Architekt a sochař Petr Janda (46) je především znám obnovou pražských náplavek. Z jeho projektu je vedle lodi (A)VOIDFloatingGallery zatím realizována pouze rekonstrukce dvacítky bývalých čapadel ledu – kobek na Rašínově a protějším Hořejším nábřeží. Nejnavštěvovanější světový architektonický web archdaily.com za ně Petra Jandu nominoval na cenu Building of the Year. Jeden z kandidátů na cenu Architekt roku 2020 v rozhovoru mimo jiné prozradí, kdy a zda se na Vltavě dočkáme plovoucích lázní nebo plovoucího nástupního terminálu pro říční dopravu.
Probouzí se Praha z urbanistického spánku, nebo v kontextu dalších evropských měst je pořád tou příslovečnou Šípkovou Růženkou?
Něco se trochu děje, ale rozhodně to není boom. Obecně je složité tady cokoliv prosadit a zrealizovat, zvláště v oblasti veřejných zakázek. Záleží na tom, kdo si na magistrátu vezme danou věc za své a zda vůbec, což se nyní částečně daří skrze Petra Hlaváčka (náměstek primátora pro oblast územního rozvoje a územního plánu; pozn. red.), alespoň v případě koncepčních strategických projektů většího záběru. Těmi jsou ale většinou dopravní stavby, jako je nová trasa metra nebo dokončení městského okruhu.
Ale Praha přece oznámila zahájení procesu vzniku nové budovy Pražské filharmonie v Holešovicích u stanice metra Vltavská…
Filharmonie je pro Prahu jedno z posledních nevyzkoušených témat velkých kulturních epicenter, i když většina předchozích – vyjma přičlenění budovy Federálního shromáždění Národnímu muzeu – se nedočkaly realizace, ale ty nevznikaly v kompetenci města, nýbrž na jeho území pro státní příspěvkové instituce, jako Národní knihovnu nebo Národní galerie. V živé paměti máme snahy Jiřího Fajta rozpoutat diskusi o nové budově Národní galerie, později alespoň chystanou soutěž za účasti významných světových architektů na velkoryse plánovanou rekonstrukci Veletržního paláce. Filharmonie v našem prostoru určitě tématem je, a to ze dvou důvodů. Jedním z nich je samotné téma potřeby kapacitní a špičkově vybavené koncertní síně, kterou u nás postrádáme. Druhým je předpoklad, že by mohla oživit Holešovice, a současně možnost klastrového efektu, kdy vznik moderního koncertního sálu by na sebe mohl případně nabalit i galerijní, knihovní a další kulturní témata.
S nově jmenovaným ředitelem Národní knihovny se opět objevuje téma její nové budovy. Vedle Letné, kam byla zacílena soutěž s Kaplického „blobem“, se v úvahách objevuje mnoho nápadů, například pozemek mezi Revoluční a takzvaným Husákovým tichem. Město státu zase navrhuje participaci na parcele nad hlavním nádražím.
Mám za to, že celé téma je částečně zablokované předchozí, zpackanou soutěží. Není ochota se vracet k návrhu Jana Kaplického, který určitě své kvality má, včetně ikoničnosti, ale je zároveň kontaminován průběhem soutěže a pevně spojen s umístěním na Letenské pláni. Když by se přistoupilo k nové soutěži, už jen definice místa bude velkým diplomatickým oříškem. Obecně, všechna místa kolem Vltavy mají pro budovu knihovny handicap možných záplav, proto zmíněné umístění v rámci bývalého hradebního okruhu (u hlavního nádraží) může být zajímavé. Zvláště v kontextu zamýšlené „humanizace“ magistrály – přestavby na funkční bulvár s navěšenými objekty veřejných institucí, což se povedlo v mnoha městských aglomeracích. Jen mám za to, že tento záměr je pro pražské politiky složitě prosaditelný vzhledem k tomu, že vždy s sebou nese nutnost redukce řešení dopravy. Možnost něco vytvořit vždy startuje s novým zastupitelstvem na magistrátu, jenže to, co nová garnitura nezačne řešit hned po volbách, zpravidla nemá šanci – během funkčního období – alespoň dotáhnout do další fáze verifikace. Takže je více než jasné, že není od věci, aby tady vzniklo nějaké dlouhodobější řešení, aby se nad plány každé čtyři roky neobjevil tento Damoklův meč střídání garnitur.
Proč se v centru Prahy nedaří vystavět či zrekonstruovat více kvalitních objektů, na něž by město mohlo být pyšně? Proč nevznikají další Tančící domy?
Velkou roli v tom hraje složitě definovaná památková péče, která svou vícestupňovostí vezme většině projektů časové okno, v němž dokážou vzniknout. Ale konkrétním příkladem toho, co se v relativně nedávné době povedlo, je zastavění nároží mezi Mikulandskou ulicí a Národní třídou od Stanislava Fialy. Spolu s jeho rekonstrukcí Šporkovského paláce jde o příklad kvalitní současné architektury v Praze, jakkoli je postavena více na erupci detailů než na čitelné figuře, která by „DRN“ lépe definovala v mapě města. To naopak dobře funguje v případě Tančícího domu, výrazného více než absolutní kvalitou svou téměř gestickou prvoplánovostí, a je asi dobře, že se tato až pitoreskní stavba stala jedním ze znaků města a symbolů jeho porevoluční obnovy. Znaky k městu patří. Praha je historicky má, je složená z výjimečných realizací, rozesetých ve stabilizovaných velkoměstských blocích, ale pak jsou tu právě i jedinečné budovy, jež městu dávají jeho nezaměnitelnou mentální mapu a orientaci.
Vznikají tu i další orientační prvky?
Na Pankráci existuje snad něco, co znakovost má, ale i to je zatím trochu diskutabilní. Osobně jsem toho názoru, že podobných věží by tam klidně mohlo dorůst víc. Praha nemá skutečný downtown, tak proč si ho nevystavět na kopci, že?! Samozřejmě že téma downtownu mohlo být klidně spojeno s tématem revitalizace prostoru nádraží Bubny, ale konsensuální politikou se došlo k tomu, že tam bude implantováno standardní město. Což není úplně špatně, ale přicházíme tak o výjimečné území, kde jsme mohli bez výrazného narušení panoramatu stavět i jinak.
Vystudoval jste architekturu a monumentální sochařství. Zpravidla tedy podléháte veřejným soutěžím, opakovaně musíte chodit s kůží na trh a zažívat zklamání z nerealizace návrhů.
Jsme zvyklí. Je vzrušující přijímat tvůrčí výzvy, včetně zodpovědnosti, kdy můžete pracovat s něčím velkoměřítkovým anebo obsahově závažným. Například kobky jsou z hlediska architektury drobné a z pohledu sochařství monumentální, ale co je na nich nejzásadnější, je vliv na přemýšlení lidí, kteří se s nimi najednou potkají v realitě. O každém projektu uvažuji jako o něčem, co se „skutečně stane“, nic pro mne není jen akademickou úlohou. Je hodně architektů, kteří to rozdělují. Vytvářejí složité digitální vize, jež jsou až absurdně daleko od realizovatelnosti, a vedle toho v praxi stavějí domečky se šikmou střechou plnící předpokládané archetypální představy klientů. My nerozdělujeme témata podle schopnosti klientů je přijmout. Vysvětlujeme, otvíráme všechny dveře možností, jimiž zadavatele provázíme, a ukazujeme jejich potenciál. Historicky se nám už několikrát povedlo vyhrát nebo být přizváni k řešení velmi ambiciózních zadání a tak se dotýkat posunu vnímání, co to je současná architektura. To vás postupně posílí tak, že nemáte problém s tím, že některé projekty se na čas hibernují a že chvíli trvá, než se opět vrátí do hry. Například nás díky předchozím projektům oslovily Královské saúdskoarabské aerolinie, abychom pro ně vytvořili leteckou školu a systém dvaceti heliportů. Ve chvíli, kdy jsme odevzdali třetí fázi projektu, včetně rozpočtů, a mělo se pokračovat k realizaci, bohužel zemřel jejich král. Další pokračování, které se otvíralo počátkem minulého roku, pak zablokovala pandemie. Vloni jsme také vyhráli mezi více než 350 návrhy projekt návštěvnického centra pro rezervaci plameňáků v Abú Dhabi, což lze považovat za jeden z největších úspěchů českých architektů v otevřené zahraniční soutěži. Pracujeme na projektu podmořské observatoře v Norsku, v místě s nejsilnějším přírodním proudem na světě, kde se tvoří legendární víry Maelström. Ale u většiny zahraničních projektů musíme vyčkat, jak se to pohne s procesem vakcinace.
A tady, v Čechách?
Tady je to trochu jiné, v Čechách jsme stále v něčem strašně konzervativní nebo bych řekl spíš defétističtí. Nejtěžší je nevycházet vstříc očekávanému hraní na jistotu. To vše s vědomím, že vás od porot a zadavatelů čeká opatrné přešlapování a obvyklá neschopnost posoudit kvalitu mimo komfortní zónu stokrát viděného. Myslím si, že lidé si tady nedokážou připustit vnitřní sílu a možnosti svobodného přístupu k tvorbě, včetně zodpovědnosti z toho plynoucí, a schovávají se za prohlášení, že „architektura je služba“. Nechápou, že harmonický výsledek může vzniknout silným a výrazným zásahem a nesubmisívním vyvážením starého a nového. A to přesto, že nás za náplavky kolegové v rakouském Štýrském Hradci uvádějí jako příklad citlivé práce v památkové rezervaci UNESCO. Tady ale často slyšíte: „Jo, tohle by se mohlo postavit v Londýně, ale tady ne.“ Jako bychom se stále vnímali druhořadě – provinčně – a opravdu nevím, čím to je. Často se stává, že řeknete-li někomu, že krása je důležitý faktor celého projektu, okamžitě se vám do toho strefí, většinou pomocí rovnice krásné = zbytečně drahé. Myslím, že Češi neumějí plánovat krásu. Úředník sám přijede v porschi a chce, abyste městu navrhl gothaj. To, že to nakonec kvůli zdlouhavému procesu bude stát tolik co parmská šunka, vám jen urychlí pocit nevolnosti nad výsledkem.
První plány na oživení pražských náplavek vznikaly od roku 2008, což znamená, že jste je představovali hned pěti primátorům. Kdy jste si začal uvědomovat, že je reálné, že by se projekt mohl uskutečnit?
Od začátku jsme věřili, že to je reálné. Ale šlo o způsob, jak to zrealizovat a financovat. Pavlu Bémovi (ve funkci do roku 2010; pozn. red.) jsme návrh osobně nepředstavovali, ale jeho lidem ano. Mezitím se náš projekt přes americkou novinářku Joann Plockovou, žijící v Praze, dostal do jednoho amerického webového portálu, až se to zakrátko rozprsklo po světě. Další moment nastal, když Adam Gebrian do Prahy přenesl Městské zásahy, projekt, který původně vymyslel dnešní primátor Bratislavy Matúš Valló (Bratislavská část se konala v roce 2008 ve Slovenské národní galerii, ta pražská se uskutečnila o dva roky později v DOX; pozn. red.). Při této příležitosti jsme představili další část – proměnný koncept pavilónové galerijní lodi (dnešní [A]VOIDGallery, rozebraný parník získaný od Pražské paroplavby v roce 2010; pozn. red.). Mám rád myšlenkově vrstevnaté projekty – kdy návrh obsahuje fúze více principů dohromady. Skvělá byla už samotná myšlenka, že dokážeme postavit do pražské památkové rezervace objekt, který každý rok nebo dva může úplně změnit vnější vzhled, ale případně i funkci.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Co brání realizaci architektonicky cenných projektů na území Prahy?
- Jak se Adriana Krnáčová zasloužila rozvoj hlavního města?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
