Když jsem v sedmdesátých letech minulého století přijela poprvé do Londýna, vydala jsem se hledat Speakers´ Corner v Hyde Parku uprostřed města. Chtěla jsem na vlastní oči vidět místo, kde si každý může říkat, co chce, ať už ho někdo poslouchá, nebo ne. A hlavně – kde ho za to nikdo nesebere a nezavře.
Když jsem se ke Speakers´ Corneru blížila, spatřila jsem hlouček lidí a uprostřed na soklu tam cosi povídal nějaký mladík. Myslím, že bych mu nerozuměla, i kdybych uměla perfektně anglicky. Vypadal hodně zmateně, zdálo se, že není zcela při smyslech. Přesto jsem byla nadšená, byla sedmdesátá léta...
Před čtyřmi lety jsme si v Praze konečně s velkou slávou otevřeli český „kout“ na Palackého náměstí a zjednodušeně mu říkáme Hyde Park. A teď tady najednou překáží. Policie by jej ráda přestěhovala kamsi na okraj města. Třeba na Vypich.
A tak mě v té souvislosti napadá, co bych ještě honem chtěla sdělit kolemjdoucím.
Například: Když začalo hezké počasí, těšila jsem se, jak restaurace a vinárny povylezou ven a otevřou předzahrádky, leč mnohé tak neučiní, neb tam podle nových parkovacích pravidel stojí auta. I když na Praze 3, kde bydlím, jde prý podle Martina Vančury z odboru dopravy o pouhé tři podobné případy.
Nebo: Třicetivteřinový klip, který má přilákat turisty do Prahy, jsem si opakovaně pouštěla na Internetu několik minut; nenalákal by mě. Ale stál, jak mě ujistil radní pro kulturu Milan Richter, pouze osm miliónů.
A ještě: Odepsala jsem na výzvu, kdo se chce připojit k veřejné sbírce na Národní knihovnu. Nikdo mi neodpověděl. Potěšilo mě ale, že Klementinum už „praská“ pod tíhou základních kamenů.
Kdo se ke mně do našeho pražského Hyde Parku přidá? Co byste chtěli říct ostatním Vy?
Klip najdete např. na idnes.tv.
