JIŘÍ X. DOLEŽAL: Unie chce vystřílet medvídky. Běda! | Reflex.cz
reklama
nahoru

JIŘÍ X. DOLEŽAL: Unie chce vystřílet medvídky. Běda!

Jiří X. Doležal 18. července 2015 • 10:00
JIŘÍ X. DOLEŽAL: Unie chce vystřílet medvídky. Běda!
Unie chce vystřílet medvídky. Běda!
• foto: 
Profimedia.cz

Likvidace invazívních nepůvodních druhů, které chystá Evropská unie, znamená, že budeme střílet roztomilé medvídky mývaly. Je to po dlouhé době rozumný nápad. Zvířata z jiných ekosystémů můžou na ten náš působit zcela destruktivně. Bohužel to platí i pro lidské imigranty z jiných sociokulturních ekosystémů. Ale o tom EU, zdá se, neví.

reklama

Je to už pár let. Jdeme s kamarádem z trilobitů, z lokality u příbramských Jinců. Je večer, slunce se chýlí k západu. Najednou se vysokou trávou mihne stín. Cestu domů pak strávíme dohady, jestli to byl medvídek mýval, nebo psík mývalovitý. Nerozluštíme to – ale právě jsme se dostali do kontaktu se zvířetem, které nemá v Brdech, a v Česku vůbec, co pohledávat. S nepůvodním, zavlečeným, introdukovaným invazívním druhem. Druhem, který chce nyní Evropská unie nechat vystřílet.

Unie chce vraždit medvídky!

Bolševník roste a je třeba ho kácet, protože k nám byl zavlečený. Smrdí. Je nepůvodní a nemá v naší přírodě co dělat. Tohle konstatování nikoho nepohorší a bude všeobecně akceptováno, protože bolševník nikdo nemá rád. Expanduje a ničí přírodu, tak šup herbicidy a vyhubit!

Když se ovšem nejedná o nesympatickou rostlinu, ale o roztomilé zvířátko, je situace úplně jiná. Evropská unie se nyní rozhodla bojovat proti zvířatům z ciziny, která se nám tu usídlila a dělají paseku. Takže je z toho poprask v médiích.

Nejprve ale čísla z reality. V Česku žijí skoro dva tisíce nepůvodních živočišných a rostlinných druhů, což naši zemi činí čtvrtou nejpostiženější v Evropě. Na celém starém kontinentu je nyní kolem deseti tisíc cizích živočišných a rostlinných druhů, které jsou přítomné nanejvýš dvě století.

Evropská unie však nyní chystá normu, podle níž se budou na jejím území vybrané nejškodlivější invazívní druhy hubit. Mýval severní (nudíte se?), veverka popelavá, akvaristy milovaný rak červený, rak americký, norek, nutrie, a dokonce tak roztomilé zvířátko, jako je psík mývalovitý, známější spíše pod starším názvem mývalovec kuní. Takže milovníci zvířat piští a považují novou směrnici za genocidium.

Křehký ekosystém

K lepšímu porozumění textu uveďme pár důležitých termínů. V krajině existuje řada původních biotopů, biocenóz, typů krajiny. Šumavské rašeliniště. Lužní les v Podyjí. A pak v krajině existuje spousta biotopů vzniklých činností člověka, jeho zemědělstvím a pozměňováním krajiny, antropocenóz. Ty také vytvářejí určitý biotop. Sečená louka v údolí řeky. Pole pšenice. Les smrkové monokultury.

Každý z těchto biotopů má tu bohatší a složitější, tu chudší a méně strukturovaný ekosystém, pletivo vztahů jednotlivých rostlinných a živočišných druhů, území obývajících. Z těch desítek a desítek typů biotopů a jejich ekosystémů je pak tvořen celý velký ekosystém české kotliny. Pavučiny vzájemných potravních vztahů, zpětné vazby ovlivňující růst populací či jejich snižování, to jest zpětné vazby zamezující přemnožení jednoho organismu na úkor celého systému, zajišťují stabilitu. Ekosystémy jsou v dynamické rovnováze – dochází k drobným výkyvům, které se ale v součtu nakonec vyruší a systém zůstává stejný, i nadále v něm ­mohou žít stejné druhy jako v minulosti.

Pokud se do ekosystému dostane organismus odjinud, mohou nastat tři varianty: buď se nechytí, nenaučí se v novém prostředí reprodukovat a po jedné generaci vymizí, nebo se naučí využívat nějakou neobsazenou niku – místo v ekosystému, kde se dá uživit – a uchytí se v ní. Velmi často tak, že žere a vyžere (neboť příchozí nemá přirozené nepřátele) nějaký původní druh. Případně bude srovnatelně efektivní při využívání již obsazené niky jako její původní obyvatel, což povede ke snížení počtu populací původního druhu, a na­opak navýšení počtu jedinců druhu introdukovaného. Konečně třetí – nejhorší – možnost nastane, když je nově příchozí větší, výkonnější, odolnější či pracovitější než původní obyvatel ekosystému. To pak v krátké době dojde k vymření původního druhu a celou niku obsadí efektivnější druh cizího původu. Takovým introdukovaným druhům pak říkáme druhy invazívní. Toto označení má v naší zemi 61 druhů rostlin a 113 druhů živočichů. Na odstraňování škod jimi způsobených vyplázneme desítky miliónů korun ročně. V celosvětovém měřítku se ale škody způsobené invazívními živočichy šplhají do výše asi jednoho a půl biliónu dolarů, v rámci EU je to zhruba dvanáct miliard eur ročně.

Několik historek z minulosti

Člověk má ve zvyku myslet si, že ví víc než Bůh, alespoň co se týče pokusů o řízení přírody nebo společnosti. Proto dopadly katastrofálně jak dva jistě dobře míněné sociální experimenty nedávné minulosti – nacismus a komunismus –, tak celá řada pokusů o zavedení nových druhů zvířat i rostlin do původních ekosystémů. Soustřeďuji se v tomto textu jen na zvířata, ale u rostlin je to jev ještě masovější.

V roce 1889 bylo v anglickém hrabství Bedfordshire vysazeno 350 jedinců severoamerické veverky popelavé. Ty velmi rychle zdomácněly a rozmnožovaly se mimořádně rychle, takže už za sto let se jejich počet odhadoval na milióny. V polovině minulého století to vypadalo, že evropská rezavá veverka bude šedivou americkou zcela vytlačena, že vymře, protože se ve­dle ní neuživí. Ta americká je totiž dvakrát větší než evropská, a proto jí sežrala všechny oříšky. Nakonec se však ukázalo, že americké veverky jsou natolik líné, že odmítají žít v nepohodlí hornatých oblastí Anglie, takže se jejich rezaví příbuzní alespoň na části původního areálu výskytu udržely. Přesto však byly vytlačeny introdukovanými invazívními Američankami z většiny teritoria původního výskytu.

Příběh australských králíků zná každý, ale málokdo zná příběh novozélandského, veskrze sympatického ptáka s názvem kivi jižní. Tento nelétavý chlupatý tvoreček, žijící mezi vačnatci, je zcela bezbranný proti moderním predátorům, jako jsou kočky, krysy, prasata a lasice. Všechno evropskými kolonizátory do křehkého, v podstatě třetihorního ostrovního ekosystému introdukované druhy. Nebohý kivi byl téměř vyhuben a přežívá jen díky drahé a rozsáhlé ochraně, a to včetně dozorovaných chovů.

Stejně dojemný je osud doda mauricijského, známějšího jako ­blboun nejapný. Tento nelétavý pták příbuzný holubovi žil na ostrově Mauricius bez přirozených nepřátel. Pak přišli Evropané. Přestože se dlouho soudilo, že blbouny Evropané vyžrali, skutečnost je taková, že dodo měl hořké, nejedlé maso. Jeho zkázu způsobila kolonizátory vysazená prasata, kočky, psi a také člověkem dovezené opice – makakové. Blboun už kvůli tomu de facto vymřel.

Bobříkovi překopali svět!

Je zajímavé, že podobné problémy jako introdukovaný druh, který se chová invazívně, může vytvářet i druh reintrodukovaný, vrácený do míst, kde kdysi žil a byl vyhuben. V naší krajině je výborným příkladem tohoto jevu můj oblíbený bobr evropský. I díky písničce Když jde malý bobr spát se toto zvíře těší v české populaci mimořádné oblibě a je vnímáno stejně roztomile jako medvídek koala. Ve skutečnosti je bobr vůči člověku agresívní, statný hlodavec, jenž vyniká pracovitostí, rychle se množí a čile expanduje po krajině. Při budování svých obydlí vytváří nory v březích a žere kůru a kořeny stromů.

Bobr byl v našich zemích domácím druhem celý holocén, a to od doby ledové. Katolická církev ho však prohlásila za postní jídlo, a proto byly populace bobrů soustavně decimovány lovem. Poslední zbytky českých bobrů lidé vyžrali v devatenáctém století.

Bobr je vedle člověka a tvrdých korálů jediným živočichem, jehož stavby jsou viditelné z vesmíru. Kanadské bobří hráze a bobry vytvořená jezera mají desítky hektarů. Toto zvíře zásadně přebudovává území, kde přebývá. V době, kdy zde žily (malé) bobří populace, nebyla krajina tak zásadně přestavěná člověkem jako dnes a exponovaná místa – třeba hráze rybníků – byla natolik pod kontrolou, že se tam bobři uhnízdit nemohli. Po jejich reintrodukci koncem minulého století se vysadily bobří rodinky v rezervacích, kde původně žily. Pak se však zvířata dostala do nechráněných oblastí krajiny, do oblastí člověkem přetvořených, ale nikdo je nelovil jako před dvěma sty lety. A najednou se zjistilo, že následkem bobří expanze je bobří stavitelství v rozporu s lidským využíváním běžné krajiny. A bobři se množí rychle.

Od počáteční horečné podpory návratu bobříka jsme se proto během dvaceti třiceti let dostali do fáze, kdy už se bude na ohrožených místech – třeba v třeboňské rybniční soustavě – střílet. Dřív než tam svými norami zničí hráze a vypustí rybníky.

Některé reintrodukované druhy se mohou v současném ekosystému na místě svého původního výskytu stát stejnou hrozbou jako ty introdukované, protože krajina se v posledních dvou stech letech nesmírně proměnila. Reintrodukce zvířata vlastně dostává do míst, která už pro ně nejsou vhodná.

Vystřílet!

Seznam invazívních druhů, které jsou u nás považované za zvlášť rizikové, zní následovně: mandelinka bramborová, norek americký, nutrie říční, ondatra pižmová, plzák španělský, psík mývalovitý, rak americký pruhovaný, rak signální a střevlička východní. Všechno zvířata, bez nichž se bez ohledu na jejich roztomilost naše příroda v úplnosti obejde. Místo norka v našem ekosystému zaujímají lasice, plzáka, raky a střevle máme také vlastní. A těm všem introdukované druhy konkurují a ubírají jim prostor k životu. Roztomilý bobřík nahrazuje nutrie a ondatry a starostí s ním je až nad hlavu. Psík mývalovitý i medvídek mýval konkurují naší lišce, jezevci a vzácným českým vlkům. Tyto druhy jsou ohrožením původních druhů a jejich hubení je bohulibá činnost, i když jsou, kromě mandelinky bramborové, roztomilí.

Záměr jejich likvidace je v pořádku. Horší je, že to u většiny z nich asi nepůjde snadno. Všichni invazívní introdukovaní větší savci jsou totiž natolik těžko zastižitelní, že bude možné jejich stavy redukovat, ale úplně se jich nezbavíme nikdy.

Invazívní populace lidí

Zatímco v biologii Evropská unie plně akceptovala, že populace by měly zůstávat v místě svého původního výskytu, v imigrační politice se této zásady nedržíme. Člověk je jeden z nejvariabilnějších druhů vůbec, takže je jedno, že nám sem nemigrují jiné druhy. Plně stačí, že do Evropy migrují jiné lidské populace. Populace z jiného sociokulturního systému, který je s tím naším z velké míry neslučitelný. Populace, jimž je bezpochyby v jejich domovině bráněno v normálním životě. Ale zároveň také velmi často populace bez specifických znalostí a dovedností, nemající žádnou šanci se v sociálním ekosystému západního velkoměsta uživit. Nejsou pro ně legitimní a legální niky. Proto se pokusí zaujmout pozici v konkurenci s našimi příjemci sociálních dávek. Jejich příchod bude tedy nutně znamenat výrazné zhoršení života našich sociálně slabých. Z našich daní budou ubírat takové sumy, že to společnost ekonomicky neutáhne. Jednoduše nebude dost pro všechny hladové krky a o pomoc státu natažené ruce.

Populace dnešních imigrantů z Afriky a Blízkého východu mají proti nám obrovskou komparativní výhodu. Jednak jsou mnohem odolnější, méně zhýčkané a rozmazlené civilizací, a tudíž o poznání skromnější. Navíc jejich řádově větší reprodukční potenciál spolehlivě zajistí, že evropští domorodci budou výrazně omezeni, sníží se jim životní standard a ubude pro ně nik.

Střílet v Evropě medvídky mývaly a posílat domů Somálce a Eritrejce – aktivně bránit jejich imigraci – je naprosto v pořádku. Jenom to druhé zatím Evropa neumí.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 28/2015.

Jiří X. Doležal


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama