Smrt u večeře. Jak naučit rodiče, aby se už nikdy neptali, co bylo ve škole | Reflex.cz
reklama
nahoru
Steve Fisher, Američan v Praze

Smrt u večeře. Jak naučit rodiče, aby se už nikdy neptali, co bylo ve škole

Steve Fisher1. června 2012 • 06:00
Smrt u večeře. Jak naučit rodiče, aby se už nikdy neptali, co bylo ve škole
Nebe
• foto: 
Marek Douša

Poznámka redakce: Steve Fisher se stále ještě zotavuje ze své první hodiny v pražské autoškole, již absolvoval minulý týden (viz Reflex č. 21). Proto dnes znovu předává svůj sloupek mladičkému Honzíkovi, který za něj občas „zaskakuje“.

reklama


(Do you want to read this article in English? Use this link.)

 

Moji rodiče se mě každý den při večeři vyptávají, co jsem se naučil nového ve škole. Vždycky mi přijdou tak nějak smutní, když odpovím, že nic. Asi doufaj’, že jim povím něco, co se sami ve škole nedozvěděli, když tam kdysi chodili a nedávali pozor.

 

Tak jsem se tuhle večer, když se mě zase ptali, doopravdicky snažil jim vyhovět, a tak jim povídám: „Dozvěděl jsem se, co se stane s lidma, když umřou.“

 

Máma s tátou se na sebe podívali a pak otec řekl, že musí na záchod.

 

„Tak to ti teda pěkně děkuju,“ obrátila se na něj máma. Zdálo se mi to dost divný, proč to říká někomu, kdo si chce jen odskočit na záchod. Ale rodiče občas takový divný věci říkaj’, což asi sami víte, pokud rodiče máte.

 

Po tátově odchodu se máma zadívala do talíře před sebou a nabrala si do pusy obrovské sousto. Pak vidličkou udělala takové to gesto, které znamená, abych se i já pustil do jídla. Napadlo mě, že zapomněla, co jsem jí zrovna řek’, a tak jsem se zeptal: „A mami, ty víš, co se stane s lidma, co umřou?“

 

Zavrtěla hlavou a dala si do pusy další sousto, i když mi přišlo, že v puse ještě něco má a že to nespolkla.

 

Tak povídám: „Jirka říká, že když jsou lidi hodný, půjdou do nebe, a když hodný nejsou, skončej v pekle.“

 

Máma vypadala, jako by jí ta večeře zrovna moc nejela, ale nakonec spolkla všechno, co měla v puse, a povídá mi: „No, někteří lidé tomu věří, ale nikdo doopravdy neví.“
„Jirka prej ví, že je jeho babička v nebi, protože mu to rodiče řekli.“

 

„No dobrá,“ povídá máma. „To je v pořádku, že tomu věří, ale stejně nikdo pořádně neví, co se s námi stane, až zemřeme.“
„A co děda?“ zeptal jsem se. „On je v nebi?“
„No já … nevím,“ znejistěla máma.
„Myslíš, že by moh’ skončit v pekle?“ ptám se dál.
„Ne!“ vyhrkla máma. „Chci říct, určitě ne. Tvůj dědeček byl skvělý člověk.“
„Ale jistá si nejsi.“
„No, nikdo si není na sto procent jistý, ale …“
„Takže děda by v pekle bejt moh’.“
„V pekle není!“
„Myslím, žes říkala, že to nevíš.“

 

A v ten moment se táta konečně vrátil ke stolu. „Tak jste si s maminkou hezky popovídali?“ ptal se mě.
„Máma říká, že by děda moh’ bejt v pekle.“
„To jsem neřekla!“ bránila se matka.
„Říkala, že neví, jestli v pekle je, nebo není,“ vysvětloval jsem tátovi.
„Tak fajn, podívej se na to takhle,“ začal táta. „Maminka a já na nebe a peklo nevěříme.“
„A na co věříte?“ ptám se ho.

 

„Domníváme se, že nikdo doopravdy neví, co se stane, když člověk zemře,“ povídá táta. „Lidi totiž věří mnoha různým věcem. Někdo se domnívá, že se mrtvoly promění v duchy. Někteří lidé si zase myslí, že se po smrti narodíš znovu, převtělíš se v jinou bytost, třeba tygra, ptáka nebo …“
„Dinosaura?“
„No néé, to už ne. Dinosauři už dneska nejsou.“
„Ale možná jsem dřív dinosaurus byl, ne?“
„No. Chci říct, že tomuhle někteří lidé opravdu věří.“
„A co si myslíš ty, tati?“
„Já si myslím, že po smrti to je, jako bys usnul.“
„A probudíš se někdy?“
„Ne, už se neprobudíš.“
„A zdaj’ se ti sny?“
„Ne, nezdají.“
„A jak víš, že se ti nezdají sny?“
„Protože ti přestane fungovat mozek.“
„Jak to víš?“
„Řekněme, že to prostě a jednoduše vím, a basta!“
„Ale říkals, že nikdo vlastně neví, co se doopravdy stane, je to tak?“
„To je pravda.“
„Takže možná děda leží v tý bedně pod zemí a doufá, že někdo přijde a vykope ho. Ale nikdo ho nikdy nepřijde vykopat, protože ty si myslíš, že jeho mozek už nefunguje, a možná se mýlíš.“

 

„Panebože!“ vyhrkla máma na tátu.
„Ne, ne, ne,“ ozve se táta. „Takhle to opravdu není.“
„Neměli bysme ho vykopat, abysme se přesvědčili?“ zeptal jsem se.
„Ne. Je mu dobře. Chci říct, je mrtvý. Určitě. Už si nic nemyslí.“
„A možná je v nebi jako Jirkova babička.“
„No, jestli si tohle chceš myslet, tak jo.“
„A můžu věřit v Boha?“
„Jo. Jistě. To je tvoje věc.“
„Protože Jirka tvrdí, že když nevěříš v Boha, tak se do nebe nedostaneš.“
„No to si asi myslí jeho rodiče.“
„Ale ty s mámou ne.“
„Ne.“
„Ale kdyby sis to myslel a byla to pravda, pak bys šel po smrti do nebe. A pokud by to pravda nebyla, pak by už nezáleželo na tom, že sis to kdy myslel. Nevadilo by ti to, protože by ti nefungoval mozek. Takže je vlastně lepší věřit, ne?“
„No …“ „Půjdeme v neděli do kostela?“ zeptal jsem se.

 

A tak se mi nakonec povedlo něco své rodiče naučit. Aby se mě už nikdy neptali, co bylo ve škole.

 



Klíčová slova: rxrxstevefishervecere



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama