Za čtyřicet let aktivní činnosti zanechal otisky na mnoha místech nejen v České republice. V první polovině devadesátých let byla podle jeho návrhu přestavěna radnice v Benešově, v jihomoravských Popicích vyrostl skvostný vinařský dům Sonberk s výhledem na vodní plochu Nových Mlýnů, je považován za jednoho ze spolutvůrců moderní Litomyšle. Úpravami Dolní oblasti Vítkovice pomohl smýt představu o Ostravě jako ocelovém srdci republiky. V Praze, kde léta žije a pracuje, bylo podle jeho návrhů vystavěno na čtyřicet projektů. Jeho bilanční výstava Města bude až do února k vidění v pražském Museu Kampa. Architekt a čerstvý sedmdesátník JOSEF PLESKOT.
Před třinácti lety jsme měli v Reflexu velkou anketu osobností: ty Josefa Pleskota vyhlásily Architektem dvacetiletí. Jak se nositel této Ceny Reflexu měnil v čase?
Možná trochu zpychl, když před lety dostal tenhle titul… Ale vážně: zestárl jsem, životní postoje jsem nezměnil a výraznější změnou neprošly ani mé názory na architekturu. Výstava, kterou nyní mám na Kampě, mi připomíná, že již čtyřicet let pracuji stále stejnou metodou. Začalo to výzkumným úkolem a publikací z roku 1982 Obraz Vinohrad, města 19. století, na které jsem měl možnost spolupracovat s Jiřím Ševčíkem. Když kurátoři tuto naši práci po 40 letech objevili a já si ji znovu přečetl, zjistil jsem, že byla mou neoficiální doktorskou prací z architektury. Takže ano, moc jsem se nezměnil, pořád si jedu tu svou starou písničku.
V roce 2009 jste Reflexu tvrdil, že není dobře, když architekti dostanou k dispozici příliš velké množství peněz. Platí to pořád?
Nyní se mé tvrzení dá vztáhnout obecně na celou společnost, která je v krizi nejen finanční, ale i vztahové, takže zeštíhlující dieta nám může pomoci fyzicky i psychicky. V mládí jsem znal jednoho pána, který říkal: „Mám hodnou ženu, nepřidává mi jídlo na talíř.“ Byl štíhlounký, dožil se vysokého věku a jeho opravdu asketická žena, když chtěl ještě jeden knedlíček, mu ho nedopřála. Psal se rok 1960 a myslím, že to platí pořád. Všeho moc škodí. Když je něčeho málo, škodí to také. Mně se líbí tak akorát. Neříkám, že se mi to vždy daří uskutečňovat, ale snažím se. Nemusí se zbytečně plýtvat na drahosti a náročností materiálů, můžeme pracovat se skromnějšími prostředky. Obecně: směřování ke stavění energeticky šetrných domů je dnes už těžko vyvratitelná povinnost. Ale opět jde o ty prostředky. Když už by byly extrémní, je lepší ubrat si knedlíček.
Nástup covidu obnažil obrovský problém s nesmyslným převážením všeho možného z jednoho konce zeměkoule na druhý, včetně stavebního materiálu z a do jihovýchodní Asie…
To tvrdím dlouho! Už někdy před třinácti lety jsem na otázky typu, zda nechci stavět v Číně ,odpovídal, že nechci, protože to je cestování za prací někam, kde
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
