nahoru

Moje slunce - Stalin [RXDiskuse]

Pavel Kohout 2. března 2003 • 19:54

Pavel Kohout píše speciálně pro Reflex. Vzpomínka na Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a jeho dobu.

Foto
PAVEL KOHOUT
(20. 7. 1928 v Praze)

V padesátých letech básník a člen ústředního výboru Čs. svazu mládeže, pak dramatik a člen ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. V reformním roce 1968 tam byl zvolen předsedou komunistické organizace a stal se tak partnerem předsedy Kruhu nezávislých spisovatelů Václava Havla. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa zrušil divadelní angažmá v západoněmeckém Düsseldorfu a vrátil se do vlasti. Byl vyloučen z komunistické strany, žil jako zakázaný a neustále šikanovaný autor v Praze, po exekučním vystěhování pak v letní vilce v Sázavě nad Sázavou. Spoluvytvářel alternativní kulturu pomocí samizdatu a "bytového divadla". S Václavem Havlem byl autorem základního prohlášení Charty 77, které dal i název. Legální výjezd do Vídně, kde měl přebrat Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu, mu byl povolen, když vláda ČSSR předstírala plnění humanitárního koše Závěrečného aktu z Helsinsk, který dokonce uzákonila. Cesta však skončila tím, že byl při návratu v říjnu 1979 spolu se svou ženou, spisovatelkou Jelenou Mašínovou, násilně vynesen z českého území a protiprávně zbaven státního občanství. To jim oběma vzápětí udělilo Rakousko. Pavel Kohout, který teď žije střídavě ve Vídni a v Praze, kde se stal iniciátorem každoročního divadelního festivalu německého jazyka, je autorem jedenácti románů (Katyně, Kde je zakopán pes, Hvězdná hodina vrahů a další) a více než čtyřiceti her (August August, august, Ubohý vrah, Nuly a další), jeho díla byla vydána a uvedena ve všech evropských a jiných světových jazycích. Je členem Německé akademie pro řeč a tvorbu, nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění 1. třídy, Velkého záslužného kříže se stuhou Spolkové republiky Německo a dalších zahraničních vyznamenání. Skutečnost, že nebyl nikdy oceněn ani vyznamenán ve své vlasti, komentuje bonmotem. "Venku mě poznali v lepší půli mého života." Žádosti Reflexu, aby napsal velmi osobní vzpomínku na Stalina k padesátému výročí jeho smrti, vyhověl spontánně. Básníci mé generace ve své většině - a nejen oni! Všichni, kdo se těsně po skončení druhé světové války nadchli pro ideu spravedlivého komunismu jako já - zůstanou až do konce svých dnů v horším případě pomocníky zločinců, v lepším idioti. Za ty druhé nás budou jistě šmahem považovat nejmladší současníci, takže patrně i ty, čtenáři tohoto textu, pokud ti nebudem připadat jako bytosti z jiné planety. Bizarní je, že si tak při čtení svých nejstarších prací přijdu sám. Mezi tehdejším a dnešním stavem mé mysli - dělí je ovšem už padesát pro mne světelných let - jako by nebyl ani nejmenší náznak kompatibility.

Foto
SETKÁNÍ S ĎÁBLEM

Přijal jsem dávno a veřejně osobní zodpovědnost za své mladické verše a písně se všemi důsledky, mezi něž patřilo později umlčení, zatýkání i násilné vynesení z vlasti, a snad právě to způsobilo, že víc než s polovinou života nemám problém. Už v českých pohádkách je přece vědecky dokázáno, že když člověk v pokušiteli pozná Ďábla a řekne mu jednou ne!, má nad ním do smrti vrch. Může sice pořád přijít o tělo, ale už nikdy o duši. Směl jsem to zažít na své vlastní, ale povahu všech těch jevů postupně objevuji dodnes.
V průběhu úděsně úchvatného filmu Nikity Michalkova Unaveni sluncem vzniká v idyle ruského lesa, kde mají letní sídla sovětští prominenti třicátých let, jakési záhadné dílo, přísně střežené ozbrojenci. Právě když na samém konci dramatu tlučou slavného partyzánského generála v autě čtyři zabijáci z tajných služeb, vynesou balóny nad les obrovský portrét, který zakryje celý obzor. Jako vycházející sluneční kotouč z něho září dobrotivě otcovský úsměv Velikého Stalina. Stalinská legenda, jež se podobně vynořila nad obzorem světa brzy po smrti Lenina a pro mnohé žije dodnes, je snad nejdokonalejší mix, jakým kdy alchymisté moci už v poměrně moderní době vytvořili umělé božstvo, které si našlo věřící po celé planetě. Perfidní bylo, že zatímco druhý masový řezník dvacátého století, Adolf Hitler, byl od prvopočátku chytřejšími lidmi rozpoznán jako padouch, Stalin dlouhá desetiletí jako by i pro vzdělance zosobňoval to nejlepší a nejušlechtilejší, co kdy lidský rod vymyslel a stvořil. Kdo prošel nedávnou výstavou socialistického realismu v pražském Rudolfinu, ví, o čem mluvím. Vůdce všech dělníků, rolníků i pracující inteligence světa, v básních a písních zvaný Otcem, je v dílech dobových malířů komponován jako Nejvyšší bytost na barokních obrazech.

Foto
KDE SE RODÍ NADŠENÍ

Při nedávné diskusi v divadle Ponec, pořádané Archou, jsem dostal od Martina C. Putny otázku, zda za tou slepou vírou jindy tak kritických umělců hledat nadšení, oportunismus, nebo strach. Za sebe jsem musel dát jedině pravdivou odpověď: ovšemže to první! V rozepsané autobiografii Můj pravděpodobný život, k níž mě inspirovala úctyhodná studie Pavla Kosatíka Fenomén Kohout, jsem se dobral vzpomínky, která mi v té souvislosti přijde tak důležitá, že ji ocituji:
Z času války na mě trvale působila další sugesce. Protože jsme doma i po atentátu na Heydricha (můj otec dodával svému příteli kaplanu Vladimíru Petřekovi do kostela Karla Boromejského potraviny pro ukryté parašutisty) skoro každý večer poslouchali po Londýnu i Moskvu, musel jsem od ledna 1943, kdy začal porážkou u Stalingradu německý ústup, nejmíň půltisíckrát uslyšet fascinující basbaryton sovětského hlasatele Levitana, čtoucí komuniké vrchního velitelství sovětských vojsk. Uzavíral je slavnostně deklamovaný zvukový podpis - "Glavnokomandujuščij Krasnoj Armijej tovarišč Josif Vissarionovič Stalin!", pak elektrizující hymna "Sojuz něrušimyj respublik svobodnych", bití kremelského orloje a do toho hřmění dělostřeleckých salv, jejichž počet přesně označoval význam dobytého města. Bylo to válečné "Sursum corda!" a zoufalá srdce mohla zaplesat.
Dnes vím, že živná půda pro ten mocný efekt byla dávno dobře připravena dvěma seizmickými otřesy předválečné Evropy. Československou republiku, patřící - čtenáři-potomku, žasni! - mezi deset nejvyspělejších zemí světa, zasáhla o to zhoubněji nenadálá hospodářská krize na konci dvacátých let. Většina současníků ji logicky chápala jako totální selhání kapitalistického systému.
Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist!
Foto
Tak varoval básník Wolker. O pár let později, v říjnu 1938, plakaly na českých ulicích bezmocným zoufalstvím desítky tisíc mužů, že jim spojenecké velmoci zakázaly bránit se proti Hitlerovi. Otřesený národ to logicky pochopil jako naprosté selhání západních demokracií.
Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon, Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká, hrdý Albion - A my jsme je milovali!
Tak žaloval básník Halas. Posun sympatií a hodnot dokonalo osvobození Rudou armádou. Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který 9. května 1945 voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu. Ijá jsem náhle stál spolu s ním jako vítěz na ozářeném jevišti, kde tančily nové, nadějné dějiny, a jejich světem oslavovaný stvořitel mě oslňoval tak, že jsem dlouho neviděl do tmavého hlediště, kde už mnohým vědoucím znovu škrtil srdce pocit zoufalství a bezmoci.

RUDÝ PAPEŽ A BOLŠEVICKÁ DIASPORA

Součástí onoho omamného koktejlu, jenž vybičovával emoce a otupoval rozum, byly i dva modely, které sovětský ideologický aparát mistrně převzal od starých náboženství, katolického i židovského. Také revoluce musela k trvalému zakořenění dostat svého papeže, i v tomto případě jako jediného, vševědoucího, a proto neomylného prostředníka mezi ní a posledním občanem. A také revoluce musela vyvolat v život svou věrnou diasporu, která by ji podporovala morálně i materiálně na všech kontinentech. Papežem se dal po smrti zakladatele jako legitimní syn bleskurychle zvolit v konkláve svých tehdy věrných Stalin sám a obětavými souvěrci Sovětů se po celé planetě stali nesčetní nadšení sympatizanti Třetí internacionály, od bezejmenných proletářů po proslulé umělce a vážené vědce. Za bibli, talmud i korán byl prohlášen Marxův ekonomický tlustospis Kapitál, pro drtivou většinu lidí sice nesrozumitelný, ale taky nevinný, když nehlásal nacionální či rasovou nenávist jako Hitlerův Mein Kampf.
Foto
Rudý pontifex v Kremlu pak vzápětí znemožnil případné schizma tím, že zlikvidoval horké konkurenty právě mezi svými věrnými. Zvládl to pomocí procesů, které vylepšily středověké hony na čarodějnice, když se oběti nepřiznávaly v podzemních mučírnách, ale před mikrofony a kamerami v soudních síních. A vůdčí duchové světové komunistické diaspory jako antický chór vášnivě prohlašovali ojedinělé kritiky, kteří o přiznáních a vinách přesto pochybovali, za podlé renegáty a prodejné přisluhovače buržoazní propagandy, špinící zemi, "v níž zítra znamená již včera" - tak kázal hrdina odboje Julius Fučík.
Patřil jsem bohužel k těm, kteří tomu chóru, a proto i procesům uvěřili také v jejich domácím vydání, protože mě ani jako dramatika s prvními ostruhami ve snu nenapadlo, že by mohli žalobci, soudci, svědkové, ale dokonce i obžalovaní hrát dokonale nastudované divadlo, kde ve své přirozené roli vystoupí nakonec jenom kat!
Tobě, soudný čtenáři, který nepřestáváš potřásat hlavou nad takovou mírou indolence, zkusím ještě osvětlit, že mezitím znovu rozdělila svět nedávných spojenců pomyslná železná opona, takže se sotva dvacetiletým po informační díře zaviněné sotva skončenou světovou válkou rozevřela informační propast války studené. A že to byl hlavně čerstvý puch spáleného masa z Hirošimy, co zahánělo nevědoucí, bezradné a vyděšené pod spásný deštník, jak ho nad náhle vzniklým táborem míru a socialismu - tolik připomínajícím husitskou vozovou hradbu - rozevřel právě čerstvý přemožitel Hitlera a teď už i náš soudruh Stalin, když proti reakční imperialistické atomové pumě, rozsévající smrt, postavil pokrokovou, protože mírumilovnou pumu vodíkovou, zaručující dokonce život v komunismu!

Foto
IKONA, PRAPOR A SYMBOL

Stalinova moudrá a laskavá tvář, kterou občas nad starosvětskou dýmkou osvítil úsměv tu lišácký - když vymyslel novou past na německou armádu -, tu něžný - když hladil siroty po padlých rudoarmejcích -, ta dokonale umělá tvář, kterou si střídavě nasazovali nejznámější sovětští herci ve výpravných vlasteneckých velkofilmech, vracela miliónům diváků v kinech znovu a znovu pocit válečných dnů a nocí, kdy on sám a někdy pouze zvuk jeho jména dodávali naději, že barbarští agresoři budou poraženi a napadení se dožijí s mírem i věku, který obnoví lidskou důstojnost. Když jsem přijel v létě 1949 na rok pracovat do Moskvy, nepochyboval jsem po setkání s bezpočtem mužů i žen prošlých válkou, že to jméno samo pomáhalo udržet i tak naprosto ztracené pozice, jakými se zdály být fronta před Moskvou, obležený Leningrad, v němž zemřel skoro milión obránců i obyvatel, a především poslední trosky Stalingradu.
Je strašné dnes pomyslet, že ikonou, pro niž mladí muži zaléhali hrudí kulometné střílny, aby umožnili postup svým soudruhům, či měnili se, když jim v letounech došla munice, i s nimi ve střely řízené osobně na cíl, že tou ikonou všelidového odporu, praporem svobody, symbolem všeho dobra byl zloduch, který současně prodlužoval věk útlaku.
Cesty do čítanek, víme dobře, bývají občas zbroceny krví, i mezi laureáty Nobelovy ceny míru jsou někdejší teroristé a teroristky. Ale rozsah stalinského teroru, jak ho zmapoval v otřesném lexikonu Souostroví Gulag ruský spisovatel Alexandr Solženicyn, který za to byl vynesen z vlasti pět let přede mnou, nemá v historii ani vzdálenou podobu, Hitlerův jej překonal jen vynálezem průmyslového vraždění. Sovětské lágry předstihly nacistické koncentráky především bezbřehostí času. Třetí říše a její represívní aparát se dožily dvanácti let; Stalinovým vězňům i bez rozsudku prodlužovali živoření v beznaději o deset, dvacet, třicet roků, a když ho rozhněvali ukrajinští kulaci, srovnatelní s českými malorolníky, dal celé té republice zastavit dodávky potravin a nechal jich pár miliónů vymřít. A když se rozzlobil na Čečence, povolžské Němce nebo krymské Tatary, dal celé ty národy během pár dní nacpat do dobytčáků, a kdo měl štěstí, vypadl z vagónů spolu s mrtvými až na Sibiři.

Foto
FRONTA NA SMUTEK

Píše se březen roku 1953 a já vidím stát v Klubu spisovatelů na pražské Národní třídě frontu na svůj výstup. Spontánně jsme se rozhodli, my komunisté i mnozí naši bezpartijní soudruzi, že budeme celý den pohřbu číst své smuteční verše pod obrazem zvěčnělého Stalina, chyběli snad jen tehdy umlčení, které jsme v dosud trvajícím oslnění naším Sluncem stále ještě příliš nevnímali, ačkoli nás později - boží mlýny? - čekal na dvacet let právě jejich osud.
Ne, nepadne svět do rozvalin
Přes bolest, kterou zažívá.
Je v našich srdcích mrtvý
Stalin Silnější, než byl zaživa.
Tak truchlil básník Kohout. Trnu při vzpomínce, že mnozí slzeli při smrti tyrana stejně jako po Mnichovu ti, co nesměli bránit svobodu. Trpělivý čtenáři těchto řádek: Jejich autor napsal v dalších desetiletích řadu románů, scénářů a divadelních her, čímž vykázal jakýsi stupeň IQ. Tehdy však musel mít psýchu budovatele pyramidy, jemuž umřel faraón a on to chápe jako zánik civilizace. Ano - nám nevymývali mozky nenávistí a hrozbami, ale naopak láskou a sliby budoucího štěstí! Od těch dob vím, že neexistuje nic perverznějšího a nebezpečnějšího, a ježím se při dotyku s každým hnutím či militantní iniciativou, pokud to začnou zkoušet podobně. Maska nevinnosti padá, když své oběti opojí a nakazí démonem souhlasu - příměr zesnulého slovenského spisovatele Dominika Tatarky -, aby je svedli páchat ze svobodné vůle, k čemu by je možná nepřinutili ani násilím.
Spisovatel může zapomínat a mlžit, jeho dílo mu nelže. Proto smím ulehčeně žasnout, když už půldruhý rok po tom nekrofilním pomatení čtu v literárním žurnálu Československý voják dokonce na pokračování svou silně kritickou hru Zářijové noci; znamenala můj první veřejný konflikt s "rodnou" stranou. A bylo to už "hoře z rozumu" - vlastní zkušenost a pochybnosti, co otřáslo mou zbožnou vírou.

Foto
NEBOJSA DVACÁTÉHO STOLETÍ

Jako by s tělem zemřel i zlý duch, co předtím, podoben pohádkovému džinu, prostupoval atmosférou. V Praze ještě setrvačností těžko ubrzditelných kolosů rostl na Letné obludný Stalinův pomník - brzy jej museli bourat trhavinou a jeho nešťastný autor se zastřelil - ale vzduch už byl nabit jiným časem. Necelé tři roky po pompézním pohřbu vystoupil na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Chruščov, aby modlu veřejně obvinil z nejhorších zločinů.
To zasedání mělo zůstat přísně tajné, spoléhalo se především na železnou disciplínu soudruhů-delegátů ze Západu. Přetlak vyvolaný šokem šířícím se i doma však zanedlouho způsobil výbuch, při němž jako by režimu odletěla střecha, ano, dnes se jeví, že to byl politický Černobyl se stejně trvalými následky. Chruščova považuji za hrdinu století, když si uvědomím, že tam obviňoval i sám sebe, před tisícihlavým plénem, v němž většinu tvořili spolunositelé právě odhalovaného bezpráví, kteří stále měli v rukou páky moci. Svět byl tedy ještě zcela rozpolcen a Sovětský svaz příliš přezbrojen, než aby mohlo dojít k efektu, při němž se nenásilně hroutily evropské zdi na podzim 1989. Ta zmužilá řeč ale definitivně odhalila, že nejen král, ale celý sbor jeho dvořanů je nahý, obléknut jen do krve. Ještě měla krvácet Poznaň a hořet Budapešť, ještě měly tanky rozjezdit Pražské jaro a dvacet let mělo trvat normalizační lámání hřbetů, ale Stalin se čím dál více lidem jevil být shořelou hvězdou, za níž už jen prostorem letí její černé světlo.
Ani básníci, kteří tenkrát stáli tu frontu na panychidu za zhaslé slunce, se na stavbu pyramidy většinou nevrátili. Že byli schopni svou smutnou úlohu nejen pochopit, ale také veřejně pojmenovat, nabyli morální síly, s níž následně dokázali kategoricky odporovat i velmi brutálním pokusům totalitní moci stvořit další zdroj zhoubné záře. A ty pokusy - pozor, čtenáři ukolébaný klamným odstupem času! - zdaleka neskončily sametovým zvoněním klíčů.
Foto
Jedenadvacátého prosince právě uplynulého roku jsem zažil zvláštní návrat. Staré Moskevské umělecké akademické divadlo (MCHAT) uvedlo mou novou hru pětatřicet let poté, co stáhlo moji předchozí, když jsem byl v roce 1968 zařazen v pověstné sovětské Bílé knize o kontrarevoluci mezi úhlavní nepřátele socialismu i míru. Náhodou, která v mém životě hraje neuvěřitelnou roli, připadlo datum slavnostní premiéry na den Stalinových narozenin. V roce 1950 si je úmyslně vybrali pro svou svatbu svazácký básník a svazácká herečka, která se brzy měla stát filmovou Pyšnou princeznou. Sněžilo, ale my dva v modrých košilích jsme se za zvuku budovatelských písní s mými texty, které před Staroměstskou radnicí zpíval náš Soubor Julia Fučíka, hřáli v záři Stalinova slunce.

ZÁVĚJ RŮŽÍ PRO VRAHA

O půlstoletí později jsem se v týž den úmyslně vydal do Mauzolea, kterým se musí projít ke kremelskému pohřebišti. Stejně jako kdysi tam spočíval ve skleněné rakvi Lenin s výhodou toho, kdo zemřel právě včas. Docela jinak než dřív vypadala mohutná zeď za ním: přibyly na ní desky se jmény těch, které dal zabít právě Stalin. Jejich vrah byl z vitríny sice už dávno odstraněn, ale teď ležel přímo před svými oběťmi v pompézní hrobce s mohutnou bystou. I tentokrát sněžilo, všechny mramorové náhrobky bíle zapadaly, jen tady se krvavě červenala mocná závěj čerstvých růží. Další k nim právě kladla skupina mladých mužů a žen. Pocítil jsem, že z toho hrobu dodnes sálá podobně smrtící záření jako z černobylské ruiny. A silně mě zneklidnilo, že je není možno spoutat v žádném betonovém sarkofágu, takže zřejmě nikdy nepřestane ohrožovat ani tak chytré, vzdělané a nepomýlitelné lidi, jako jsi bezpochyby ty, můj čtenáři!

Vídeň-Praha v únoru 2003.

Jaký je váš názor na to, s čím se musela vyrovnávat generace Pavla Kohouta? Diskutovat můžete na www.reflex.cz

Pavel Kohout


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře