Rozhovor s exšéfem komunistů Milošem Jakešem: Listopad ´89 byla zrada! | Reflex.cz
nahoru

Rozhovor s exšéfem komunistů Milošem Jakešem: Listopad ´89 byla zrada!

HANA BENEŠOVÁ30. října 2014 • 07:00
Rozhovor s exšéfem komunistů Milošem Jakešem: Listopad ´89 byla zrada!
Miloš Jakeš
• foto: 
Michal Šula / Mafra /Profimedia.cz

Ukázka z rozhovoru s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem (92), která se objevila minulý týden na našem webu Reflex.cz, vyvolala velkou pozornost a měla obrovský ohlas. Přinášíme vám proto celý velký rozhovor s tímto pravověrným komunistou, tak jak vyšel v tištěném Reflexu č.43/2014. Některé názory nejvyššího představitele bývalého režimu jsou totiž někdy skutečně extrémní.

Jak se vlastně jmenujete? Miloš, nebo Milouš?

Rodiče si přáli Miloše, ale farář do křestního listu zapsal Milouš, že je to tak lepší. Na všech vysvědčeních a legitimacích mám napsáno Miloš. V občance je ale zapsáno Milouš. Průkaz mi totiž vyřizoval člen ochranky a tam to zapsali podle křestního listu. Do světa Milouše vytroubil bývalý ministr vnitra Sokol, kterému jsem se legitimoval při výslechu.

Vzpomenete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?

Byl jsem na Orlíku. Večer mi telefonoval náčelník Státní bezpečnosti, generál Lorenc: „Soudruhu Jakeši, sděluji, že shromáždění už skončilo, průběh byl dobrý, lidé se rozcházejí. Odjíždím do Bratislavy.“ Věřil jsem mu. Byla to povolená demonstrace a byl vydán jasný pokyn, že pořádkové síly nesmějí být použity. O zásahu na Národní třídě Lorenc neřekl nic ani třetí den na předsednictvu.

Kdy jste viděl filmové záběry z Národní třídy?

Ještě o víkendu. Stručně a krátce: padesáté výročí 17. listopadu 1939 zneužilo několik vysoce postavených členů strany, aby spolu se Státní bezpečností a za rad KGB svrhli vedení strany. Jmenovitě to byli generál Alojz Lorenc a Rudolf Hegenbart (vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ; pozn. red). Jenže se jim to vymklo. Chamtivost po moci otevřela cestu ke státnímu převratu. Nebyli jsme jednotní. 

Koho napadlo povolat do Prahy Lidové milice?

Obrátil se na mě člen politbyra Kempný a náčelník hlavního štábu Lidových milicí Novák. „Soudruhu Jakeši, je třeba to nějak zastavit. Měli bychom pozvat milicionáře z republiky.“ Já byl velitel Lidových milicí. Odpověděl jsem, že budu o jejich názoru informovat předsednictvo. To jsem učinil a předsednictvo návrh s určitou mírou nechuti schválilo. Milicionářů mělo přijet asi deset tisíc. Cílem bylo, aby se prošli několikrát Prahou a ukázali, že je tu reálná síla, která chce bránit společenský řád, která si stoupne kolem různých center, z nichž vychází nepřátelská propaganda, aby se u odpůrců vytvořilo určité ovzduší strachu. Z jednotlivých krajů vyjely autobusy s milicionáři. Pozdě večer mi volá šéf milicí Novák: „Praha je odmítá přijmout.“ Říkám mu: „Zastav další příjezd, kdo nevyjel, ať nevyjíždí. Vyčkej, ráno budeme chytřejší.“ O co šlo? Šlo o to, že tady byli kohouti, kteří chtěli být generálním tajemníkem. Štěpán, Adamec a Štrougal, jenž neunesl, že se jím v roce 1987 nestal místo mě. Všichni sledovali jedno – a řeknu to vulgárně: „Nesmíme si umazat ruky.“ Takže i Mirek Štěpán měl obavu, aby nedošlo k něčemu, co by mu zabránilo být generálním tajemníkem. Proto Praha milicionáře odmítla přijmout. ¨

A co armáda?

Dvaadvacátého listopadu za mnou přišel ministr obrany Václavík. Žádal výjimečný stav. Říkal: „Chceme splnit svoji povinnost bránit socialistický režim.“ O této otázce jsem nemohl rozhodovat sám, to příslušelo předsednictvu nebo Radě obrany státu. Měl jsem ji svolat. Rada obrany státu, to zní jinak než Ústřední výbor KSČ. Byla chyba, že jsem to neudělal. Ústřední výbor, který byl svolán proti mé vůli, pak 24. listopadu svrhl předsednictvo strany. Tam už si každý valil svou kuličku. Štrougal ale potřebné hlasy nedostal, vystoupil proti němu Husák. Generálním tajemníkem byl zvolen Karel Urbánek.

Na začátku prosince vás vyloučili z KSČ…

Odvolal jsem se proti tomu. Krátce poté, zrovna jsem vyklízel kancelář, za mnou přišel ministr vnitra Kincl. Potichu pronesl: „Oni mě zabijou.“ – „A kdo, prosím tě?“ zeptal jsem se. „Moji generálové.“ Listopad zinscenovala StB. Žádní disidenti – Havlové, Vondrové – na tom nemají zásluhu, ti jen převzali moc, provedli takový Antiúnor. Poslali studenty do fabrik, na 27. listopad vyhlásili generální stávku. A stejně se museli opírat o komunisty. Bez Čalfy by nebyli s to nadiktovat ani jedno vládní usnesení. Čalfa se dal do jejich služeb. Komunističtí poslanci, kteří Havla zvolili prezidentem, byli dokonale vystrašení. Tento strach obstaral Čalfa. Na možné odpůrce byly při hlasování namířeny televizní kamery. Komunistický parlament zvolil Havla jednohlasně. Vždyť je to absurdní.

Kdy jste poprvé zaznamenal jméno Václava Havla?

Asi ve druhé polovině osmdesátých let.

Nebylo to dřív v souvislosti s Chartou 77?

To je možné. My jsme ale Chartě nepřikládali význam. To bylo tisíc šest set lidí, jejichž základnou byl zahraniční rozhlas. Jedině v Polsku byla reálná opozice. U nás žádná reálná opozice nebyla, to byli takoví žvanilové, kteří se nechali živit ze západních peněz, scházeli se a dělali šum za pomoci cizího rozhlasu, který svolával demonstrace. Nejlépe na Václavském náměstí. Tam se sejde sto lidí, přihrnou se čumilové – a už je z toho demonstrace. Tuhle běžel v televizi dvouhodinový program o Několika větách, kde Vondra a další vykládali, jak cílevědomě publikovali podpisy, aby vznikl dojem, že celý národ, všechny třídy, profese stojí za Několika větami.

Četl jste nějakou Havlovu hru?

Audienci. Moc mě nezaujala.

Do polistopadové politiky velkou měrou zasáhli lidé z Prognostického ústavu.

Dělali analýzy, odhady, jejich materiály mám ještě tady. Dokonale si prostudovali kapitalismus – druzí houby věděli – a pak tady s těmi svými moudry byli jako králové. To oni po Listopadu nastolovali kapitalismus se všemi jeho krásami a ideologicky to zdůvodňovali.

Věděl jste, že jste se v prosinci 1989 stal objektem sledování Státní bezpečnosti?

Nevěděl. StB stranu nesledovala, to až pak, když už prohráli, tak si troufli. Podívejte, já toho nevěděl víc. Třeba že se Lenárt, Hegenbart a generál Lorenc v létě 1989 sešli s velvyslanci NATO. Nebo že Štěpán v září 1989 navštívil všechny generální tajemníky v evropských socialistických zemích. V Bulharsku ho vítali s vojenskými poctami. A víte, co tam domlouval? Poradu generálních tajemníků v NDR! To by si sám nedovolil. Plnil zadaný úkol. Usuzuji, že ho s vědomím Gorbačova instruoval Janajev z Mezinárodního svazu studentstva. Gorbačov nás zradil. Slíbil Bushovi, že do konce listopadu budou provedené změny. Honeckera svrhli deset dnů po říjnových oslavách vzniku NDR.

Byly náznaky, že už to má Honecker za pár?

Cestou z letiště mi funkcionáři z německého svazu mládeže oznámili, že Honecker odchází a generálním tajemníkem se stane Krenz. Ptal jsem se proč. Řekli, že je to dohodnuté s Gorbačovem. To přece není seriózní. Na zasedání jsem seděl vedle Gorbačova. Při Honeckerově referátu o úspěších země do mě otráveně strčil, k čemu že to je. Při vojenské přehlídce měl tytéž řeči. Gorbačova jsem znal dlouho. On byl zemědělský tajemník, já byl zemědělský tajemník. Po večeři se ke mně seběhli generální tajemníci všech socialistických zemí a Ceaușescu se ptá: „Kdy bude ta porada?“ Všichni to věděli, jenom já ne! Stál jsem tam jak blbec… Šel jsem se optat Gorbačova. Prohlásil, že nemá na rokování čas, a bylo po poradě. Gorbačov si možná ani neuvědomuje, co s perestrojkou rozpoutal. Nastolil rozkladný systém. Dopustil, aby se pět set miliónů lidí ze dne na den ocitlo na straně kapitalismu. Podílel se na znovusjednocení světa, ale za jakou cenu. Nic se nevyřešilo. Svět je dnes na šikmé ploše. Lidé jsou nenapravitelní.

Mysleli jste to s přestavbou v Československu vážně?

Ano! Chtěli jsme však řešit existující problémy, odstraňovat je, ne smést celý systém. Na konci roku 1989 se měla zrušit výjezdní doložka, kritizoval jsem ministerstvo vnitra, že už ji nezrušilo dřív, jenže pro ně to byl dobrý kšeft. Prvního ledna 1990 měla vstoupit v platnost ekonomická reforma.

Měl jste mezi vysokými funkcionáři přátele?

Styky v politbyru byly jen úřední. Po předsednictvu se podával společný oběd. Nikdy jsem nebyl u nikoho na návštěvě v bytě a u nás doma taky nikdo nebyl. Jednou jsem navštívil Husáka, když byl nemocný. Husák byl velký politik. Měl glanc. Deset let byl jako komunista vězněn a ideologii neopustil, zůstal jí věren. Kamarády jsem měl ze Zlína, kam jsem přišel v sedmatřicátém do učení a kde jsem pak maturoval. Baťa nevzal nikoho, kdo měl horší známku než dvojku. A já jsem prošel řadu škol a všade jsem byl nejlepším žákem, i v Moskvě. Náš maturitní ročník se scházel každých pět let. Až do roku 2005. Všichni měli výsledky a úspěchy. Generální ředitel Škodovky Plzeň, generální ředitel atomové elektrárny Dukovany, generální ředitel Závodu průmyslové automatizace, další byli náměstci… A nikomu jsem nepomáhal!

Máte ke Zlínu zvláštní vztah?

Do Zlína jsem jezdil rád. Dodnes si vzpomínám, jak mě v patnácti upoutaly třímetrové nápisy u elektrárny: Lidem myšlení, strojům práci. Za půl roku jsem vydělával sto dvacet korun týdně, to už byly velké peníze. Každý týden jsme si museli dělat rozpočet, ušetřené peníze uložit. Nosili jsme stejnokroj. Ve Zlíně byl pestrý život. Sportovali jsme, hráli fotbalové turnaje, table tenis. Recitovali jsme Baťovy básně. Tři sta nás na pódiu recitovalo jeho báseň o přehradě. Ještě si ji pamatuju: „Rozkroč se, sedláče, zastav tu vodu!“ Všichni jsme také museli nastoupit k běhu Zlínem. Vyhrál Zátopek. Já jsem doběhl desátý.

Zátopka pak trénoval Jan ­Haluza.

To jméno mi nic neříká.

Haluza byl skvělý atlet a předseda Krajského výboru lidové mládeže na Zlínsku. Po Únoru odmítl vstoupit do KSČ. Byl zatčen a vězněn v Uherském Hradišti. Vyšetřovatelé ho mučili elektrickým proudem. Hrozil mu trest smrti. Komunistická justice soudila nelítostně. Jak jste to vnímal?

Bral jsem to tak, že ti lidé jsou proti republice, režimu, že chtějí obnovit kapitalismus, přerušit spolupráci se Sovětským svazem. Z Horákové se dnes dělá hrdinka, ale ona se skutečně těšila na příchod americké armády a dělala všechno pro to, aby tady vznikla základna, jež by ji vítala a o kterou by se mohla tato armáda opřít. Měla dostat nějaký léta, neměla být popravena. To byla chyba. Ale taková tehdá byla nešťastná doba. Ten složitý proces poválečného vývoje měl jednoznačnou souvislost se studenou válkou, kterou vyhlásil Churchill a Amerika. Například Marshallův plán, to byl pokus vtáhnout nás do jejich sfér přes ekonomiku. Nedávno jsem si znovu uvědomil, že Amerika se pořád nachází ve stavu, kdy ji kolonizovali Evropané: vyhnat Indiány, rozeštvat kmeny, okolíkovat zabrané území a vzít flintu. Vždyť to dnes uskutečňují vůči celému světu. Ve sto deseti zemích mají své vojenské základny.

Nikdy jste nezapochyboval, jestli je komunistická cesta ta pravá?

Ne. Vadí mi, jak dnešní komunistická strana hodnotí minulost. Zatracuje ji. Jak potom chtějí něco dokázat, když zatracují, co je nezpochybnitelné? A nezpochybnitelné je, že všichni měli práci.

Ani poprava Slánského ve dvaapadesátém nezkalila vaši víru ve stranu?

Jako tajemníkovi Svazu mládeže mi dali lístek na proces, šel jsem se tam podívat. Byl jsem překvapen, jak mluví. Přiznávali se, odsuzovali sami sebe. Věřil jsem tomu. Píšu teď knížku o poválečném vývoji a je třeba si přiznat, že obrovskou ránu komunistickému hnutí zasadil Chruščov odhalením Stalina. Na dvacátém sjezdu při­vedl na svět antistalinismus, revizionismus.

Měl mlčet?!

Neměl to vytahovat. Měl to spravit. On špinil práci miliónů. Hlavní bylo, co bylo vybudováno, že se ze Sovětského svazu stala vojenská, politická, vědeckotechnická velmoc.

Zasáhla vás Stalinova a Gottwaldova smrt?

Bral jsem to rozumně, měli svůj věk. Když jsme jezdili na rekreaci do Sovětského svazu, dvakrát jsme přenocovali ve vile, kde zemřel Stalin. Byla tam ještě pohovka, na které skonal.

Kam jste kromě Sovětského svazu jezdil na dovolenou?

Byli jsme v Bulharsku, Rumunsku, na Kubě. Sám jsem byl v Mongolsku. Na Šumavě jsem si s bratry koupil chalupu. Svoji obytnou část jsem vybudoval z chlíva. Sám. Jednou se tam zastavil velvyslanec Červoněnko a pohoršeně prohlásil: „Tady se rekreuje generální tajemník?! To je ostuda.“ Řekl jsem mu, že mně to stačí.

Západ vás nelákal?

Ne. V Kanadě, ve Francii a ve Švédsku jsem byl pracovně. Studovat poskytování služeb. Dospěl jsem k závěru, že kvalita rovná se cena. Tady všichni chtěli všechno zadarmo a naše chyba byla, že jsme nedostatečně manipulovali s cenami.

Obleky jste si kupoval, nebo nechával šít na míru?

Dva obleky mi ušili na míru v Prostějově, jinak jsem si je kupoval v konfekci. Oděvní podnik v Prostějově, to byla firma! Deset tisíc lidí tam pracovalo. A jak dopadl. V lednu výrobní haly vyhodili do povětří. A hotel Praha? Ani nemluvit. To je taková zpupnost, že ho nechali zbourat. Vždyť mohl ještě sloužit.

Pro stranickou konverzaci bylo typické tykání. Přetrvalo až do konce osmdesátých let? Opravdu jste si tykali a oslovovali soudruhu, i když jste se neznali?

Zásadně. Celá strana to tak měla. Všichni si tykali. I s prezidentem.

S Brežněvem jste si tykal taky?

S Brežněvem ne. Něco vám řeknu: Brežněv byl velice emocionální člověk.

Jak se to projevovalo?

Neubránil se slzám. Už po vstupu vojsk jsem s osmičlennou delegací Ústřední kontrolní a revizní komise přijel do Moskvy. Rokovali jsme s Brežněvem a on se rozhodl, že přijme celou delegaci. Mluvil o tom, jak mu Československo leží na srdci, a při tom se rozplakal. Pro Sověty bylo velké riziko, že sem vstoupili. Na léta se zhoršila mezinárodní situace. Podle mě to udělali, poněvadž se naše země začala odtahovat od socialismu, a hlavně tady začala diskuse, zda nemáme vystoupit z Varšavské smlouvy. To vedlo ke zvýšené pozornosti Sovětů. Všechny hranice se státy NATO měli kryté – až na ty československé. Přitom síly k útoku byly připravené v Bavorsku. Tak tuto hranici zpevnili. Vzpomínám si, jak jsem o pobytu sovětských vojáků v polovině osmdesátých let mluvil s Gorbačovem. Říkal jsem mu: „Prosím tě, ta vojska jsou zbytečná, nám by udělalo dobře, kdyby odešla.“ A víte, co mi odpověděl? „Miloš, ty tam nejsou kvůli vám. Až odejdou Američani ze západního Německa, půjdeme taky.“ To je logické.

V březnu 1968 jste byl zvolen předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise.

Z pražských vysokých škol vznesli námitku, protože jsem působil jako náměstek ministra vnitra, jenže já jsem s bezpečností neměl nic společného, měl jsem na starost civilněsprávní úsek – řízení národních výborů, spadali pode mě také hasiči nebo pohřebnictví. Na jaře 1968 jsem se dostal do nejvyšší politiky. Bez práva hlasovat jsem se zúčastňoval všech jednání sekretariátu a předsednictva strany. Mluvit, navrhovat, kritizovat jsem ale mohl, jak jsem uznal za vhodné. Zúčastnil jsem se jednání v Čierné na Tisou, v Bratislavě i Moskvě, kde byl podepsán ten protokol.

Moskevský protokol z přítomných politiků odmítl podepsat pouze František Kriegel.

On byl takový protestní člověk. Nevím, co tím sledoval.

Kde jste byl 21. srpna 1968?

V Dubčekově kanceláři. Dvacátého jsem se vrátil z dovolené na Krymu. V té kanceláři byl přítomný ještě Kriegel a Smrkovský. Atmosféra byla stísněná, když chtěl jít někdo k oknu, sovětští vojáci ho hnali zpátky. Dubček prohlásil, že zavolá do Moskvy. Vojáci vytrhli telefon ze zdi. Smrkovský si dával kostky cukru do kapsy. Pak přišli estébáci a odvezli je do Užhorodu. Mě odvezli na sovětské velvyslanectví. Viděl jsem tam nějaké známé, třeba Chňoupka. Nenapadlo mě, že sem vojska vstoupí. Indra, kterého jsem znal ze Zlína, si toto riziko uvědomoval a byl toho názoru, že je nutné provést řadu opatření. „Jestli nic ne­uděláme, tak nás obsadí.“ Návrh už byl připravený. Řekl jsem mu, že to podpořím. Žádná opatření se však nepřijala.

O jaká opatření šlo?

Zvýšení celkové kontroly a zastavení procesu, jenž tady probíhal, a ústup od některých kroků, které byly provedeny. A kdyby po vstupu vojsk předsednictvo vydalo umnější prohlášení než to, že sem vojska vtrhla, nezačala by antisovětská hysterie. Problém byl v tom, že Dubček i Smrkovský byli řízeni tiskem. Podléhali slávě. Představoval jsem si prohlášení ve smyslu konstatovat, že vojska jsou tady a že bylo zahájeno jednání se sovětskými představiteli o řešení tohoto problému. 

A pak nastala normalizace…

Nejrychleji se národní hospodářství rozvíjelo během normalizace, poněvadž byly odstraněny všechny brzdy. Přišli lidi, kteří tomu rozuměli a dělali to poctivě. Všichni měli dál práci, třeba horší, ale pracovat mohli. Se členy KSČ se dělaly pohovory, někteří buď odešli, nebo byli vyškrtnuti, vyloučeni. Kontrolní komise, jíž jsem předsedal, řešila odvolání. Tisícům vyloučených jsme vrátili členství, to nikdo nechce vědět.

Zaznamenal jste například, že Marta Kubišová nesmí zpívat?

Já na hudbu moc nejsem, nemám vůbec hudební sluch. Manželka mě vždy nabádala: „Hlavně nikde nezpívej!“ Zajímal mě spíš film, divadlo. Jako tajemník SSM jsem měl na starost kulturu, ideo­logii a zahraniční politiku. Byl jsem členem filmové rady a komise pro pořádání celostátních oslav. Předsedou této rady i komise byl Václav Kopecký. Ve filmové radě, kde se posuzovaly, schvalovaly scénáře, jsem se setkal s velikány české kultury – Majerovou, Nezvalem, Pujmanovou.

Bavila vás vaše práce?

Vcelku jo. Vždycky jsem se snažil o poctivou, prospěšnou práci, ať už jsem dělal boty, opravoval elektrické přístroje, nebo byl v politice. V květnu čtyřicet pět jsem se zastavil na sekretariátu strany, kde mi řekli, ať se zapojím do okresního výboru mládeže jako ideový referent. Až do roku padesát jsem neměl ve straně žádnou placenou funkci. Plno užitečné práce jsem udělal v komisi pro řízení národních výborů, kam bylo včleněno celé místní hospodářství – bytové, městská doprava, prádelny, čistírny, renovace pneumatik, pohřební služba. Přímo jsme řídili tři fabriky. Předsedou byl Rudolf Barák. Po jeho zatčení došlo k reorganizaci a ze mě se stal náměstek ministerstva vnitra pro civilněsprávní úsek. Odstranili jsme byrokratickou zátěž národních výborů, zřídili komisi pro schvalování dovozu ze zahraničí. Ono se dováželo, co se líbilo jednotlivým pracovníkům jako hračka, ne aby to sloužilo národnímu hospodářství. To bylo peněz, co jsme ušetřili!

Také jste se podílel na zakládání jednotných zemědělských družstev.

Tím jsem jako předseda Jednotného národního výboru ve Zlíně strávil tolik času! Tolik nedělí, sobot! Nic jiného jsme nedělali, než že jsme získávali lidi do družstev. Někdo šel dobrovolně, někoho jsme umluvili, někdo šel ze strachu…

Někoho jste zavřeli…

Zatajili zásoby, nesplnili dodávky. Druhý hlavní úkol na okrese bylo vykoupit obilí. Za tím se šlo denně od rána do večera. Když někdo nesplnil dodávky a při prohlídce se u něj našlo padesát metráků pšenice, šel do vězení. Šel do vězení! Byl odsouzen podle platných zákonů. Ty zákony chránily zabezpečení výživy pro lid. Všichni nakonec ocenili, že jsou v JZD. Začali žít, mohli jet na dovolenou, přestali být otroky svého hospodářství. Komunismus lidem hodně dal.

Mnohým vzal všechno, co měli.

Ale dal jim víc. Dal jim jistoty! Každá revoluce se vždycky někoho dotkne, jinak by nemělo smysl ji dělat. Po Únoru se znárodňovalo, ale pak se to vyrovnalo. V komunistické myšlence je zcela zásadní spravedlnost. Bez spravedlnosti není ani svobody. A v socialismu se relativní spravedlnost podařilo vybudovat. Všechno bylo znormované, spočítané. Možná měli doktoři a učitelé dostat víc, ale vcelku byly rozdíly mezi různými zaměstnáními více méně přiměřené v duchu hesla Každému podle kvality a množství práce. Důležité totiž je, aby jakákoli práce byla správně změřená a oceněná. Předem – než se dělá.

Setkal jste se někdy s politickým vězněm?

Můj švagr byl dva roky v Jáchymově, ale nebylo to z politických důvodů. Mluvil jsem s ním, když se vrátil. Na nic si nestěžoval. Byl vcelku spokojen s tím zacházením. Kdo se neflákal, nedělal rotyku, neměl problémy. Pak se ale přidal k té kampani, k protestujícím proti tomu, co se dělo.

Koho vaši rodiče volili za první republiky?

Komunisty. Přitom ve straně nebyli. Já jsem do KSČ vstoupil v květnu 1945. Otec taky. Matka už tehdy nežila.

Čím byli?

Táta byl vyučený truhlář, práce nebyla, občas někomu ve vsi udělal okna nebo rakev. Živilo nás hospodářství. Měli jsme dva a půl hektaru pole a luk, dvě krávy, dvě prasata, deset slepic, králíky. 

Chodili jste do kostela?

Rodiče byli v husitské církvi, ale do kostela se nechodilo. Byl patnáct kilometrů daleko. Babička celý den žmoulala v ruce růženec a popěvovala církevní písničky, ale do kostela taky nešla. Náš dům byl kulturní centrum v obci. Byla u nás dislokována i knihovna. Táta byl zapálený divadelní ochotník, představení se zkoušela u nás doma, poněvadž hospodský v sále nechtěl zatopit. Táta uměl všechno. Hrál na basu, dělal nápovědu, maloval kulisy. Z jasanového dřeva nám vyrobil lyže. Byl velký sokol, cvičil výtečně na hrazdě a na kruzích, ač si z první války odnesl zranění. Na italské frontě mu bodákem probodli paži.

Měli jste rádio? 

V naší vesnici neměl nikdo rádio a nikdo neodebíral noviny. Rozhlasový přijímač měl pan nadlesní ve vedlejší obci. Když hrálo Československo s Itálií finále mistrovství světa, dal rádio do okna myslivny. My kluci jsme leželi na trávě a poslouchali. Fotbal jsem hrál rád. Od svých deseti jsem slávista. V Praze jsem dlouho bydlel ve Vršovicích u stadiónu.

Kde jste poznal svoji ženu?

U Bati ve Zlíně, pracovala ve stejné dílně jako já. Navíjela transformátorové cívky. Líbila se mi. Sem tam potřebovala něco spravit. Jednoho dne přišla odvaha, požádal jsem ji, abychom šli na vycházku. Večer po práci, po škole jsme si sedli na lavičku mezi internáty. Prožili jsme spolu víc než sedmdesát let. Byla to jediná žena mého života. Jiné příležitosti se sem tam vyskytly, ale neměl jsem zájem toho využívat. Manželka byla hodná a pracovitá, členkou strany byla od roku 1948. Když byly děti malé, každý den jim četla pohádky, vzorně se o ně starala. Krásně zpívala. A dovedla hospodařit. Až do smrti zapisovala denní výdaje a já v tom pokračuju. Podívejte…

Měla úhledný rukopis. A tady už to píšete vy. Prosinec 2013. Pohřeb včetně věnců…

Manželka chtěla poslední rozloučení bez obřadu. Nerespektoval jsem to.

Před pětadvaceti lety skončil komunistický režim. Co tato změna přinesla vaší rodině?

Jedna snacha nechala děti přejmenovat. Druhá se pro to bohužel nerozhodla...

Miloš Jakeš se narodil 12. 8. 1922 v Českých Chalupách na Česko­krumlovsku. Farář mu o své vůli zapsal do křestního listu jméno Milouš. Od roku 1937 pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. V roce 1944 složil maturitu na elektrotechnické škole. V letech 1955 až 1958 studoval na Vysoké škole stranické ÚV KSSS v Moskvě. V roce 1968 patřil k představitelům konzervativního křídla KSČ. V roce 1977 se stal členem ÚV KSČ. V roce 1987 byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ.

HANA BENEŠOVÁ

Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15