Opravdu to nemyslím ironicky. Václav Klaus si za svou knížku o tom, proč nemá rád environmentalisty, zaslouží pochvalu. Ať už si po jejím přečtení myslíme, že „to těm melounům pěkně nandal“, případně že až nečekaně upřímně odhalil svá slabá místa.
Není totiž u nás zvykem, aby špičkoví politici sepsali svůj náhled na nějaký odborný problém a vydali se tak všanc veřejné kritice. Když čtete třeba názory Václava Klause na občanskou společnost či globální oteplování v novinách a připadají vám nekvalifikované – můj případ –, máte pořád pocit, že za nimi možná stojí nějaké neznámé odborné analýzy, o nichž třeba nemáte tušení a které se do novin nevejdou. Že prostě vrcholný politik má nějaké vám nedostupné zdroje informací, a proto tvrdí něco, co alespoň na první pohled vypadá spíš jako hloupost.
Jenže teď tu leží knížka o necelých sto sedmdesáti stranách, jmenuje se Modrá, nikoli zelená planeta. V ní Václava Klause nikdo neomezoval, ani nemohl jeho výpověď zkreslit. A z ní se dají informační zdroje a hloubka přemýšlení pana prezidenta odečíst zcela jednoznačně. Takže je zřejmé, že v úzce ekonomických otázkách Václav Klaus obstojí, tam jsou jeho komentáře třeba ke Sternově zprávě podnětné a zajímavé. Jakmile se ale vydá mimo vlastní odbornost, je znát, že není schopen rozlišovat mezi relevantními a zcela neseriózními zdroji, že vybírá fakta mimořádně selektivně a vynechává vše, co se mu nehodí, navíc trpí až paranoidní představou všesvětového environmentalistického „spiknutí“ proti lidské svobodě. Čím to, že mezi „spiklence“ patří třeba pravicoví politici jako Sarkozy nebo Merkelová, kteří jinak lidskou svobodu obhajují dosti halasně, to Václav Klaus nevysvětluje.
O obsahu té knížky si můžeme každý myslet něco jiného, ale jako mentální portrét „pana profesora“ poslouží v každém případě. Pro novináře je to užitečná pomůcka. Když odteď napíšu, že Václav Klaus je ve věcech klimatických změn přinejlepším povšechně informovaný laik, pracující s informačními zdroji velmi nedbale, mohu tak učinit bez pocitu provinění, že mu křivdím. A za to, že byl ochoten riskovat takové veřejné odhalení, opravdu má mé uznání.
P.S. Máte-li pocit, že nedostatky Klausovy knihy ničím konkrétním nedokládám, je to tak. Přece jen čtete sloupek. Ale pokud si koupíte Reflex číslo 21, budu se v něm snažit argumentovat detailněji.
