik měsíců od těhotné manželky a batolat nemohlo být snadné.
Nebylo to úplně jednoduché, bylo by divné, kdyby se mi nezastesklo. Mnohem horší to bylo pro manželku. Já byl v klidu na základně.
Máte za sebou desítky bojových operací, stovky výjezdů ze základen. Tak si představujete klid?
To je naše práce. A že po mně nepřítel střílí a na základnu dopadají rakety, k tomu prostě patří. To mě nestresovalo. Špatně se to vysvětluje, ale když se nemusíte zabývat každodenními běžnými starostmi a můžete se soustředit jenom na svoji práci, je to v klidu. Žena, která je doma se dvěma, třemi, čtyřmi dětmi, no i kdyby s jedním, to má složitější. Leží na ní plno povinností – jednání s úřady, školky, školy, nemoci, rozbitá pračka.
A ještě k tomu přičtěte, že má strach o vás.
Pro rodiny to není snadné. Když jsem se vrátil z poslední mise, nejstaršímu synovi byly tři roky. Několik týdnů se ode mě pak prakticky nehnul, bál se, že zase zmizím...
Vyprávíte svým dětem, co děláte?
Vědí, že táta je voják a že voják musí bojovat. Teď jim říkám, že už zase skáču s padákem.
Četla manželka vaši knihu?
Konstatovala, že spoustu věcí nevěděla. Ani nemohla, protože jsem jí o tom nepovídal. A bylo to tak dobře. Chtěl jsem ji chránit, aby se zbytečně nebála.
Byl jste někdy v zahraniční misi přes Vánoce a Nový rok?
Několikrát.
Jak to tam o svátcích vypadá?
Záleželo na tom, o jakou misi se jednalo. Při té poslední jsme si dělali legraci, že na Štědrý den i Nový rok má být „ohňostroj“. Byla to narážka na to, že jsme i v tyto dny chtěli do akce. Vše jsme připravili, na Štědrý den jsme ale operaci bohužel provést nemohli. Na Nový rok se nám to povedlo a skutečně to bylo s „ohňostrojem“ – výbuchy a střelbou kvůli nepříteli.
Dali jste si s kolegy nějaký dárek?
Jednou jsem se svým zástupcem koupil všem polštář s komiksovým Predátorem. Byla to recese a ani nevím, zda to bylo na Vánoce, ale asi jo. Většina z nich ten polštář dodnes má. Na jiný vánoční dárek v misi si nevzpomínám.
Co si bojovníci na misi přejí do nového roku?
Tak to netuším. Předpokládám, že si každý napsal s rodinou „hezký nový rok“. Mezi sebou jsme to nijak zvlášť neprobírali.
Jednu z operací, o níž se zmiňujete v knize, máte prý spojenou s písní, kterou jste slyšel, když jste se vrátil zpátky na základnu. O jakou skladbu se jednalo?
Byla to písnička Girls Like You od skupiny Maroon 5.
Podrobnosti bojových akcí líčit nemůžete, na co si ale vzpomenete, když ji hrají?
Dřív se mi vybavila celá operace, teď už to jsou jen určité okamžiky.
Nemrzí vás, že se pořádně nemůžete pochlubit tím, co jste dokázali?
Ne. Kvůli tomu jsme tam nebyli.
Spojenci si vaší práce cenili. Co v Česku?
Našlo se pár lidí, které příliš nepotěšilo, že se nám něco podařilo, takže měli potřebu to shodit. Donesly se ke mně pak „zaručené zprávy“, že vlastně o nic podstatného nešlo nebo že při našich operacích zahynuli civilisté, což není pravda.
Když vám prezident Zeman loni v říjnu udělil Medaili Za hrdinství v boji, z Vladislavského sálu v přímém přenosu zaznělo, že jste se „účastnil zahraničních misí a že za vašeho velení vojáci úspěšně zneškodnili pachatele teroristických útoků v Afghánistánu“.
To vyznamenání není moje, ta medaile náleží mému týmu a lidem, kteří byli kolem mě. Patří speciálním silám. Děláme to, co umíme. Víc k tomu není nutné dodávat.
Státní vyznamenání ale nebylo první ocenění, které jste získal. Máte ještě Kříž obrany státu a také Záslužný kříž za záchranu lidského života.
Záslužné kříže mám dva – jeden za operace v Afghánistánu a druhý za záchranu života. A co se stalo? Ocitl jsem se u nehody. Jel jsem zrovna náhodou kolem a měl možnost pomoci. Mohl jsem být něco platný, protože jsem – stejně jako jiní vojáci – prošel řadou kursů, zdravotní přípravou. Díky tomu jsme na takové situace připravení. Ne nadarmo se nejen v armádě říká, že je třeba být připraven, a ne překvapen.
V Afghánistánu jste se neúčastnil pouze bojových misí, byl jste také osm měsíců na nejvyšším velitelství pro speciální operace na území Afghánistánu.
Ocitl jsem se v pracovním a vojenském nebi. Kolem mě byly samé hvězdy, lidé, které jsem pod přezdívkami znal z knížek a filmů. Moje vzory. Vedle mě seděl frajer, který byl dvacet let u amerických speciálních sil SEALs, měl sedm tisíc seskoků, byl nasazený v mnoha důležitých operacích, sedmkrát byl zraněný v boji, měl ta nejvyšší vyznamenání.
Jak se k vám choval?
Otočil se ke mně na židli, řekl ahoj a představil se mi. Být mezi takovými lidmi, povídat si s nimi, o tom se mi předtím ani nesnilo.
Dobírali si vás, že jste ucho?
Jsem na to zvyklý. Všude jsem byl zatím vždycky nejmladší. Je výhoda, když vás lidi podceňují. Když se ukázalo, že nejsem marnej, vzali mě za svého.
Každý z nich měl různé zkušenosti. Měli něco společného?
Styl humoru. Černočerný. S ničím se nepářou, přitom jsou v jádru hodní a laskaví, pomáhají si. To, že se tváří jako velcí drsňáci, je spíš taková ochranná slupka. Na neznalého mohou působit arogantně, taky se s každým nebaví, než řeknou „ten patří mezi nás“, proklepnou si vás.
Česká armáda má dnes u veřejnosti vysoký kredit. Někteří lidé se však o vojácích vyjadřují velmi nevybíravě. Máte trpělivost jim to vymlouvat?
Nikoho o ničem nepřesvědčuji, jenom doporučím, ať se podívají na fakta.
Často zaznívá, že si spojenci českých vojáků váží. Zní to hezky, ale taky to může trochu působit jako fráze. Vy ve své knížce popisujete jen některé situace, je z nich ovšem patrné, že tomu tak bylo. Americký vrchní praporčík z velitelství v afghánském Bagrámu po jediném dnu na předsunuté základně s vaším týmem prý prohlásil: „Vaše koule jsou jako diamant, nic tvrdšího není.“ Je to největší kompliment, který jste kdy vyslechl?
Ještě větší ocenění bylo, když mi americký doktor řekl: „You know, jaký je rozdíl mezi ,českies‘ a other teams, right? Vy jste Deeds Not Words.“ Přiznám se, že mi vyhrkly slzy. Byl jsem na svoje lidi hrdej. „Činy, ne slova“ bylo naše krédo. Anglickou větu navíc ten doktor proložil českými slovy.
Měl české předky?
Ne, nebyl jediný, kdo to zkoušel s češtinou. Dostali jsme se do fáze, že nikdo neřešil, jestli je v sestavě většina Američanů, nebo Čechů. Byli jsme jako jedna rodina, dělali jsme si ze sebe legraci, Američané se učili říkat naše hlášky, kolikrát se nám stalo, že nás piloti poznali jenom podle hlasu.
Když mluvíte o afghánských vojácích, vždy je označujete za partnerskou jednotku. Jak jste vycházeli s nimi?
Opakovali nám, že nebojují za afghánskou vládu, ta že jim je ukradená, že jsou s námi, protože nás znají. Roky jsme si, myslím Západ, lhali do kapsy, když jsme si mysleli, že Afghánistán postavíme na nohy a že se z něj stane demokratický centralizovaný stát.
Nastal někdy okamžik, kdy vás napadlo, že během operace zemřete?
Nikdy jsem si to nepřipustil.
Odnesl jste si z války nějaké trauma?
Žádné nepěkné vzpomínky mě nepronásledují. Houkání vlaku, které mě vzbudilo na dovolené, znělo stejně jako zvuk výstražné sirény. Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, kde jsem, že raketa nepřiletí, a zase jsem usnul. Znám vojáky, kteří si napíšou na svoji nástěnku, že za sebou mají tři bojové přelety vrtulníkem ze základny na základnu. Nechci to soudit, protože nic jiného nezažili. Když mi chtějí vyprávět o tom, jak prožívali poplach na základně, vyslechnu si to, přikývnu a jdu dál. Pro ně to byl mazec, nebudu to shazovat.
Jak se pozná dobrý velitel nebo šéf?
Dokáže se radovat z úspěchu druhých. Uvědomuje si, že nemůže být ve všem nejlepší. Neřeční. Razím přístup – pojďme to udělat nebo se o tom nebavme.
Chtěl jste být komiksový hrdina. Jak si připadáte jako skutečný hrdina?
Já žádný hrdina nejsem. My se zavázali, že pro svou vlast obětujeme život. V přísaze doslova stojí: Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. To není hrdinství, ale disciplína a hodnoty. Víte, kdo jsou hrdinové? Děti našich padlých kolegů. To jsou hrdinové, ne my.
