Krátce po vypuknutí koronavirové krize jsem vás informoval o bezpečnostních nařízeních a opatřeních, které přijaly tuzemské věznice. Od té doby však uběhlo už několik měsíců a řada lidí se dočkala pozvolného uvolňování vládních nařízení. Ovšem v tuzemských věznicích jako by se zastavil čas. Jak vypadá dnešní život za mřížemi a jak se která nařízení dodržují, bude tématem pro dnešní díl našeho seriálu, u něhož vás srdečně vítám.
Autorem seriálu Zápisky českého vězně, který vám přinášíme na webu Reflexu, je odsouzený, který si odpykává trest odnětí svobody v délce 9,5 roku. Za co byl odsouzen, si přečtěte zde.
I v našich věznicích došlo k nepatrným ústupkům, respektive rozvolnění některých bezpečnostních nařízení. Dívám-li se však na celou věc z globálního hlediska, připadám si jako v Kocourkově, neboť by to snad ani nemohly být české věznice, aby nepojala každá z nich bezpečnostní opatření po svém. Některá opatření sice byla rozvolněná, zato téměř všechny kompenzační výhody pro odsouzené byly zrušené. Také zákaz návštěv odsouzených už byl sice zrušen, ale ne tak docela. Odsouzeného na místo čtyř návštěvníků smí přijet navštívit pouze jedna osoba dospělá a jedna do věku 15 let.
Nicméně všichni zúčastnění mají povinnost mít na obličeji roušku a k tomu navíc musí sedět u stolu, jenž je rozdělen přepážkou z plexiskla. Slyšet tak jediného srozumitelného slova je téměř nadlidský úkon, a tak si raději většina odsouzených návštěvy skoro vůbec nepíše. Raději využívají v našem vězeňském systému naprosto revoluční možnosti skype kontaktu. Skype je omezen na pouhých 20 minut, a přestože poměrně často vypadává síť, tak si vězni tuto formu kontaktu se svými blízkými opravdu velmi oblíbili. Do věznic už také smějí vstupovat pracovníci z různých úřadů, jako jsou sociální pracovníci, kurátoři z probačních a mediačních služeb nebo i advokáti odsouzených.
Ovšem podmínky pro realizaci těchto návštěv jsou stejné jako při normální návštěvě, tedy opět jak a kde. Zatímco v jedné věznici na Moravě mohla sociální pracovnice navštívit svého klienta bez roušky, v jiné věznici ležící na jihu Čech se musela tatáž pracovnice vrátit do auta pro roušku a pak ještě seděla u stolu, jenž byl rozdělen od klienta plexisklem. Na jednu stranu by to mohlo vypadat, že to některé věznice s preventivním opatřením proti zavlečení nákazy myslí opravdu vážně a nic nechtějí ponechat náhodě, ale to by se musela daná nařízení dodržovat striktně a především zodpovědně. Kámen úrazu už je samotné nošení roušek a způsob, jakým se vlastně mají správně používat.
Neustálé nošení roušek při jakémkoliv pohybu z oddílu už odsouzené přestává bavit. Stejně tak se to nelíbí i mnohým zaměstnancům věznice, kteří by de facto roušku neměli sundat po celou tu dobu, co jsou v práci v kontaktu s odsouzenými. A tak se stává, že roušky pomalu sjíždí směrem dolů. Napřed z nosu, kdy jsou zakrytá aspoň ta ústa. Ovšem vlivem posledních veder sjíždějí roušky ještě níže, až se z nich stávají jakési podbradky. Co si budeme povídat, roušky na bradě sice nesplňují žádný účel, ale nasazené zkrátka musí být. Jelikož k tomuto „podbradkovému jevu” dochází na obou stranách mnohdy i současně, tedy jak na straně odsouzených, tak i u zaměstnanců, dalo by se to pochopit.
Vždyť čert aby vzal všechny ty roušky, kdyby jen nedocházelo k nesmyslným a zbytečným buzeracím, které jen vyvolávají nepokoje a nevraživost. Kupříkladu jsme takhle jednou šli na jídelnu kvůli vyhlášenému výdeji oběda. Před jídelnou jsme se srovnali do požadovaného tvaru a dozorce prohlásil: „Tak si už konečně všichni nasaďte ty roušky tak, jak je máte mít, jinak se z místa nehnete!” Jeden z davu vězňů už to nevydržel a odvětil: „A pro vás dozorce nařízení roušek jako neplatí nebo co?” “Já roušku snad mám!” bránil se dozorce. „Jenomže ten, co jde s námi vzadu ji nemá. Tak jsem zvědavej, jestli budete mít koule na to, abyste ho taky upozornil,” pokračoval naštvaný vězeň.
Následně se spustila diskuze o tom, kdo je vlastně riziková skupina a kdo koho může nakazit. Zdali dozorci mohou nakazit vězně, neboť každý den chodí z práce domů, navštěvují města a podobně, nebo zdali může vězeň, jenž je od zbytku světa izolovaný, nakazit dozorce. Dozorce nakonec celou diskuzi ukončil argumentem, že vězni mohou nakazit personál věznice, neboť jsou v každodenním kontaktu s odsouzenými, kteří pracují na venkovních pracovištích. Jakmile dorazil dozorcův kolega s rouškou na krku, samozřejmě mu nic neřekl, nás pustil do jídelny, kde jsme si už mohli roušky sundat všichni.
Onen poslední argument mi však vyrazil dech, neboť právě od odsouzených z venkovních pracovišť bychom opravdu měli být oddělení. Problém je v tom, že nás kolikrát pouštějí dohromady, ať už na výdej stravy nebo na vycházkový dvůr. To mě přivedlo k hlubšímu zamyšlení, kdo je tedy vlastně rizikovou skupinou, kdo koho může nakazit a jaký mají všechna ta opatření vlastně smysl. Lajdácké nošení roušek však nikoho z nás neochrání, ať už nosí uniformu nebo vězeňský mundúr. A tak jen zbývá doufat, že bude onen virus obstaven vysokou zdí s ostnatými dráty, na níž je cedule “střežený prostor, vstup zakázán”, a do věznice zkrátka nepronikne.
Pokaždé když jdeme do jídelny, stříkají nám na ruce dezinfekci, což už někteří odsouzení začínají striktně odmítat, neboť ten zápach cítí vždy, když dají jakékoliv sousto k ústům. Občas nám tu dezinfekci stříkají na ruce, i když se vracíme zpět na oddíl. Někdy je parfémovaná, jindy je cítit vyloženě lihem. U té lihové si občas zavtipkují, zdali není škoda jen tak to šplíchat na ruce, když by se to mohlo užívat spíše vnitřně a jak se říká “vypálit tak červa zevnitř”. Celá ta šaškárna s rouškami, které už vadí bez rozdílu všem, mi přijde naprosto tragikomická. Ještě bych pochopil, kdybychom byli v oblasti ohniska nákazy a roušky by se používaly tak, jak se používat mají. Takhle je to jenom nekonečně dlouhé, nudné a únavné divadlo.
Je zajímavé, že už před několika měsíci proběhlo testování obyvatel, ať už dobrovolné nebo povinné, či se testovalo v domovech pro seniory a jiných rizikových ústavech. Ale možnost nechat se otestovat ve výkonu trestu, kde lékařská péče nestojí ani za zlámanou grešli, prostě není. Přesto zaměstnanci vězeňské služby hrdě prohlašují, jak se jim podařilo rychle a efektivně zareagovat na celou situaci, a zavčas tak zamezili průniku viru do areálu věznic. Hrdě sdělují, že mají celou situaci pod kontrolou a virus se v tuzemských věznicích nevyskytuje. Je mi záhadou, jak to s takovou jistotou mohou vůbec tvrdit, když se vězněné osoby netestují?! Možná, že disponují nadpřirozenými schopnostmi umožňujícími jim rozeznat zdravé lidi od infikovaných jedinců pouhým pohledem.
Pokud ano, pak je těchto lidí škoda ve vězeňském systému, neboť ve zdravotnickém systému by udělali s těmito schopnostmi opravdové terno, a navíc by mimo jiné ušetřili milióny korun. V médiích se pozvolna začínají objevovat zprávy o nových ohniscích nákazy i o zvýšeném nárůstu počtu nakažených obyvatel. To nabízí otázku, zdali se dostáváme do predikované druhé vlny koronavirové krize. Ovšem čemu se vůbec dá v dnešní době věřit? Řada odsouzených už uváděným číslům nevěří ani za mák. Spíše mají za to, že jsou ona čísla ve skutečnosti mnohem větší. Byla-li by pravda, kdybychom se v současnosti dostávali do druhé vlny koronavirové krize, která by měla udeřit ještě silněji než ta první, pak by to logicky znamenalo opětovné vyhlášení nouzového stavu a s tím i spojená nová omezující nařízení vlády. Většinou, jak poslouchám diskuze vězňů na toto téma, nikdo nevěří, že by se už našel někdo tak odvážný či hloupý (záleží na úhlu pohledu), kdo by chtěl riskovat prohloubení ekonomické krize vedoucí celou zemi k úpadku a dluhům. Ve „vyšším zájmu“ či v zájmu „státní bezpečnosti“ by bylo asi moudřejší ukazovat veřejnosti jenom „nějaká“ čísla a doufat, že vše v tichosti nějak vybublá a pak i vychládne. Každopádně se všichni vězni shodují na jednom přání. Aby se už konečně přestalo mluvit o nějakém koronaviru, který udržuje lidi jen ve strachu, ve stresu a depresích, a aby se už zrušila všechna ta omezení bránící lidem žít normálním životem jako dřív.
Takové přání mám na závěr dnešní kapitoly i já. Ať už tato tragikomická éra konečně jednou provždy skončí a lidi mohou začít žít tak, jako tomu bývalo před několika měsíci. Tedy bez roušek, bez zbytečných obav z nákazy, bez stresu a bez finančních dopadů na podnikatele, ale i normální pracující lidi. Samozřejmě, že schvaluji odpovědné chování vůči zdraví svému i zdraví ostatních lidí, ovšem jak se říká: „Všeho s mírou a nic se zas tak nemá přehánět.“
