Jirka a Petra Paroubkovi dali hlavy dohromady

„Mám teď více volného času a člověk zvyklý pracovat čtrnáct až šestnáct hodin ...,“ zamyslel se v TV Paroubek, jemuž ani volební debakl nic neubral na magnetickém charismatu, jímž k sobě vždy vábil nejlepší mozky a umělce celé země.

Bohužel je to tak. Jiří s manželkou Petrou se po volbách trucovitě zamkli na chatě ve Vraném, dali v noci u sekačky hlavy dohromady a výsledkem budou rovnou tři knihy: dvě od Paroubka a jedna od Paroubkové, známé autorky webové manželské erotiky, v níž vystupují převážně starší a fyzicky zdatní muži. Věci prý půjdou dokonce tak rychle, že memoáry paní Petry dostaneme pod stromeček už od letošního Ježíška.

„Bude to zajímavý materiál pro politology, pro studenty,“ prohlásil o svých budoucích knihách skromně expremiér, jenž nám současně vyhlásil bloggerský džihád — učí se totiž na chatě s Internetem.

Ano, bude to materiál. Jen si nejsem jist těmi politology a studenty, spíš bych to viděl místo pepa do ohně na buřty. Paroubek, jehož nezranitelné titánské ego se stěží vešlo do studia pro několik lidí, totiž v neděli znovu předvedl, že není schopen absolutně žádné sebereflexe.

Přivede stranu málem na buben, protáhne ji nejhorší politickou žumpou, a když po nějaké době zase vystrčí hlavu ven ... Může za všechno jeho pucflek, plačtivý nebožtík Jaroslav Tvrdík!

Paroubek všechny nepříjemné otázky ohledně vlastní viny za finanční i politický bankrot ČSSD znovu hodil na ostatní; on volby neprohrál, on stranu nezadlužil, on už vlastně nemá s ČSSD vůbec nic společného. Je pouze jejím poslancem a místopředsedou rozpočtového výboru.

Byl to v neděli po dlouhé době zase fantastický TV zážitek: ráno Spalovač mrtvol, v poledne Paroubek. Těžko říct, který z pořadů nabídl větší umělecký zážitek — v obou šlo o velké vize; Rudolf Hrušínský coby trochu deviantní šéf krematoria chtěl všechny včetně své rodiny spasit milosrdným žehem, Paroubek nyní vlastními nemilosrdnými memoáry. Oba se v TV tváří dost podobně.

Snad je to mou neobjektivností, případně malostí. Nakonec bych se ale přece jen přiklonil k Hrušínskému: na rozdíl od Paroubka to všechno jen hrál.