My, co jsme z Prahy, většinou vůbec netušíme, o co tady jde. Tři hodiny pendolinem, a jsme na jiné planetě. Lidé se jinak pohybují po ulicích, netváří se rádobyneutrálně jako v jiných městech, ale dívají se vám do očí jednoznačně.
Děvčata (mimochodem velmi krásná) mají o krapínek silněji namalované řasy a pusu vždy o trochu červenější než ta naše v Čechách. Taxikář na nádraží pozná během vteřiny, že nejste z města. Nemusíte ani otevřít pusu, ošacuje vás okamžitě, že jste odjinud, se stejnou jistotou jako vy poznáte, že Číňan není černoch. ,,Ostravo, Ostravo, srdce rudé, zpečetěný osude," zpívá božský písničkář Jarek Vica/Noha.
Napadá mne to tady na každém kroku, když bloudím mezi pozavíranými šachtami a nasávám nesmazatelnou štiplavou vůni z hutí černého města. Nevíme o nich nic. Jejich humor je o to silnější, o co je život těžší. Vtrhnete do Stodolní ulice, kde je magická koncentrace veselí, jídla, pití, hospůdek a restaurací, že se to prakticky nedá vstřebat. Je to stejný nářez a srovnatelný unikát, tahle ulice, plná hospod, jako když vám dovolí (jako turistovi) sfárat aspoň pár metrů do bývalé šachty. Nemáme na ně. Oni jediní dokázali ustát šichtu vleže osm, 10, 12 hodin se sbíječkou v ruce a pak s radostí propít a projíst tučnou výplatu za jeden večer. Proto jen v tomhle městě můžou mít Stodolní, nespoutaný Baník, specifickou hantýrku a zabijačku třeba na Harendě, kde není ošizeno jediné jelito. To by si přece nikdo (ani dnes, v době krize) k bývalým ,,haviřum nedovolil, bo by vypraskali celu hospodu". Hrdost se zde generačně dědí. Začínáte panákem ,,zelená+fernet", nalitým pomalu, aby se před vypitím kořalky nesmíchaly. Zelená a černá - barvy hornické vlajky. Zkřížená kladívka vám dorazí do hlavy asi až ráno.
Vůbec se mi nechce psát o zdejší gastronomii, dostávám často zprávy o tom, jak vznikla v Brně další pozoruhodná restaurace, občas i Olomouc něčím zazáří, ale stále marně čekám na nějaký tutový gastronomický tip z někdejšího nejbohatšího města na Moravě ... Přitom já tu nedávno ochutnal jitrnice, ovárek, podbradek, prdelačku, a to na večírku, kde bylo zabijačkově klasicky vařeno pro nejméně 500 osob. A to není žádná legrace. Všechno bylo skvělé. A to mám skutečně vysoce nastavenou laťku od svého strýce z Pavlic, kam jsem odmalička jezdil na pohřeb domácího pašíka, abych s bratrancem promýval střívka, zatápěl pod kotlem a od deseti let olizoval štamprlata od 53procentní slivovice. Ve čtyři ráno v minus 10 stupních Celsia to ani jinak nešlo. Ostrava si také nebere servítky a evidentně nemá chuť cokoliv ošidit.
Vůbec nic o nich nevím ani teď, jen tu cítím sílu, velkorysý humor, chuť přežít a radost až do rána.
Zdař Bůh!
GASTROFOBIE ANEB MAURERŮV VÝBĚR PAVLA MAURERA
