nahoru

Padlý ministr

Bohumil Pečinka 4. července 2012 • 00:15

NEPŘESVĚDČIVÉ zdůvodnění Pospíšilova odvolání ze strany premiéra Nečase vyvolalo mnoho dohadů a konspiračních teorií, které vyústily v demonstrace několika set lidí ve třech českých městech. Co bylo podstatou celého konfliktu?

 

Když v roce 1986 emigroval zpěvák Waldemar Matuška do Spojených států, ptali se ho, co bylo skutečným důvodem, že v tak vysokém věku odešel do svobodné země. Matuška tehdy logicky odpověděl: Copak poslední kapka, kterou přeteče pohár, je ta nejdůležitější? Z podobné logiky vycházelo rozhodnutí Petra Nečase, přičemž pomyslná poslední kapka možná nehrála až takovou roli, kterou jí dnes veřejnost přičítá. Byla jen poslední.

 

RŮZNÉ KAPKY

Krátce po sněmovních volbách 2010 patřil Jiří Pospíšil k nejbližším spojencům premiéra Petra Nečase, a to jak na vládní, tak stranické úrovni. Na jednom setkání v Kramářově vile měl Nečas dokonce říct, že si jako svého stranického nástupce představuje buď Jiřího Pospíšila, nebo Pavla Drobila.

 

První neshody mezi premiérem a ministrem spravedlnosti začaly ve chvíli, kdy Nečas zjistil, že Pospíšil se dal do služeb lobby bývalých prokurátorů. Přesněji řečeno se rozhodl odčinit některé přehmaty z éry svého prvního ministrování a začal personálně restaurovat situaci z doby bývalé nejvyšší státní zástupkyně (a dnes místopředsedkyně ČSSD) Marie Benešové.

 

Premiér Nečas se nebránil výměnám lidí, kteří byli nepřesně označeni za tzv. justiční mafi i. Šokovaný byl z faktu, že se Pospíšil opřel o bývalé vojenské prokurátory (Stříž, Fenyk), kteří v éře tzv. akce Čisté ruce aktivně spolupracovali s politiky ČSSD a vytvářeli různé mimoústavní komise a výbory, které pracovaly na politickou objednávku.

 

Nově jmenovaný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman v tomto kontextu byl, alespoň zpočátku, jen fíkovým listem, za nímž si tito lidé hráli své hry.

 

Ruku v ruce s resuscitací moci bývalých prokurátorů šly jejich požadavky na zvýšení pravomocí Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k nižším článkům. Postupně vznikal nástřel zákona o státním zastupitelství, jenž fakticky odbourává model státních žalobců, jak byl zaveden v roce 1994. Zato ohlašuje návrat k systému Generální prokuratury se silným šéfem, jenž může vstupovat do většiny kauz (viz analýza na www.reflex.cz). Tento trend také přivítala řada lidí ze speciálních policejních útvarů, která si s tím spojovala nové rozdání karet i na policejní úrovni. Naopak proti byla většina šéfů krajských zastupitelstev.

 

NOSIČ ZÁJMŮ

Vedle bývalých vojenských prokurátorů byla druhou skupinou, která podporovala tento zákon, Unie státních zástupců v čele se superambiciózní právničkou Lenkou Bradáčovou.

 

Kdysi stavovskou organizaci státních žalobců začala Bradáčová přebudovávat přesně stejným způsobem jako svého času David Rath Lékařský odborový klub (LOK). Dnes je to seskupení, v jehož čele stojí třicátníci, kteří vidí v Unii nástroj ke zrychlenému postupu v rámci jinak přísně řízené státní instituce.

 

Unie státních zástupců se tak časem přeměnila v něco mezi odborovou centrálou a politickou nátlakovou skupinou, jejímž prvním i poslední cílem se stalo instalovat Lenku Bradáčovou na některé ze špičkových míst v hierarchii státního zastupitelství.

 

Problém Jiřího Pospíšila jako ministra byl ten, že místo slaďování zájmů „starých s novými“ se jednoznačně postavil za „koaliční spojenectví“ bývalých vojenských prokurátorů a lidí z Unie kolem Bradáčové, čímž vyvolal obrovské napětí a neproduktivní boje špiček státního zastupitelství.

 

MEDIÁLNÍ MINISTR

V očích mnoha jeho kritiků Pospíšilovi rovněž přitížilo, že úplně přestal dělat politiku politicky. Jinak řečeno, přestal získávat podporu pro určité projekty v rámci koalice nebo vlastní strany a téměř výhradně se zaměřil na média, z nichž udělal nástroj nátlaku na své kolegy.

 

O většině jeho kroků a návrhů se jeho vládní kolegové dozvídali z Otázek Václava Moravce, což pro něj byla hlavní platforma k prosazování názorů. Časem si vytvořil vlivné mediální spojenectví, které veřejný prostor rozdělilo na „hodné a zlé hochy“.

 

Typické to bylo opět se zákonem o státním zastupitelství. Když jakýkoli politik chce provést tak dramatické posílení některých orgánů státní moci (spojené se změnou ústavy), musí to nastolit jako politický problém a získávat pro to veřejnou i odbornou podporu.

 

Musí nahlas říct: To a to se osvědčilo nebo selhalo, a proto se to musí změnit. Pospíšil však přejal mediální zkratku „zlí a hodní“, ti, co chtějí reformu, kteří jdou proti zpátečníkům. Vládním a stranickým kolegům pak z České televize vyhrožoval, že pokud nebude zákon schválen v režii státních zástupců, zváží svou rezignaci. Týden před odvoláním došlo mezi ním a premiérem ve věci tohoto zákona ke kompromisu, který Pospíšil záhy porušil. Dohoda zněla, že norma bude zpracovávána v různých variantách a o jednotlivých bodech se bude teprve diskutovat. V pondělí, tedy den před odvoláním, si však na vládním protikorupčním výboru nechal schválit starou verzi.

 

Byl tento tah pro Petra Nečase tou poslední kapkou? Všechno napovídá tomu, že ano.

 

VLÁDA MÉDIÍ

Na aféře spojené s odvoláním Jiřího Pospíšila není zajímavý jen samotný fakt odchodu populárního ministra, ale také atmosféra s tím spojená. Média ovládl kýčovitý záchvat schematismu jako v době tzv. televizní krize. Dlouhodobé politické spory mezi ministrem a premiérem zůstaly úplně zatemněné ve prospěch udělování bílých a černých puntíků. Svět byl v této mediální horečce omladnic rozdělen na ty, kdo chtějí krást, korumpovat a lhát, a proto nechtějí reformy. Proti nim naopak stál statečný a zrazený ministr.

 

Jestliže ve středověku měla proces svatořečení v rukou výhradně církev, dnes se přesunul do médií.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,610
28,610
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře