Když se u nás konají volby, v podstatě nikoho to moc nezajímá a k urnám všichni jdou s krajním odporem, protože „nesnášim Kalouska a všechny ty mafiány, můj hlas stejně nic nezmění a bůhví, jestli by mi neukrad barák, jakmile se z něj vzdálím.“
Marcela Augustová nám pak v sobotu sdělí, že komunistům rostou preference, několik politologů nad tím s vážnou tváří několik hodin filosoficky debatuje za účastného pokyvování usínajícího Václava Moravce, až se usnesou na tom, že lidi asi volby a politika prostě moc nezajímají. Ne, vážně? Kdo by to byl řekl, že už několikery volby doplácíme na vlastní nezodpovědnost a naopak velkou zodpovědnost a jakousi zakořeněnou povinnost volit našich prarodičů. Dobře je to vidět hlavně v účasti v krajských volbách. Možnost ovlivnit dění okolo sebe využije zhruba třetina voličů, a pak se asi nikdo nemůže divit, že to končí protesty a studentskou hladovkou, protože v kraji se usídlila nepohodlná komunistická zastupitelka.
A najednou je tu volba prezidenta. Všeobecnou otrávenost a nezájem o politiku vystřídala hysterie. Z lidí se stali fanoušci, kteří na sebe už z dálky pokřikují buďto Miloš nebo Karel. Kdo nenosí na klopě placku, jakoby nebyl. Kdo neví, co je aligátor, ať se jde zabít. Kdo není na Facebooku alespoň v jedné skupině podporující jednoho z kandidátů, ten je ignorant a je mu úplně jedno, co se tady s námi bude po volbách dít! Kdo volí Karla, chce souložit s Miroslavem Kalouskem, zaprodává nás Evropě, způsobuje, že nás brzy anektuje Rakousko a je vůbec naprostý kretén, když chce na Hradě prezidenta, co neumí zazpívat hymnu.
Kdo volí Miloše, ten chce souložit Miroslavem Šloufem, je hulvát, nemá paměť a chce mít na Hradě někoho, kdo chlastá zhruba stejně, jako 80 procent obyvatelstva ČR. K volbám jsme šli skoro všichni. Byla to přece občanská povinnost! Prezident sice narozdíl od poslanců a senátorů, kteří náš život bezprostředně ovlivňují, nemá na náš život vliv žádný, ale nešlo odolat.
Psychologický efekt vyvolaný v našich hlavách je asi pochopitelný. Přímá volba nám dává pocit, že něco skutečně ovlivňujeme. Úřad prezidenta nám dává pocit, že volíme vládce, nebo krále. Připadáme si najednou hrozně významní, protože rozhodujeme o důležité věci. Když házíme lístek do volební urny, není to jen tak něco. Vyvolává to v nás státotvorný dojem, konečně jsme někdo a náš hlas někoho zajímá.
Důležitě v několika odstavcích deklarujeme na Facebooku, proč jsme volili právě svého kandidáta. Fandíme mu víc, než oblíbenému fotbalovému týmu. Když vyhraje kníže, uspořádáme na Staromáku koncerty, jako když se vrátili hokejisti z Nagana. Když vyhraje Miloš, tak je uspořádáme u Bohdalky doma. Jedeme v tom všichni, je to velká party. Škoda, že na konci příjde střízlivění a pořádná kocovina.
Poznámka: Milí čtenáři, nemusíte nám již v komentářích oznamovat, že odhlašujete předplatné Reflexu. Počet předplatitelů se dostal do záporných čísel a situace je nám zcela jasná.
