nahoru

Ekonom Vladimír Pikora: Euro klidně přijmu. Až se ho vzdá Itálie

Vladimír Pikora7. září 2017 • 14:00
Nová padesátka lze hůře padělat.
Nová padesátka lze hůře padělat.
• foto: 
ECB

Jak se blíží volby, máme tu další nekonečný evergreen české (hlavně) levice. Že prý máme rychle přijmout euro. Prý abychom se udrželi mezi zeměmi, které se chystají zařadit vyšší integrační rychlost. A jelikož přijetí eura není proces na týdny či měsíce, ale na roky, chtějí „alespoň“, aby byl český ministr financí co nejdříve přítomen na jednání svých kolegů ze zemí platících eurem. Taktéž se nám množí pohádky, že když přijmeme euro, zbohatneme. Vyjuknul na mě dokonce článek, že prý to bude tak rychlé, že za noc budeme dvakrát bohatší.

Ach jé, kde je nějaká racionalita? Nesedněte politikům na lep. Euro není žádný zázračný lék. Stejně jako není žádná tragédie. Vliv eura na domácí ekonomiku se prostě přeceňuje.

Mnozí voliči slyší na to, že po celé Evropě jim budou stačit jedny peníze. Že už nebudou muset chodit do směnáren. Podnikatelé často slyší na to, že když se nebude hýbat kurs, ušetří na zajištění proti pohybům kursů. Někteří zaměstnanci zase uvěřili, že když budou placeni v eurech, dostanou stejný plat jako Němci. A jsou tu i tací, kteří neřeší ekonomický aspekt, ale slyší na vágní hesla, že „musíme držet krok“, že „tam se dělá politika o nás bez nás“, že „jiní mají také euro a my jsme ostudy“, že „nejsme v první lize“ a další nepodložené žvásty.

Až na to, že tohle všechno jsou buď přímo lži, anebo polopravdy.

Asi nejpádnějším argumentem nejbližším pravdě je konverze. Jenomže já všude platím kartou. Nikde nesměnuji na místní měnu a kromě parkoviště na mince ji nikdy nepotřebuji. Už dnes se dá přežít bez směnárny. Budoucnost je stejně o elektronických penězích. Mince i bankovky do pár let zmizí. Tohle není argument k zavádění společné měny.

Ještě ošemetnější to je s argumentem o zajištění kursu. Za prvé do USA či Británie se kurs bude exportérům stále hýbat. A vážně se tam nevyváží málo. Za druhé exportéři jsou přirozeně zajištěni tím, že mají mnoho vstupů v eurech, pohyb kursu je proto často až tak nezasáhne. Za třetí, a to hlavně, zkušenost s intervencemi ukázala, jak moc je česká ekonomika navázaná na dovoz z eurozóny. Například sílící koruna k euru je nepříjemná pro vývozce, zato pomáhá spotřebitelům. Tvrzení, že euro pomůže vývozcům, má vlastně v pozadí nevyřčenou myšlenku, že pomůžeme vývozcům na úkor spotřebitelů.

A tak bychom mohli pokračovat – všechny argumenty pro euro se nakonec ukáží pravdivé jen napůl, anebo se dokonce dají kvalifikovat jen jako emocionální výkřiky.

Naproti tomu proti euru hovoří nikoliv emoce, ale fakta. Podívejme se na tvrdá čísla Eurostatu za posledních 12 let a dostaneme jiný obrázek, než nám líčí politici.

Tak například když přijmeme euro, nejspíš spoluzaplatíme dluh jižní Evropy.

Tvrzení, že nám euro přinese hospodářský růst, je pouhým ničím nepodloženým heslem, protože třeba Itálie na euru prodělala. Její HDP byl v den přijetí eura vyšší než dnes. (Naopak na euru vydělalo Německo.) Italský HDP v paritě kupní síly v roce 2005 činil 109 % průměru EU28. Itálie tedy byla nadprůměrně bohatou zemí. Dnes činí italský HDP jen 96 % průměru EU. Itálie zchudla a je podprůměrná. Podobné to je s Řeckem — to se dostalo z 93 % na pouhých 67 %.

Můžete argumentovat Slovenskem a tvrdit, že si s eurem pomohlo. Z 60 % průměru EU se vyšvihlo na 77 %. Sedmnáct procentních bodů je hodně. To ČR bez eura vyskočila jen o devět procentních bodů: ze 79 % na 88 %. Ale bylo to eurem? Nebylo. Bylo to jen srovnávací základnou. Když do chudé ekonomiky přihodíte jedno euro na investicích, zahýbe to s její statistikou víc než s bohatou. Třeba Rumunsko zbohatlo za 12 let brutálně: Z 35 % se dostalo na 59 % průměru EU. Čtyřiadvacet procentních bodů, a to bez eura!

Problém zavedení eura je, že země, jež by za normálních okolností nedosáhly na možnost levně se zadlužit, na tuto možnost dosáhnou. Takže třeba Slovensko mělo v roce 2005 dluh 34 % HDP a dnes má dluh 52 %. To je šílený nárůst. Kam se ale hrabe na jih Evropy. Španělsko mělo v roce 2005 dluh 42 % a dnes má 99 %. Itálie měla 102 % a dnes má 133 %. Řecko mělo 107 % a dnes má 179 %. Takže, jak vidíte, eurozóna není žádný klub bohatých, ale klub předlužených. A do takového klubu já nechci.

A podívejme se na země bez eura. My jsme měli v roce 2005 dluh 28 % a dnes máme 37 %. Bulharsko mělo 27 % a dnes má 30 %. Naše ekonomika je tedy zdravější než průměr eurozóny. Eurozóna daleko víc než země bez eura žije na dluh a dluhy se budou muset jednou splácet. Bohatství eurozóny je přetvářkou. Jen hrou na bohaté.

Povídání o tom, že Evropa „rozhoduje o nás bez nás“, je už úplná hloupost. Řecko „v klubu bohatých“ je, a jakou dostalo čočku při svém posledním bankrotu? (Ano, Řecko i jako člen eurozóny splnilo definici bankrotu, jen se to nesmělo říkat nahlas a pojmenovalo se to jemněji jako „odpis dluhu“.) Často Řecko nebrali ani na jednání, kde pro ně připravili diktát „nápravných“ opatření. Ale žádná náprava to nebyla, protože dnes mají Řekové ještě větší dluh než před krizí, a k tomu rekordní množství mladých lidí bez práce. Zkrátka když jde o peníze, rozhodují ti větší a bohatší. My nikdy nebudeme ani velcí, ani nejbohatší. Náš hlas bude vždy v eurozóně jen do počtu. Měnová politika se bude vždy dělat tak, aby vyhovovala Německu.

Někteří říkají, že musíme přijmout euro, protože jsme se k tomu zavázali vstupem do EU. To je diskutabilní. A kdyby byli politici ostří, prosadíme si, že nemusíme, protože eurozóna se dramaticky změnila a ještě změní.

Nový francouzský prezident E. Macron rozdává evropské integraci nové karty. Přichází s myšlenkou evropského ministra financí a jednotné fiskální politiky. Na první pohled to dává logiku: Když má Evropa jednu měnu, měla by mít i jedny daně a rozpočet. To je ale ten technický pohled na věc, který zastírá realitu.

Realitou je, že Francie už dávno nemá perfektní rating a dávno není velmoc, ačkoli má jaderné hlavice. Je to země na sestupné trajektorii, jež začíná být předluženou. V roce 2005 činil její dluh 67 % HDP a dnes činí 96 %. Už je vedle Německa jasnou ekonomickou dvojkou. Německý dluh činil v roce 2005 taktéž 67 % a dnes je jen 68 %. Francie ale ví, že když bude dluh Evropy společný a začnou se vydávat společné dluhopisy, bude se moci dál levně zadlužovat. Pod vějičkou falešné integrace tak zneužije síly Německa. A. Merkelová se vzděláním to chápe, a proto CDU/CSU společné evropské dluhopisy nechce. Její konkurent bez vzdělání M. Schulz z SPD to ale nepochopil, a naopak společné dluhopisy chce. Skočil Francii na lep.

A proč „potřebuje“ Evropa společné daně? No přece na společné výdaje! Ty budou rychle růst s přílivem imigrantů, který bude vzhledem k demografické prognóze nekonečný. Jak jinak než společně financovat imigrační politiku? Je logické, že Francie či Itálie nechce platit náklady na zadržení imigrantů sama, a tak bude pod záminkou integrace tlačit na společné daně, společné výdaje a společné dluhopisy. Ony totiž společné daně by znamenaly výpadek příjmů pro národní rozpočty, vyšší daňovou kvótu, větší stát, větší dluh a méně svobody – ale to se nikde moc nahlas neříká.

Já osobně jsem proti přijetí eura. Nechci mít stejnou měnu jako předlužené Řecko, Itálie či Francie. Pohádky o klubu bohatých jsou právě jen pohádky. A když už jsme u těch voleb, myslím, že čeští politici by před volbami měli nabídnout zcela jiná témata než euro. To nás nepálí. Nás pálí, že za poslední vlády přibylo 30 000 státních úředníků, jež musíme platit.

Autor je hlavní ekonom analytického domu Next Finance

 

Vladimír Pikora


Klíčová slova: ekonomika, Česko, Itálie, euro



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,460
21,480
28,580
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře