JAN JANDOUREK: Papež prý vyháněl ďábla. Co když to neuškodí? | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAN JANDOUREK: Papež prý vyháněl ďábla. Co když to neuškodí?

Jan Jandourek22. května 2013 • 14:48
JAN JANDOUREK: Papež prý vyháněl ďábla. Co když to neuškodí?
Papež František a věřící
• foto: 
Profimedia

Při příležitosti nedělní mše na svatopetrském náměstí se papež František zastavil u jednoho nemocného na vozíku. Vložil mu ruce nad hlavu a modlil se. Z toho media usoudila, že provedl takzvaný exorcismus nebo-li vyhánění ďábla.

reklama

 

Vatikán to popírá, znalci rituálů tvrdí, že to tak ale vypadalo. Upřímně řečeno, je to jedno. Dnešní exorcismus je konec konců modlitba, nepatří k němu žádné výjevy, které by se hodily do filmového hororu, jak si to snad neinformovaní představují.

 

Nejen katolická církev, ale i mnohé ostatní církve věří v to, že ďábel může vstoupit do člověka a škodit mu. Navenek se to projevuje stejnými příznaky jako záchvaty doprovázející nějakou duševní nemoc. Pro mnoho lidí vypadá představa posedlosti bizarně jako přežitek ze středověku. Většina lidstva v dějinách a možná i většina lidstva dnes věří přitom v moc všelijakých zlých démonických bytostí. Jestli je to pomatenost nebo legitimní vysvětlování světa záleží samozřejmě na tom, jestli lidé v Boha a ďábla věří. Pokud ano, je vysvětlení posedlostí poměrně rozumné a je nutné přijmout příslušná opatření, jinak by šlo o zanedbání povinné péče. Pokud ne, je to slepá cesta, která může vést k nebezpečným koncům.

 

Vědecky se existence ďábla nedá ani dokázat, ani vyvrátit, jde prostě o dva způsoby, jak si lidé některé jevy vysvětlují. Přinejmenším katolická církev přísně rozlišuje, kdy jde o duševní nemoc a kdy o skutečnou posedlost. Na to lze pochopitelně namítnout, že o nemoc může jít vždycky, protože je všechny ještě neznáme a ani nemůžeme znát. Tentýž argument se ale týká existence ďábla a posedlosti. Máme prostě fenomén, který si nějak vysvětlujeme. Navíc může platit klidně obojí. Když může být posedlý zdravý člověk, proč by nemohl být posedlý i nemocný.

 

Každé vyhánění domnělých či skutečných zlých duchů se může zvrhnout. Slavným se stal exorcismus díky události, ke které došlo v roce 1976 v Německu. Mladá žena, čtrnáctiletá Anneliese Michel, tehdy zemřela v průběhu církevně schváleného exorcismu na podvýživu. Měla také na těle četná zranění, která si ovšem nejspíš ve svém stavu způsobila sama. Problém byl především v tom, že během nemoci bránilo její okolí potřebné lékařské péči.

 

Pseudonáboženské blouznění pokračovalo i po její smrti. V roce 1978 došlo k její exhumaci. Oficiálně proto, aby byla uložena do lepší rakve. Ve skutečnosti bylo ale v pozadí nejspíš tvrzení jedné jeptišky z Allgäu, které se Anneliese Michel údajně zjevila. Tělo nebohé dívky mělo být zázračně neporušené. Oficiální výsledek exhumace to však nepotvrdil.

 

Je to nakonec docela jednoduché. Pokud ďábel je, což s ohledem už jen na dění ve dvacátém století nemůžeme vyloučit, exorcismus občas neuškodí. Pokud ďábel není, exorcismus, pokud nevyloučí odbornou lékařskou péči, neuškodí taky. Možná by jako placebo mohl věřícímu prospět, že mu normální léčba zabere. Rozhodně je to méně obskurní než například některé vizionářské recepty, kterými sekulární vůdci obšťastnili v posledních sto letech lidstvo.

 



Klíčová slova: rxrxjanjandourek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama