nahoru

Skandál v Brně

Adéla Knapová 12. července 2012 • 00:15

Po sto minutách vysilujícího a náročného zpěvu v roli Elektry Janice Bairdová (49) vítězoslavně přij ímá s ostatními účinkujícími nadšené ovace brněnského publika. Doprostřed potlesku na jeviště přinášejí dívky náruče plné květin. Triumfální výraz operní divy, která vystupovala i v Metropolitní opeře, přechází v údiv a šok, když ji dívky bez zastavení minou. Hvězda světových scén v Brně nedostala ani uschlý list.

 

Až do konce několikaminutového klanění jí z obličeje kyselost nezmizí. Nezlomí to ani líbání ruky od dirigenta, ani frenetický potlesk. Jednu z nejnáročnějších existujících rolí pro sopranistku, kdy Elektra vstoupí na jeviště s prvními takty a neopustí je ani na chvíli až do konce představení, roli, za niž sklízí ovace na předních evropských operních scénách, zvládla i v Brně excelentně. To si uvědomují všichni, přestože samotná opera od Richarda Strausse je nechutně náročný a těžký kus. Právě hlas Janice Bairdové, jež dokáže rozvibrovat polstrovaná sedadla i v posledních řadách socialisticky strohého Janáčkova divadla, je tím, na co se při Elektře chodí.

 

Brněnskému Národnímu divadlu se povedl husarský kousek, když ji pro čtyři představení získalo. Jako by nestačilo, že o vystoupení světové operní hvězdy se dozvěděl jen ten, kdo měl intuici nebo štěstí – propagace byla minimální –, teď se stane tohle. Mezi důchodci, již tvořili drtivou většinu publika, šuměl údiv. Ještě na schodech před divadlem se dohadovali, co strašného ta Američanka udělala, že ji takhle znemožnili.

 

Když se o tom s ní o týden později bavím, propuká Janice Bairdová v hurónský smích. „Vážně to na mně bylo tak vidět? No byla jsem v šoku, to přiznávám. Ani ve Vídni nebo v Salcburku, což jsou vyhlášené operní scény a je tam obrovská světová konkurence, jsem nic takového nezažila.“

 

Přitom je brněnská opera vážně dobrá. Možná je to tím, že v Česku se na operu moc nechodí. Třeba ve Francii nebo v Itálii jsou operní představení vyprodaná. A nechodí tam staří lidé. Naopak. V Paříži je divadlo plné mladých lidí, kteří se nebojí občas do zpěvu začít tleskat či skandovat jako na rockovém koncertě.

 

Přesto je dnes opera téměř mrtvý žánr. Nefrustruje vás to?

Vyrůstala jsem v New Yorku na Manhattanu a poslouchat operu mi připadalo normální stejně jako rock. A ne proto, že mí rodiče jsou z operního prostředí. Amerika je nesmírně muzikální a právě na Manhattanu jsou koncentrovány špičkové hudební školy, kde spolu studují děti jak operu, tak moderní hudbu. A pak, já taky zpívala s rockovými kapelami. Ale moc to neříkám a nikde to ofi ciálně neuvádím. Kolegové to neberou nejlíp.

 

To je snobismus opery. Že stojí výš než pop-music.

Fakt je, že si někteří operní pěvci myslí, že stojí nad zpěváky pop- -music, protože dokážou zazpívat mnohem víc a bez mikrofonu. Ale pro mě to jsou kolegové stejně jako největší operní divy.

 

A ani ony netrpí hvězdnými manýry?

Jedna z největších operních wagnerovských pěvkyň všech dob, kterou jsem potkala na škole v Německu, mi líčila, jak se v čistírně ve městě srazila s kolegyní, také operní divou. Obě táhly hromady prádla. Tomu já říkám superhvězdný životní styl. Mé nákupy ve večerkách a venčení psa. Neustálé balení kufrů. Nejsem Angelina Jolie. Já si všechno dělám sama. Vím, kolik v které zemi stojí chleba. Protože si ho kupuji. Dnes jsou zhýčkanými divami právě hvězdy pop-music.

 

Žijete ve Španělsku, které je na tom ekonomicky zřejmě ještě hůř než Řecko, jen se o tom tak nemluví. Proč se neodstěhujete?

Jsem tam doma. Mám tam dům a koně. Ale na každém kroku je cítit beznaděj, lidé nemají práci, chudnou, krachují. Jsou zoufalí. Je to hrozné. A když vidím, že i v takové situaci vychovávají děti jen s počítači v rukách, že rezignovali na kulturu a vzdělání, je mi z toho zle. Lidé dobrovolně hloupnou, vzdávají se vlády nad svými životy. Jako ovce se ženou na porážku, a ještě se těší na řezníka.

 

No upřímně, zrovna Elektrou od Strausse je ke kultuře a opeře asi zpět nenalákáte. Já jsem po prvních tónech myslela, že odejdu.

Já vím, je to strašně těžké. Mně se Richard Strauss dřív také nelíbil. Ani Wagner. Když jsem je slyšela poprvé, vyděsila jsem se. Tak tohle tedy nikdy, řekla jsem si. A teď jsem hlavně wagnerovská pěvkyně. S operou a hudbou je to jako s každým jiným uměním. Pokud jste zvyklá na běžné věci, co slyšíte v rádiu, televizi a na internetu, tak je pro vás skutečné umění zpočátku nestravitelné. Musíte najít někoho, kdo vám dá klíč. Kdo vám ukáže, jak číst obraz, jak poslouchat hudbu. Když pak danou věc pochopíte – a nemusí se vám líbit, jde o to, ji pochopit –, dostaví se nádherný pocit mentálního vítězství. A mozek pak chce další a další.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,610
28,610
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře