nahoru

Oldra Sedlmayerová

David Glockner 1. února 2018 • 04:30
Oldra Sedlmayerová
foto: Archív

Třináctého června 1928 stála Oldra Sedlmayerová v davu, který vítal T. G. Masaryka v moravské obci Rosice. Prezident tudy měl původně jenom projíždět, ale ovace byly tak mocné, že tu zastavil a pozdravil se s řadou gratulantů. Když přišla na řadu Oldra, způsobila malý skandál, protože se prezidentovi pokusila políbit ruku.

O tři dny později poslala Oldra Sedlmayerová na Hrad dopis: „Pořád vidím Váš káravý pohled, když jsem Vám chtěla ruku políbit. Trápí mě to celé dny a noci…“

Co vedlo Masaryka k tomu, aby pisatelku téhle bláznivé omluvy pozval do Lán, a to hned na tři dny, zůstává záhadou.

V hotelu Esplanade

Prezident vzal Oldru hned po jejím příjezdu v pondělí 16. července 1928 na podvečerní projížďku lánskou oborou. Zúčastnil se jí i Edvard Beneš. Tehdy rozhodně netušil, že se z té pohledné čtyřiačtyřicátnice, vrhající zbožňující pohledy na téměř osmdesátiletého prezidenta, vyklube neodbytná ­vyděračka. A že tím vydíraným bude právě on.

Jiskření mezi prezidentem a Oldrou mělo onoho dne někdy ve večerních hodinách vyvrcholit dováděním na „nešikovném divanu“.

„Byli jsme jak mladí zajíci – já jsem se nerozmýšlel – hned!“ píše Oldře Masaryk. „Tys byla taková rezervovaná – pěkně! … Ne­mohl jsem se dostat k Tvému čelu a ke Tvým sladkým rtům – zavedl jsem Tě do světnice hned vedle a tam jsme ulehli na posteli. Ale neměli jsme praxe a stalo se, že přišla paní Škrachová (manželka Masarykova literárního tajemníka – pozn. autora).“

Další schůzka už byla pečlivě naplánovaná. Oldře přišel od Masarykova osobního tajemníka dopis: „… z příkazu pana prezidenta republiky objednal jsem pro Vás ode dne 2. srpna t. r. salonek a ložnici s koupelnou v hotelu Esplanade v Praze.“

Hradní Primavera

Když se o milostném dobrodružství svého otce dozvěděla Alice, byl oheň na střeše. „Myslím, že Alice Ti bude psát tyto dny,“ varuje Masaryk Oldru už v září 1928. Následoval společný týdenní pobyt v letním prezidentském sídle na zámku v Topoľčiankách. A pak dlouho nic. Alice zřejmě prosadila svou a otce na nějaký čas umravnila. Jenomže vynalézavý Masaryk brzy přišel na způsob, jak ve vztahu s Oldrou pokračovat. Ve vší počestnosti.

Vlastně se to nabízelo samo. Masaryk byl vášnivý publicista, jako prezident uveřejnil pod různými šiframi více než stovku článků, v nichž se většinou zastává sám sebe. V psaní mu pomáhali úředníci jeho kanceláře, uveřejnění ve významných periodikách pak zajistili spřátelení šéfredaktoři, jako například Ferdinand Peroutka.

Po hádce s Alicí se Masaryk rozhodl, že roli spoluautorky a literární agentky svěří Oldře. To bylo přece nenapadnutelné. Proč by se nemohl stýkat se svou blízkou spolupracovnicí?

Pochopitelně to skončilo katastrofou. Oldra na svůj nový úkol naprosto nestačila. Neměla talent, zkušenosti, potřebné styky, a dokonce ani telefon, protože v Tetčicích ještě nebyla zavedena linka. Její jedinou kvalifikací bylo to, že vedla časopis Sokolice, psala dětské říkanky a zplodila hrůznou jevištní adaptaci Karafiátových Broučků. Masaryk se tak brzy musel zase vrátit k obvyklým publikačním kanálům.

Nicméně Oldru pořád využíval jako „spoluautorku“ a laskavě snášel její těžkopádnost. Třeba když mu navrhovala, aby používal pseudonym Primavera, Corektor, Deklarant nebo Tacitus. Naštěstí všechno odmítl, a nevystavil tak budoucí generace pokušení jeho autorské pseudonymy ze­směšňovat.

Alice, která považovala Oldru za „veselou dámu“, se ze všech sil snažila zabránit otci v záletech, ale moc se jí to nedařilo. Petr Zídek, autor zevrubné a vyčerpávající monografie Utajená láska prezidenta Masaryka, vyčísluje počet jejich schůzek na – přinejmenším – dvaaosmdesát. Podle Zídkova odhadu Oldra Masarykovi poslala téměř pět set dopisů (psala mu i několikrát denně), on jí kolem dvou set osmdesáti.

Značná část dostaveníček se odehrála ve zmiňovaném apartmá číslo 22 hotelu Esplanade, tehdy čtvrtého nejdražšího hotelu v Praze, respektive v bytě jejich společné přítelkyně Kláry Červenkové na Velkopřevorském náměstí. Stýkali se také při Masarykových cestách do Brna nebo na Slovensko.

Že šlo skutečně o sex, dokládá několik Masarykových dopisů popisujících zcela explicitně a detailně průběh schůzek.

Na samotě u lesa

Oldra poprvé viděla Masaryka v roce 1906 na táboře lidu v Borové. Zdá se, že už tehdy si ho vyhlédla jako svou výsostnou kořist. Dalších dvaadvacet let se k ní nenápadně blížila.

Její mládí připomíná příběh z červené knihovny. Narodila se 4. července 1884 v Kuřimi. Její matce Františce bylo sedmnáct. Otec není v Oldřině rodném listě uveden, nicméně je známo, že jím byl vyučený sazeč Karel Drápal.

Po něm nejspíš zdědila umělecké ambice. Drápal se totiž rozhodl stát hercem a v této profesi dosáhl jistých úspěchů. Se svou dcerou se setkal poprvé a naposledy, když bylo Oldře devatenáct. Na památku jí tehdy věnoval vlastní bustu v životní velikosti.

Oldřina matka se provdala za dvojnásobného vdovce, lesníka Františka Khecka. Oldra tak vyrůstala na lesní samotě. Otčím byl podle jejího tvrzení opilec a surovec.

Chodila na měšťanku v Brně, pak si našla práci na poště v Mikulovicích. Poštmistr, jak jinak, byl prý „věčně přiopilý“. Stejně odporný byl podle Oldřina líčení poštmistr ve Vítkově na severní Moravě, kde byla nějaký čas na praxi. Nakonec zakotvila ve Žďáru nad Sázavou.

Tam se zamilovala do železničního úředníka Jana Sedlmayera. Bylo jí devatenáct, Janovi o deset víc. Stejně jako Oldra byl nemanželské dítě a vyrůstal v myslivně.

Nejpilnější realistka

Jan Sedlmayer byl prostý a poctivý člověk, jenž si srdce své vyvolené získával třeba tak, že chytil chrousta nebo žábu a snažil se touto havětí Oldru vystrašit.

Svatba byla v únoru 1905. Nedlouho nato se Jan stal přednostou stanice v Přibyslavi. V lednu následujícího roku se jim narodil jediný potomek, syn Oldřich.

Oldra pak pracovala na nádraží jako telegrafistka a účetní. Manželova jednoduchost jí začala brzy vadit. Nicméně nikdy se nerozvedli. Jan na Oldřiny umělecké ambice hleděl skrz prsty, ale celkem snadno a rychle se smířil s tím, že oba žijí v jiných světech. Měl prostě rád svůj klid.

Oldra hrála ochotnické divadlo, angažovala se v Sokolu a ženských spolcích. Byla cosi jako sufražetka, bojovnice za práva žen, ovšem v mezích zákona, protože v sobě měla hluboce zakořeněnou devótnost vůči všem, kteří stáli nad ní. Tato vlastnost zřejmě zachránila i její manželství.

Sama Oldra přiznala, že ještě před válkou měla milostný románek s jakýmsi mužem, o němž je známo jen to, že padl do ruského zajetí a zemřel kdesi na Sibiři. Její manžel o tom neměl tušení.

Z ničeho ji nepodezíral, ani když vstoupila do Masarykovy České strany pokrokové (říkali si realisté) a stala se předsedkyní místní organizace v Přibyslavi. Díky tomu, že měla jako zaměstnankyně dráhy zlevněnou jízdenku, mohla každý měsíc jezdit do Prahy na zasedání výkonného výboru strany, kde pochopitelně nechyběl Masaryk. Dala mu o sobě brzy vědět: „Viďte, pane profesore, já jsem nejpilnější realistka!“

Když se po válce Masaryk vrátil do Československa, manžel obávající se o ztrátu zaměstnání Oldře zakázal jet do Prahy „vidět Jej, Osvoboditele, tatíčka nejdražšího…. Políbit MU zázračnou, zlatou ruku.“ To už bydleli na nádraží v Tetčicích, kam Jana Sedlmayera převeleli.

Konkurentka

Masaryk byl velkorysý milenec. Uvažoval dokonce o tom, že Oldře koupí v Praze domek, ale narazil na tvrdý odpor Alice. A tak Oldře dával alespoň peníze, v řádech minimálně desetitisíců, což byl tehdy slušný roční příjem. A zřejmě jí i radil, do kterých akcií má peníze investovat.

Hned na podzim roku 1928 se musela Oldra utkat s konkurentkou, mladou a drzou básnířkou Boženou Věrnou. Věrná zaujala Masaryka dojemným dopisem, v němž líčila, že je těžce nemocná a chrlí krev. Masaryk pověřil Oldru, ať té nešťastnici předá opulentní dar ve výši deset tisíc korun (dnes by to bylo okolo dvou set tisíc). Stalo se. Věrná si koupila kožich a svého lékaře žádala, ať jí vystaví potvrzení, že se ocitla na pokraji smrti. Oldru nakonec přivedla k drtivému soudu: „Věrná je ložisko lží, nízkosti a prospěchářské útočnosti.“ Masaryk se v té věci přestal angažovat, ale Věrná ještě celá léta Hrad bombardovala dopisy.

Oldřino okolí, včetně manžela, nikdy nepochopilo, jak intimní styky s prezidentem má. Všichni ji jednoduše považovali za bláznivou fanynku prezidenta Osvoboditele. Vlastně to nemělo daleko k pravdě: Oldra v Tetčicích například prosadila, aby právě budovaný pomník padlým ve světové válce byl osazen i výraznou bustou Masaryka, takže seznam místních hrdinů vypadá jako přehled Masarykových pomocníků.

Oldra také bezostyšně využívala vliv, jejž na Masaryka měla. Tehdy šlo většinou o věci veřejného zájmu, jako třeba získání licence na provozování biografu pro místní organizaci Sokola, nebo o drobné výhody pro její známé. Když šel Oldřin manžel do důchodu a hrozilo, že přijdou o služební byt na tetčickém nádraží, žádala opět Masaryka, aby zasáhl.

Prokletá Helena

Na jaře roku 1933 se Oldra rozhodla koupit statek o rozloze 90 hektarů ve Vranovské Vsi u Znojma. Prý kvůli synovi. Oldřich byl nepříliš bystrý hoch, který absolutně nedokázal naplňovat naděje, jež do něj matka vkládala. Ve škole měl jedničku jen z tělocviku. Reparát z němčiny Oldra omlouvala vlastenectvím.

Po vydřené maturitě šel na Vysokou školu zemědělskou v Brně, a koupě statku tak byla celkem logickým krokem.

Oldra se tehdy rozhodla prodat všechny akcie. Zdá se, že Masaryk byl velice špatný investiční rádce, protože hodnota jejích cenných papírů představovala jen zlomek ceny statku. A tak se Sedlmayerovi ještě museli zadlužit.

Bylo to zvláštní a tak trochu sebevražedné počínání. Manžel byl čerstvý důchodce, ona neměla žádný pravidelný příjem. A Masaryk už měl docela jiné myšlenky. V září 1932 se totiž zakoukal do sochařky Heleny Železné-Scholzové a Oldru začal tak trochu ignorovat. Takže se přímo nabízí možnost, že se hysterická Oldra pokoušela upoutat pozornost své mizející lásky.

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Horké a suché léto nepřálo úrodě, a i když se syn Oldřich snažil, nebyli schopni zaplatit splátky bance. A tak už na podzim statek raději zase prodali. S obrovskými dluhy se vrátili do Tetčic.

Oldra dál psala Masarykovi, většinou pod literárními záminkami, ale šlo jí hlavně o to, aby z něj vytáhla peníze. Jenomže prezident už o ni nestál. Na jaře 1934 ho pak mrtvice v podstatě vyřadila z veřejného života.

Dluhy a synova smrt

Dluhy Sedlmayerových dosahovaly astronomické výše jednoho miliónu korun. Úřednická a rodinná hradba kolem smrtelně nemocného Masaryka se neprodyšně uzavřela. A tak se Oldra obrátila na Edvarda Beneše.

Poslala mu podrobný účet za všechno, co pro Masaryka udělala. Beneš nereagoval. Do Oldřina domu přišel exekutor a zabavil nábytek. Schránka byla plná dopisů naštvaných přátel a známých, od nichž si vypůjčila peníze.

Mezitím Masaryk abdikoval a Beneš nastoupil na jeho místo. Nového prezidenta překvapilo, když se na něj obrátil jeden z drobných Oldřiných věřitelů, jenž se kvůli nesplacené půjčce sám dostal do obtíží. Tento nešťastník svým způsobem Oldru zachránil, protože donutil Beneše, aby se lechtivým dědictvím po Masarykovi vůbec zabýval. V říjnu 1936 část jejích dluhů zaplatil.

Jenomže ona chtěla víc. Znovu a znovu na Beneše dotírala: „Prosím Vás, pane prezidente, buďte tak dobrotivý a v Lánech tu věc ujednejte… Muž má maličké jmění, ale ničeho mně nedá, jen mně vyčítá…“

Beneš zaplatil další část dluhu. Oldru to povzbudilo a přitvrdila: „Vzdávám Vám díky za pomoc, jíž aspoň zčásti byly uhrazeny deficity vzniklé z nepodložených slibů a těžkých závazků velikého muže… který si však nedovedl vyřešit nejpřirozenější věc rázu osobního a soukromého.“ K dopisu přiložila kopie dvou Masarykových dopisů.

To vše se odehrávalo ještě za Masarykova života.

Osm měsíců po Masarykově smrti Oldra Beneše atakovala ještě důrazněji: „Hrozí mi stíhání za nezaplacení dluhu 337 680 Kč… Obávám se zejména, že dojde-li k soudnímu přelíčení, nebudu se moci hájit jinak než líčením, jak k výpůjčkám došlo, a předložením písemných dokladů z korespondence pana prezidenta… Dříve než se obrátím o záchranu jinam, přicházím za Vámi, abych nemusela do něho zasvěcovat ještě někoho jiného.“

Nepokrytá výhrůžka zabrala. Beneš pověřil advokáta, ať se celou záležitostí zabývá. Ten dospěl k závěru, že lepší je zaplatit. Oldra se dostala z dluhů, a ještě jí něco zbylo. Jenomže osud na ni seslal další pohromu. Syn Oldřich si v dubnu 1940 prostřelil hlavu. Údajně z nešťastné lásky k jakési zdravotní sestře.

Masarykovo životní tajemství

V jednom z prvních dopisů Masaryk Oldře napsal: „Vypovídal jsem Vám své životní tajemství – tím jsem se k Vám přivázal a Vás k sobě takovým štrankem (slovácky provaz), že již nemůžeme od sebe!“

Kdo ví, možná jí vyprávěl, že existuje reálná možnost, že je levobočkem císaře Františka Josefa a že se po celý život pokouší zjistit pravdu. Možná se jí svěřil s tím, že tahle groteskní záležitost ho na jedné straně ponižovala a mučila, ale zároveň ho poháněla výš a výš. Milenky bývají přece často i nechtěnými zpovědníky.

Když o pár let později Oldra mámila z Beneše peníze, naznačila mu, že všechno zveřejní. Otázkou je, čeho se Beneš děsil víc: odhalení groteskní historky, jež by se na konci třicátých let jistě hodila hitlerovskému Německu, anebo erotických pikantérií v dopisech?

Poslední léta Oldřina života byla smutná a osamělá. „Když si připomínám život dřívější, duševní a oduševnělý, div nepláču. Připadá mi často, když zde žiju tak zapadlá, že se mi zpřetrhaly všechny svazky s jasnější, krásnější minulostí,“ postěžovala si Oldra své přítelkyni ke konci války. To ovšem netušila, že se vše bude jen zhoršovat.

V dubnu 1945 do Tetčic vtrhla Rudá armáda a zřídila si v jejím domě velitelství. Oldřin manžel to nevydržel. V červnu ve věku 71 let zemřel.

Po válce se Oldra pokoušela publikovat, ke zveřejnění nabízela dokonce korespondenci s Masarykem. Měla k dispozici i své dopisy, protože jí je prezident vrátil s tím, že u něj nejsou v bezpečí. Žádal ji, aby ty nejintimnější listy spálila. Což neudělala. Její synovec pak pozůstalost prodal Literárnímu archívu Památníku národního písemnictví.

Poté přišel únor 1948 a s ním konec všech nadějí. Oldra se potýkala s chudobou, rozedmou plic a zánětem srdečního svalu. Zemřela během lázeňského pobytu v Poděbradech v březnu 1954.

Ono tajemství, jímž k sobě Masaryk Oldru „přivázal štrankem“, si vzala do hrobu.

David Glockner


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře