Klaus by jim peníze nedal, ale kina jsou jich plná. Jak moc špatné jsou nejnovější české filmy? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Klaus by jim peníze nedal, ale kina jsou jich plná. Jak moc špatné jsou nejnovější české filmy?

Tereza Spáčilová30. listopadu 2012 • 12:55
Klaus by jim peníze nedal, ale kina jsou jich plná. Jak moc špatné jsou nejnovější české filmy?
Odpad město smrt
• foto: 
Aerofilms

Zní to trochu jako protimluv. Filmaři naříkají, že nemůžou točit, když stát nepřispěje, přitom právě listopad byl co do produkce jedním z nejplodnějších měsíců - premiéru v něm stihlo neuvěřitelných sedm českých snímků. Smutné je, že nárok okupovat velké plátno z nich má sotva jeden - drtivé většině by postačila televizní obrazovka. Co víc, zachránila by je.

reklama

 

10718, přesně tolik lidí přišlo během premiérového víkendu na nejnavštěvovanější a pravděpodobně i „nejfilmovější“ z nich, dobové drama 7 dní hříchu. Průměrné, mimochodem.

 

O něco lepší, leč naneštěstí o dost „televiznější“ thriller Záblesky chladné neděle vidělo za první víkend promítání už jen 2319 diváků.

 

Nejčerstvější listopadovou novinkou je dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě - radši ani nezkoušejme odhadovat, jaké výsledky nám v biografech vyčaruje. Přitom právě Vondráčkův film, citlivě nasnímaná bezdomovecká love story ze hřbitova, spadá do kategorie titulů, jimž by uvedení v televizi vysloveně prospělo.

 

Kdyby ji dramaturgové správně programově zařadili, mohla by směle pomýšlet i na desetkrát větší publikum, než je to biografové. A monotónnost televizního programu zahleděného do talk show, reality show a jiných (nepůvodních) show, by tak provětrala svěží původní tvorba.

 

Zatím nám však, zdá se, nezbývá než to chabé kdyby a poloprázdné sály, za jejichž návštěvu zaplatíme jako za polední menu v Praze. Prý není nad duševní stravu, tváří v tvář filmům jako Občan K. či Až do města Aš však o tom leckdo zapochybuje ...

 

7 dní hříchů

2,5

 

První premiéře listopadu, dramatu Jiřího Chlumského, rozhodně nechyběly ambice. Problém je, že ambice nezařídí talent. Scénář k 7 dnům hříchu napsal Josef Urban, děj pojednává kontroverzní téma sudetských odsunů. Když k řečenému připočteme zlatem vyvažované jméno Ondřeje Vetchého a dekolt Viky Kerekes na billboardech po celé republice, nutně získáme pocit, že tady se s neúspěchem nikdy kalkulovat nemohlo. Jenže ouha: doširoka rozkročený příběh klopýtá ke kýžené katarzi tak neohrabaně a školácky, že se už u „dne druhého“ neubráníme zoufalému zívnutí (a to jich zbývá ještě pět). Unylý vypravěčský monolog nešetří klišé typu „vzpomínám, jako by to bylo dnes“, z rádoby syrových záběrů s hororovým nádechem čpí kašírka, symbolické obrazy nefungují a hudba až příliš násilně ždímá emoce ze scén, kde žádné nejsou. Vetchý se může snažit, jak chce, ale neukočírovaný styl jeho úsilí zcela zabíjí.

 

 

 

Záblesky chladné neděle

3

 

Český thriller, který svému žánru nedělá ostudu. Což dnes mimochodem vůbec není samozřejmost. Záblesky chladné neděle natočil Ivan Pokorný víceméně po partyzánsku, s titěrnými náklady a skromnými ambicemi a výsledku to dalo kýženou sevřenost a syrovost. Zázrak se sice nekoná, ale poctivě odvedená práce bez zbytečných kudrlinek je někdy mnohem víc než zázrak.

 

 

 

Občan K.

0

 

Zázrak, i když ve zcela opačném duchu, je i Občan K. Tak zbytečný a prázdný dokument aby jeden pohledal. Buřiči ze skupiny Ztohoven, již se čím dál tím víc pasují do rolí spasitelů české společnosti, exhibují před kamerou jako namachrovaní puberťáci v homevideu a nesdělují světu nic jiného než ono frackovské: „To jsme to všem zase nandali.“ Když ukazují, jak se pod cizím průkazem s upravenou fotografií ženili, cestovali a volili, není na tom pranic vynalézavého ani odvážného. Snad v domnění, že přesně tak se dělá legrace, zesměšňují všechny kolem, aby nakonec jedinými šašky zůstali oni sami – a nejvíc v momentech, kdy ani neumějí definovat, o co jim v „projektu“ jde. „Možná náš apel bude tak jemný, že se v tom výsledku ztratí,“ říká v dokumentu jeden z jeho aktérů. Tak tedy neztratil se: nikdy v něm totiž nebyl.

 

 

 

Až do města Aš

1

 

Slovensko, jež film natočilo v koprodukci s Českou republikou, vyslalo Aš–Až do oscarového klání. Snad sází na to, že američtí akademici nikdy neviděli ranou formanovskou tvorbu. Že neznají Džusový román ani Housata a že jim sociální bezútěšnost putování chudé dívky z východu bude připadat exotická. Budiž. Český (a troufám si říct, že i slovenský) divák už měl tu čest mnohokrát a předvídatelný, pseudodokumentárně natočený příběh z prostředí ubytoven, továren a vykřičených lokálů v něm bude vyvolávat maximálně pocit mnohačetného déjà vu. Nicméně jistý tvůrčí příslib tu je, jen ho vyslat správným směrem. Příště.

 

 

 

Praho, má lásko

2

 

Idea oslavovat filmem světové metropole už se mnohokrát osvědčila, jen s ní – na rozdíl od pražského experimentu – většinou pracovali zkušení režiséři, nikoli čerství absolventi. Českému celku tak chybí jednotící rukopis a lepší dramaturgie, výsledek nicméně přesně odpovídá kategorii studentského filmu, k níž se otevřeně hlásí. Žádný podraz, čistá hra – i to se počítá. A Tajemství památníku, epizoda, v níž mladí filmaři mapují paranormální podhoubí pražského Vítkova, potěší vtipem a vynalézavostí. Proč ne.

 

 

 

Odpad město smrt

3

 

Filmová verze stejnojmenné hry Reinera Wernera Fassbindera pochází z dílny Jana Hřebejka. Toho, jenž na sklonku léta šokoval nejprimitivnější vieweghovštinou, jaká kdy spatřila světlo světa. Až jeho vysoce intelektuální studii duše (a) města budete luštit, vzpomeňte si na to – Jan Hřebejk zkrátka miluje extrémy. Poetika absurdity, existenciální úvahy, záplava metafor a důraz na výtvarnou stylizaci, tím vším dává ostentativně najevo, že skutečný Jan Hřebejk vůbec není „mělký“. Že umí i opak vieweghovštiny. A že mu doopravdy rozumí jen hrstka vyvolených. Naštěstí se tu dá narazit i na místa, z nichž prýští ryzí láska k divadlu. Taková, jež i „nevyvoleného“ dokáže přimět naslouchat a zamyslet se. Jen si říkám, co s tím v kinech. Elitářství jim nesluší. A prázdné sály taky ne.

 

 

 

Láska v hrobě

3,5

 

Listopadové zjevení. Skromný dokumentární film, který nikomu nic nevnucuje, nevykřikuje pochybné pravdy ani se nesnaží být „jiný“. Snímek Davida Vondráčka je spolu se Záblesky další ukázkou toho, že když někdo umí a chce, může – dotace nedotace. Láska v hrobě vznikala takříkajíc soukromě, hlavním hnacím motorem byl jenom zájem autora a snad trochu i obyčejný soucit. Výsledkem je nejčistší příběh lásky, té, které k existenci stačí blízkost druhého. A – bohužel – i sebeklam a flaška čepované vodky, protože i na takové věci v romanci dvou bezdomovců dojde. Přesto je krásná, podzimně krásná.

 

 

Tereza Spáčilová


Klíčová slova: rxrxterezaspacilova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama