Aleš Rozehnal: Kontrola předchází podezření. Jde o krok směrem k autoritářství
Zákon o ekonomické ochraně státu je dalším krokem k autoritářskému státu. Nejde ale o klasický policejní stát dvacátého století. Moderní dohledový stát nepotřebuje masové represivní složky. Kontrolu přesouvá na banky, advokáty, účetní, platformy a digitální infrastrukturu, píše ve svém komentáři advokát Aleš Rozehnal.
Celá filozofie návrhu zákona je založena na institucionální nedůvěře vůči občanům, tedy nikoliv pouze vůči konkrétním pachatelům, ale vůči ekonomickým vztahům jako takovým.
Návrh nepředpokládá, že problém představují pouze jednotlivé podezřelé osoby. Naopak vychází z předpokladu, že prakticky jakýkoliv ekonomický vztah může být zneužit k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Proto vytváří systém permanentní preventivní kontroly.
Klasický liberální právní stát tradičně vychází z toho, že stát zasahuje až tehdy, existuje-li konkrétní podezření na protiprávní jednání. Tento návrh zákona je ale postaven opačně. Kontrola předchází podezření. Povinné osoby musí identifikovat klienty, analyzovat jejich chování, vyhodnocovat rizikovost transakcí, zkoumat skutečné majitele, sledovat zdroje majetku a oznamovat podezřelé okolnosti, aniž by existovalo konkrétní podezření ze spáchání trestného činu v trestněprávním smyslu.
Navrhovaná regulace není klasickým represivním systémem. Je to systém preventivního sběru informací. Stát zde neusiluje pouze o potírání kriminality, ale o vytvoření permanentního informačního přehledu nad ekonomickými vztahy. To se projevuje i v rozsahu evidencí. Centrální evidence účtů, centrální rejstřík povinných osob, evidence skutečných majitelů, oznamovací povinnosti, identifikace klientů, sledování kryptotransakcí vytváří infrastrukturu, jejímž účelem není pouze reakce na trestnou činnost, ale možnost zpětně rekonstruovat ekonomické chování prakticky kohokoli.
Pod hrozbou sankce
Člověk není vnímán primárně jako nositel práv, ale jako nositel rizikového profilu.
Problém je v tom, že nástroje vytvořené proti organizovanému zločinu postupně dopadají plošně na všechny. Stát a společnost dlouhodobě nemohou fungovat pouze na kontrole, protože každá společnost je nakonec závislá na určité minimální míře vzájemné důvěry, a to nejen mezi občany navzájem, ale i mezi občanem a státem.
Pokud se systém začne opírat převážně o presumpci rizika, permanentní monitoring a preventivní dohled, vzniká několik problémů současně. Za prvé dochází k erozi dobrovolné loajality vůči právu. Lidé začnou právo vnímat nikoli jako rámec společného soužití, ale jako mechanismus podezírání. Povinnosti pak neplní proto, že systém považují za legitimní, ale proto, že se bojí sankce.
Za druhé vzniká obrovská ekonomika byrokracie dohledu. Banky, advokáti, účetní, obchodníci i běžné firmy začnou stále více energie věnovat ochraně před regulátorem místo vlastní činnosti. Typické je, že odpovědnost se přesouvá ze státu na soukromý sektor. Soukromé subjekty musí identifikovat klienty, hodnotit jejich rizikovost, archivovat data, oznamovat podezření a nést sankce za chyby. Vzniká prostředí, v němž každý kontroluje každého.
Návrh představuje pro advokacii jeden z nejvýznamnějších zásahů do její nezávislosti od přijetí současného zákona o advokacii. Formálně je sice zachována role České advokátní komory a institut chráněné informace, materiálně však návrh posouvá advokáta z pozice nezávislého ochránce práv klienta do pozice subjektu zapojeného do bezpečnostního a zpravodajského aparátu státu.
Všemocný FAÚ?
Nejnebezpečnější je, že návrh výrazně posiluje pravomoci státu vůči výkonu advokacie. Advokát je podřízen systému registrací, kontrol, identifikačních povinností, compliance režimu a oznamovací povinnosti vůči Finanční zpravodajské jednotce. Advokát má nově povinnost bezodkladně informovat stát, pokud „má podezření“ na souvislost prostředků s trestnou činností nebo financováním terorismu. Takto široce formulovaná povinnost vytváří permanentní tlak na preventivní udávání klientů, protože advokát bude vždy motivován spíše oznámit než riskovat sankci.
Zcela zásadní problém je koncentrace pravomocí Finančního analytického úřadu. Návrh vytváří systém, v němž FAÚ není jen analytickou jednotkou, ale fakticky mocenským orgánem schopným zásadně zasahovat do výkonu profesí. Přestože je formálně zachována role České advokátní komory, skutečný tlak bude vytvářen právě přes FAÚ a režim ekonomické ochrany státu. Návrh umožňuje vydávání pokynů, odkládání úkonů, rozsáhlé informační povinnosti a v konečném důsledku i zásahy, které mohou prakticky znemožnit výkon činnosti.
Nezávislost advokacie není stavovské privilegium advokátů, ale podmínka práva občana na obhajobu a právní pomoc. Klient musí mít jistotu, že může advokátovi sdělit i potenciálně kompromitující informace bez obavy, že se advokát promění v oznamovatele státu. Pokud stát začne systematicky tlačit advokáty do role preventivních informátorů, naruší se samotný základ důvěrnosti právní pomoci.
Proměna vztahu státu a občana
Velmi problematický je také pojem „chráněná informace“. Návrh sice deklaruje ochranu informací získaných při obhajobě nebo zastupování, současně však rozšiřuje AML povinnosti natolik, že bude v praxi extrémně obtížné určit hranici mezi chráněnou komunikací a oznamovací povinností. Výsledkem bude obranné chování advokátů, kteří budou z obavy před sankcemi oznamovat i situace, které by za normálních okolností kryla mlčenlivost.
Dalším nebezpečím je vytvoření centrálního rejstříku povinných osob, do něhož mají být zapisovány compliance osoby, kontaktní osoby a další údaje. Advokacie se tím dostává do režimu permanentního dohledu podobného regulovanému finančnímu sektoru.
Návrh je také symptomem širší proměny vztahu státu a občana. Je založen na předpokladu, že soukromá sféra je potenciálně podezřelá a že stát musí preventivně sbírat informace, vytvářet registry, analyzovat vztahy a rozšiřovat dohled. Advokát zde přestává být protiváhou státní moci a stává se jedním z článků jejího kontrolního mechanismu.
Právě proto se tato úprava netýká jen advokátů. Dotýká se každého občana, který někdy bude potřebovat právní pomoc proti státu. Pokud totiž občan ztratí jistotu, že jeho komunikace s advokátem zůstane skutečně důvěrná, oslabuje se samotný princip právního státu.
Advokát je v návrhu výslovně zařazen mezi „povinné osoby“. Tím se dostává do stejného regulatorního rámce jako finanční instituce, obchodníci s drahými kovy nebo poskytovatelé služeb souvisejících s virtuálními aktivy. Už samotné toto zařazení ukazuje hlubokou změnu filozofie vztahu státu k advokacii. Advokát zde není chápán primárně jako nezávislý ochránce práv klienta, ale jako subjekt zapojený do systému ekonomické ochrany státu.
Ohrožení právního státu
Nejzávažnější část návrhu představuje systém tzv. dodatečných nápravných opatření. Návrh výslovně stanoví, že orgán dozoru může uložit pozastavení nebo zákaz činnosti povinné osoby. Protože advokát je povinnou osobou, dopadá tento mechanismus přímo i na výkon advokacie. Návrh navíc explicitně uvádí, že v případě advokátů může výrok směřovat k pozastavení výkonu advokacie nebo k vyškrtnutí ze seznamu advokátů.
Formálně má rozhodnutí provádět Česká advokátní komora jako orgán dozoru nad advokáty. Tím se může vytvářet dojem, že je zachována stavovská autonomie. Ve skutečnosti je však celý systém vystavěn kolem Finančního analytického úřadu a mechanismů ekonomické ochrany státu. Orgány dozoru mají povinnost poskytovat Finanční zpravodajské jednotce informace o zjištěních, rizicích a podezřeních. Faktický tlak tedy vzniká uvnitř bezpečnostně-finančního aparátu státu, zatímco profesní komora se může stát pouze vykonavatelem důsledků tohoto systému.
Mimořádně problematické je rovněž procesní postavení dotčené osoby. Návrh stanoví, že proti rozhodnutím vydaným při provádění dodatečných nápravných opatření není přípustné odvolání ani rozklad, nepřipouští se obnova řízení a významně se omezuje přezkum. V kombinaci s možností pozastavení výkonu advokacie jde o mimořádně tvrdý zásah do výkonu nezávislé právnické profese.
Taková úprava je nebezpečná nejen pro advokáty samotné, ale především pro klienty a fungování právního státu. Pokud stát vytvoří mechanismus, v němž může být výkon advokacie prostřednictvím AML a bezpečnostního aparátu fakticky pozastaven, vzniká zásadní riziko oslabení důvěrnosti vztahu mezi klientem a advokátem. Advokát se totiž dostává do postavení osoby, jejíž profesní existence může být závislá na hodnocení orgánů ekonomické a bezpečnostní ochrany státu.
