nahoru

Když Nizozemci snědli vlastního premiéra aneb krutý osud Johana de Witta

Martin Mrázek22. ledna 2018 • 09:00
Když Nizozemci snědli vlastního premiéra aneb krutý osud Johana de Witta
foto: Profimedia

Vilém II. Oranžský zemřel v roce 1650 a zanechal po sobě jen těhotnou manželku a sedm sester. K moci ve Spojených provinciích nizozemských se tak dostali republikáni. Mezi nimi i 25letý syn bývalého diplomata Johan de Witt. Vynikajícímu matematikovi a respektovanému právníkovi se podařilo udělat na významnější a zkušenější kolegy takový dojem, že již o tři roky později zastával nejvyšší pozici ve státě. Stal se tzv. velkým penzionářem. Tedy jakousi obdobou dnešních premiérů.

Ve funkci vydržel takřka 20 let a země pod jeho vedením vzkvétala. Nizozemská východoindická společnost dominovala na asijských obchodních trasách, Rembrandt a Vermeer tvořili svá nejlepší díla, Baruch Spinoza způsobil revoluci ve filozofii a van Leeuwenhoek vynalezl mikroskop. Johan de Witt jim pak dával klid na práci umným proplouváním bouřlivými vodami evropské diplomacie.

Nizozemí bylo přitom v mimořádně složité situaci. Od vyhlášení nezávislosti neuplynula příliš dlouhá doba. Přesto se malému národu podařilo vybudovat obrovskou flotilu, která logicky velmi dráždila sousední Anglii. Druhý soused, Francie, pak ani žádnou záminku k zášti nepotřeboval. Nizozemí této kontinentální velmoci zkrátka nemohlo ve velikosti armády konkurovat. A Francie si toho byla dobře vědoma.

 

Johanovi se přesto velmi umně dařilo využívat vzájemné nenávisti Angličanů a Francouzů a držet je tak od Nizozemí dál. Jednou se spojil s onou velmocí, podruhé využil té druhé, někdy uzavřel tajnou dohodu týkající se něčeho úplně jiného a vždy se mu podařilo z konfliktu odejít se ctí. Až do roku 1672, kdy se k francouzskému útoku přidali i Angličané. De Wittův režim se sesypal jako domeček z karet. Na výsluní se tak opět dostal Vilém Oranžský. Tentokrát ten třetí, který se narodil až po smrti Viléma II. a jenž se později v roce 1689 stal i králem Anglie.

Navzdory nesporným úspěchům neměli Johana de Witta běžní občané nikdy v lásce. No a když pak byl bratr velkého penzionáře Cornelis obviněn ze zrady milovaného Viléma, zavládla v ulicích všeobecná touha po krvi. Cornelis se ale navzdory mučení k ničemu nepřiznal a mělo mu být společně s bratrem umožněno odejít do exilu. Tedy až do chvíle, kdy Johan dorazil za Cornelisem do vězení. Tehdy se záhadným způsobem (pravděpodobně na příkaz Viléma III. Oranžského) ztratil jeho ozbrojený doprovod a krvežíznivý dav vpadl dovnitř.

 

Oba bratry stihl krutý osud lynčování. Každý na ně chtěl vystřelit nebo do nich alespoň bodnout. Nahá těla byla vláčena ulicemi ještě dávno poté, co byli Johan i Cornelis mrtví. Nakonec byli oba zavěšeni za nohy na improvizovanou šibenici a na místo dorazil řezník. Ten vyvrhl z těl orgány a začal těla porcovat na suvenýry. Ty někteří snědli přímo na místě. Často citovaný příklad hovoří o jednom z lynčujících, který před ostatními snědl Johanovo oko s tím, že už se těší na druhý den, až projde jeho traktem (slušně řečeno).

Ze dvou těl zbyl nakonec jen Johanův jazyk a Cornelisův prst, jež jsou společně vystaveny v muzeu v Haagu. Zbytek si lidé rozebrali domů jako suvenýry, což bylo v tehdejší době víceméně běžnou praxí.

Vilém III. Oranžský strůjce lynčování nikdy nepotrestal.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,490
28,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře