Jan Fischer se rozloučil s premiérskou židlí jako správný komunistický funkcionář: vychválil se za to, co nikdy neudělal, načež si za to ještě nechal od zákonodárců uslzeně zatleskat. Bude nám chybět.
Jen pro pořádek: kdo je vlastně Jan Fischer? Je to opravdu onen prošedivělý muž bez vlastností, emocí a názorů, co na tiskovkách vždy mluvil v přerušovaných větách navazovaných nekonečným opakováním posledních slov, o němž nám před rokem jednou večer v TV řekli, že odteď je naším premiérem, protože skvěle zvládne předstírání premiérování? Fakt se bavíme o muži, o němž jeho předchůdce Mirek Topolánek v jednom méně zdařilém rozhovoru prohlásil, že ...
Aha! Klobouk dolů. Tak neviditelný totiž nebývá ani belgický premiér, když Belgie zrovna žádného nemá, což bývá až podezřele často. Problém odhalit jej by měl i izraelský Mossad, kdyby se náhodou rozhodl zamordovat ho. Zkuste mi říct, co Fischer coby premiér kdy udělal, a já vám řeknu ... Že to dost pravděpodobně udělal někdo jiný.
Jako když se například před senátory pochválil, že jako premiér bojoval proti zvyšování deficitu státního rozpočtu. Hmmm! Možná jestli se proti deficitu bojuje sezením na zadku a četbou novin, pak jsme ale bojovníky proti deficitu zhruba všichni, co umíme jakžtakž číst. Nestyďme se a pojďme si zatleskat!
Fischer, věrný prototyp teflonového kariérního komunisty, jímž devět let před Listopadem i byl, o nižší deficit samozřejmě nikdy nebojoval. Na to se příliš bál o svoji budoucnost. V podstatě marný boj s ČSSD a KSČM, střídavě podporovanými SZ a KDU-ČSL, nechal ministru financí Eduardu Janotovi, z něhož si rudooranžová zadlužovací mašinérie udělala TV otloukánka.
A podobně s naším předsednictvím EU, za jehož dokončení se Fischer taky skromně pochválil. Ano, Fischer je skutečně dokončil — stejně jako by ho dokončil kdokoli jiný. Trvá totiž šest měsíců. Pravda je, že pod jeho úřednickým vedením-nevedením, které pojal spíš jako hledání lukrativního zahraničního zaměstnání, se unijní mítinky staly prestižním setkáváním méně prestižních úředníků; unijní hlavouni totiž začali nápadně často zůstávat doma. Lépe se tam totiž obvykle jí i nakupuje.
Tady ale buďme objektivní: kořenem problému byl samozřejmě Jiří Paroubek, de facto premiér. Jednou koncem března 2009 se probudil s nepříjemnou existenciální kocovinou, zeptal se manželky Petry, co má udělat ... a večer jsme neměli vládu.
V jednom má ale Fischer až obludnou pravdu: i podle něj to byla „zvláštní vláda se zvláštním mandátem“. Podejte mi pero a budu mezi prvními signatáři téhle krásné pravdy.
