Je jednou z nejzajímavějších osobností zdejšího katolického kléru. Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB (55) byl v devadesátých letech naším prvním armádním kaplanem. Vojáky doprovázel do válek v bývalé Jugoslávii i na mise v Afghánistánu, Kuvajtu či Iráku. I proto s ním Reflex v adventním čase mluvil především o největší události roku – o Putinově válce, o tom, co je zlo. Ale samozřejmě i o naději.
Zařekla jsem se, že vám tuhle otázku nepoložím, protože kněží ji slýchávají neustále. Ale po zprávě z Ukrajiny, kde Rusové při ostřelování porodnice zabili miminko, které se na tomto světě sotva nadechlo, mi to nedá: Jak může Bůh dopustit takovou hrůzu?
Moje odpověď je jednoduchá. Já nevím. Všechny teologické konstrukty nebo filozofické systémy, jež si myslí, že vysvětlí zlo, podle mne nerespektují, že žijeme život ve vztazích. A ve vztazích je taková věc něco, na co nemáme odpověď, která by lidské srdce a lidskou duši upokojila.
Co si říkáte s Bohem vy osobně, když slyšíte o takových zvěrstvech, jako byl letos masakr v ukrajinské Buči? To jsou surovosti, na něž v Evropě 21. století nejsme připraveni.
Jako ostatní jsem žil v blahé představě, že do téhle doby už válka k Evropě nepatří, že jsme dosti rozumní. Teď najednou zlo doléhá intenzívně i na nás, protože je geograficky a kulturně blíž, ale hrůzy, které vidíme v ukrajinské Buči nebo v Izjumu, se dějí permanentně v Africe, v Asii, v Jižní Americe, kdekoliv. Ptáte-li se na mé osobní rozmluvy s Bohem, pak odpovím obecněji: celá linie Božího působení je spojená s tím, že Bůh prochází světem, kde se tyhle věci nepochopitelně dějí, a přesto to nezabalí. Znovu a znovu dává naději, že tohle není poslední slovo. V bibli nikde není řečeno, že se zabíjení, mučení a podobně příšerné věci nebudou dít. Křesťané ale věří, že podstatná je naděje, která zlo překonává.
Věříte, že Bůh je silnější než zlo. Není to jen takový vznešený slogan?
Já se poprvé v životě podíval zlu zblízka do tváře ve válce v Bosně, kam jsem přijel asi rok po masakru v Srebrenici. Tam na mě dolehla jeho děsivá blízkost. Musel jsem si přiznat, že jsem vyrůstal a poznával pouze svět, v němž se tyhle hrozné věci nedějí. A právě otázka, nakolik je naše představa o silnějším dobru jenom kulturním fenoménem ohraničeným našimi prožitky, a přesáhne-li je, stane se zbytečnou ideologií, byla tehdy mé největší osobní drama. Prošel jsem vnitřní krizí víry. Nakonec jsem si vymodlil naději, že schopnost věřit v silnější dobro není racionálně zcela zdůvodnitelná, ale je to víra, která se rodí v příběhu Ježíše Krista. On se se zlem potkal také nesmírně dramaticky, přesto byl silnější. Otázkou pak je, jestli vše skončí na kříži, anebo jako on jdeme dál ke vzkříšení. Odpověď je ve víře a naději, které se ovšem nikomu nedají vnutit.
A můžete vysvětlit, co je vlastně ono zlo, když si ho třeba Putin představuje úplně opačně?
Myslím si, že vždy byli a budou lidé, kteří stojí na straně zla. Ruská válka je jednoznačně válkou mezi silou dobra a silou zla. Zlo je situací, kdy si nějaký člověk usmyslí, že bude podle svých choutek a zájmů sám určovat rozdíl mezi černou a bílou. Kdy sám vytváří svět v přesvědčení, že on je tím pánem, který může rozhodovat, co je správné a co špatné. Ničí harmonii světa, v níž věříme, že existuje, a není naším výtvorem. Chtěl bych k tomu ale ještě něco dodat…
… prosím, dodejte.
Vedle toho, co o válce a zlu říkám, se snažím být opatrný, abych zcela nepropadl pocitům. Protože skrze strašlivé příběhy jednotlivců, které se dějí a jsou i pravdivé, jako třeba zrovna ten o zabitém novorozeňátku, se nesmírně lehce manipuluje veřejným míněním. Na jediném příběhu mohu vystavit celý svůj pohled na válku, a přitom může být někdy i falešný. Podobně vystavěný příběh totiž mohu najít i na druhé straně a bude také pravdivý. Anebo falešný. S pocity pracujeme čím dál víc, sociální sítě je umocňují, slévají se a šíří lavinovitě společností. Stává se z nich válečná zbraň. Dělají to i Rusové, pomáhá jim to v akceptaci války a my se pak divíme, proč jsou tak děsně zabednění. Politici mají obrovskou zodpovědnost nenechat se těmito jednotlivými příběhy pohltit. Ztěžují jim možnost najít při rozhodování menší zlo, které vždycky ví, že bolest je na obou stranách.
Co je menší zlo? Ptám se vás jako člověka, který se zabýval etikou spravedlivé války.
Určit, co je menší zlo, je bohužel strašně složité. Etici, mezi něž se počítám, mohou ukazovat různá kritéria a různé pohledy, nicméně poslední rozhodnutí musí udělat politici. Ti za ně nakonec nesou zodpovědnost. Proto je máme, proto jsou tak dobře placení. Ale abych neutíkal z vaší otázky. Menší zlo znamená například bránit se i silou, zabít útočníka než ho nechat zabíjet bezbranné.
I bezvěrec si při pohledu na pozemské nespravedlnosti říká útěšně, že alespoň boží mlýny melou a padouch přijde do pekla. Jenže jsou boží mlýny? A co je peklo, pokud je?
Boží mlýny jsou jen lidový opis toho, že spravedlnost sahá až za horizont viditelného a pozemského. Že spravedlnost, láska a pravda jsou hodnoty, jež překračují hranice smrti a našeho světa. Tomu bytostně věřím. Kdyby takové hodnoty neexistovaly, tak mají nakonec pravdu ti, kteří se starají jen sami o sebe. A jestli existuje peklo? Existuje. Peklo je právě ona situace, v níž si člověk sám zpupně určuje, jak věci jsou, aniž by bral ohledy na druhé. Takový člověk zůstává nakonec naprosto sám a peklo je samota, v níž už nemá ani sloužící. Jsem úplně sám, mohu si říkat, že černá je bílá a oranžová je zelená, neexistuje příroda, zvířata, lidé, hvězdy, jsem jenom já s představou, že určuji vše. Takže peklo je absolutní samota z vlastní vůle.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
