Ano, byli to kariéristé a taky smolaři. Upsali se komunistům na poslední chvíli | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ano, byli to kariéristé a taky smolaři. Upsali se komunistům na poslední chvíli

Miloš Čermák24. září 2011 • 11:34
Ano, byli to kariéristé a taky smolaři. Upsali se komunistům na poslední chvíli
Petr Dvořák
• foto: 
Profimedia.cz

Nový ředitel České televize je další v řadě úspěšných manažerů, úředníků či politiků, kteří vstoupili těsně před rokem 1989 do komunistické strany, případně byli kandidáty členství.

reklama

Obojí navzájem moc nerozlišuju. Mám výhodu i nevýhodu, že si tu dobu pamatuji. Ostatně většina dotyčných je z mojí generace dnešních čtyřicátníků. To hlavní a důležité rozhodnutí udělali v momentě, když se stali kandidáty. Zda pak byli nebo nebyli členy, se už většinou neodvíjelo od jejich vůle. Z tohoto pohledu mi přijde jedno, jestli byl Petr Dvořák členem KSČ, anebo "jen" kandidátem.

 

Ta podstatná otázka zní, zda je to něco odsouzeníhodného a diskvalifikujícího. Případně zda hraje roli čas a my můžeme dvaadvacet let po převratu v roce 1989 říct, že je to promlčeno a jedno.

 

 

Jsou i v Reflexu

Často o tom přemýšlím. Ono je dost příležitostí. Ze známých lidí v politice či obecně veřejném životě se to týká třeba bývalého eurokomisaře Teličky, stávajícího eurokomisaře Fülleho, exministra zahraničí Kohouta a řady dalších.

 

Ale jsou i mezi mými kolegy. Současná kauza Petra Dvořáka připomněla starší článek v Reflexu od Jana Potůčka, který se porozhlédl po bývalých komunistech v médiích. Najděte si ho v archivu, jsou v Reflexu i našem vydavatelství.

 

Obecně mě ten fakt nerozličuje, nevadil mně moc ostatně ani tehdy. Žádnou konkrétní nabídku od KSČ jsem nedostal, takže se nemůžu honosit tím, že bych ji odmítl. V oboru, který jsem studoval (shodou okolností stejný jako Petr Dvořák, byla to biokybernetika) jsem neměl velké ambice. Chtěl jsem psát knihy, avšak byl jsem smířený s tím, že to bude do šuplíku.

 

Bylo mi dvacet. Nevím, jestli bych stejně ležérní postoj měl i ve třiceti, pokud by se poměry nezměnily. Jestli by mně nevadilo, že z mého pohledu méně talentování vrstevníci knihy vydávají, a já ne, nebo že kolegové v mém oboru cestují, a já nikoliv.

 

Jestli bych například to rozhodnutí nezměnil proto, abych líp zabezpečil rodinu nebo zajistil budoucnost dětem. Neznám sám sebe tak dobře, abych to dokázal s jistotou tvrdit, a tak nesoudím ani ty, kteří tu "smlouvu s ďáblem" stačili podepsat.

 

 

Selhání morálky, nebo inteligence?

V debatě na Facebooku napsal kolega Petr Kamberský, že dát se ke komunistům pár let před rokem 1989 není ani tak znakem selhání morálky, jako projevem nedostatku inteligence. Zní to vtipně, ale není to dle mého soudu tak docela pravda.

 

Ano, každému minimálně od roku 1988 bylo jasné, že se doba mění. Ale spíš se počítalo s tím, že se změní gorbačovskou cestou a že by realizátory těchto změn mohli být mimo jiné i progresivní komunisté.

 

Dokonce si myslím, že právě na to mnozí ambiciózní a inteligentní vrstevníci spoléhali. Že ať poměry ustrnou, nebo se pohnou, tak v každém případě budou na správné straně a správných místech.

 

Sice se v odhadu průběhu převratu přepočítali, ale z dlouhodobého hlediska jsou stejně vítězi. Důkazem budiž, že na toto téma i po 22 letech diskutujeme a že tedy i píšu tento text.

 

Vadí mi jediné, a to když vstup do KSČ vysvětlují mí vrstevníci "naivitou", jako třeba před dvěma lety Štefan Fülle. Nikoliv, to je sprostá lež. S naivitou to nemělo nic společného. Byl to naopak chladnokrevný pragmatismus a touha realizovat své ambice.

 

 

 

Každý máme jen jeden život

Tím se dostávám k jádru problému. Máme právo to kritizovat? Mám to právo já? Byli to prostě lidé, kteří vyhodnotili svou životní situaci a učinili rozhodnutí, které maximalizovalo jejich šanci na úspěch.

 

Zachovali se nemravně? Vzhledem k tomu, že se - byť čistě formálně - přihlásili k ideologii, jejíž jménem byli zabíjeni a likvidováni lidé, tak nepochybně ano.

 

Ale brutálně řečeno, každý člověk má k dispozici jen jeden lidský život. Je na něm, jak s ním naloží. Mé vnímání osobní svobody se vztahuje i na život v nesvobodě.  Neberu nikomu právo chovat se pragmaticky a prospěchářsky. Navíc - asi naivně - z hlediska zákona zachování hmoty i energie věřím, že za to zaplatí jinak.

 

Mylně se někdy interpretuje, že komunistická či kandidátská legitimace pomohla lidem z mé generace i po převratu. Že měli lepší startovní podmínky. Tomu nevěřím. Oni jsou dnes úspěšní prostě proto, že mají ambice a hlad po úspěchu v genech. Že mají ten svůj osobní "zabijácký instinkt".

 

Když to napíšu v nepěkné metafoře, tak jde do značné míry o stejné lidi, kteří dnes - o generaci mladší - například studují v zahraničí, zakládají při studiích první firmy, bojují o prázdninové stáže u prestižních společností a institucí. Mají ohromnou výhodu, že musí obětovat "pouze" spousty energie a času. Nikoliv morálku.

 

Ale nebuďme zas moc velcí idealisté, být nemravný a nemorální se krátkodobě vypláci v každém režimu. Jen je to méně černobílé a viditelné. A za našimi poklesky už jako důkaz nezůstávají červené legitimace.

Mám tu výhodu i nevýhodu, že si tu dobu pamatuji. Ostatně většina dotyčných je z mojí generace dnešních čtyřicátníků. To hlavní a důležité rozhodnutí udělali v momentě, když se stali kandidáty. Zda pak byli nebo nebyli členy, se už většinou neodvíjelo od jejich vůle. Z tohoto pohledu mi přijde jedno, jestli byl Petr Dvořák členem KSČ, anebo "jen" kandidátem.
Ta podstatná otázka zní, zda je to něco odsouzeníhodného a diskvalifikujícího. Případně zda hraje roli čas a my můžeme dvaadvacet let po převratu v roce 1989 říct, že je to promlčeno a jedno.
Často o tom přemýšlím. Ono je dost příležitostí. Ze známých lidí v politice či obecně veřejném životě připomeňme třeba bývalého eurokomisaře Teličku, stávajícího eurokomisaře Fülleho, exministra zahraničí Kohouta a řadu dalších.
Ale jsou i mezi mými kolegy. Současná kauza Petra Dvořáka připomněla starší článek v Reflexu od Jana Potůčka, který se porozhlédl po bývalých komunistech v médiích. Najděte si ho v archivu, je jich poměrně dost v Reflexu i našem vydavatelství.
Obecně mě ten fakt nerozličuje, nevadil mě moc ostatně ani tehdy. Žádnou konkrétní nabídku od KSČ jsem nedostal, takže se nemůžu honosit tím, že bych ji odmítl. V oboru, který jsem studoval (shodou okolností stejný jako Petr Dvořák, byla to biokybernetika) jsem neměl velké ambice. Chtěl jsem psát knihy, avšak byl jsem smířený s tím, že to bude do šuplíku.
Bylo mi dvacet. Nevím, jestli bych stejně ležérní postoj měl i ve třiceti, kdyby se poměry nezměnily. Jestli by mně nevadilo, že z mého pohledu méně talentování vrstevníci knihy vydávají, a já ne, nebo že kolegové v mém oboru cestují, a já nikoliv.
Jestli bych například to rozhodnutí nezměnil proto, abych líp zabezpečil rodinu nebo zajistil budoucnost dětem. Neznám sám sebe tak dobře, abych to dokázal s jistotou tvrdit, a tak nesoudím ani ty, kteří tu "smlouvu s ďáblem" stačili podepsat.
V debatě na Facebooku napsal kolega Petr Kamberský, že dát se ke komunistům pár let před rokem 1989 není ani tak znakem selhání morálky, jako projevem nedostatku inteligence. Zní to vtipně, ale není to dle mého soudu tak docela pravda.
Ano, každému minimálně od roku 1988 bylo jasné, že se doba mění. Ale spíš se počítalo s tím, že se změní gorbačovskou cestou a že by realizátory těchto změn mohli být mimo jiné i progresivní komunisté.
Dokonce si myslím, že právě na to mnozí ambiciózní a inteligentní vrstevníci spoléhali. Sice se v odhadu průběhu převratu přepočítali, ale z dlouhodobého hlediska jsou stejně vítězi. Důkazem budiž, že na toto téma i po 22 letech diskutujeme a ře tedy i píšu tento text.
Vadí mi jediné, a to když vstup do KSČ vysvětlují mí vrstevníci "naivitou", jako třeba před dvěma lety Štefan Fülle. Nikoliv, to je sprostá lež. S naivitou to nemělo nic společného. Byl to naopak chladnokrevný pragmatismus a touha realizovat své ambice.
Tím se dostávám k jádru otázky. Máme právo to kritizovat? Mám to právo já? Byli to prostě lidé, kteří vyhodnotili svou životní situaci a učinili rozhodnutí, které maximalizovalo jejich šanci na úspěch.
Zachovali se nemravně? Vzhledem k tomu, že se - byť čistě formálně - přihlásili k ideologii, jejíž jménem byli zabíjeni a likvidováni lidé, tak nepochybně ano.
Ale brutálně řečeno, každý člověk má k dispozici jen jeden lidský život. Je na něm, jak s ním naloží. Mé vnímání osobní svobody se vztahuje i na život v nesvobodě.  Neberu nikomu právo chovat se pragmaticky a prospěchářsky.
Mylně se někdy interpretuje, že komunistická či kandidátská legitimace pomohla lidem z mé generace paradoxně i po převratu. Že měli lepší startovní podmínky. Tomu nevěřím. Oni jsou dnes úspěšní prostě proto, že mají ambice a hlad po úspěchu v genech. Že mají ten svůj osobní "zabijácký instinkt".
Když to napíšu v nepěkné metafoře, tak jde do značné míry o stejné lidi, kteří dnes - o generaci mladší - například studují v zahraničí, zakládají při studiích první firmy, bojují o prázdninové stáže u prestižních společností a institucí. Mají ohromnou výhodu, že musí obětovat "pouze" spousty energie a času. Nikoliv morálku.
Ale nebuďme idealisté, být nemravný a nemorální se krátkodobě vypláci v každém režimu. Jen je to méně černobílé a viditelné. A za našich poklescích už jako důkaz nezůstávají červené legitimace.Mám tu výhodu i nevýhodu, že si tu dobu pamatuji. Ostatně většina dotyčných je z mojí generace dnešních čtyřicátníků. To hlavní a důležité rozhodnutí udělali v momentě, když se stali kandidáty. Zda pak byli nebo nebyli členy, se už většinou neodvíjelo od jejich vůle. Z tohoto pohledu mi přijde jedno, jestli byl Petr Dvořák členem KSČ, anebo "jen" kandidátem.Ta podstatná otázka zní, zda je to něco odsouzeníhodného a diskvalifikujícího. Případně zda hraje roli čas a my můžeme dvaadvacet let po převratu v roce 1989 říct, že je to promlčeno a jedno.Často o tom přemýšlím. Ono je dost příležitostí. Ze známých lidí v politice či obecně veřejném životě připomeňme třeba bývalého eurokomisaře Teličku, stávajícího eurokomisaře Fülleho, exministra zahraničí Kohouta a řadu dalších.Ale jsou i mezi mými kolegy. Současná kauza Petra Dvořáka připomněla starší článek v Reflexu od Jana Potůčka, který se porozhlédl po bývalých komunistech v médiích. Najděte si ho v archivu, je jich poměrně dost v Reflexu i našem vydavatelství.Obecně mě ten fakt nerozličuje, nevadil mě moc ostatně ani tehdy. Žádnou konkrétní nabídku od KSČ jsem nedostal, takže se nemůžu honosit tím, že bych ji odmítl. V oboru, který jsem studoval (shodou okolností stejný jako Petr Dvořák, byla to biokybernetika) jsem neměl velké ambice. Chtěl jsem psát knihy, avšak byl jsem smířený s tím, že to bude do šuplíku.Bylo mi dvacet. Nevím, jestli bych stejně ležérní postoj měl i ve třiceti, kdyby se poměry nezměnily. Jestli by mně nevadilo, že z mého pohledu méně talentování vrstevníci knihy vydávají, a já ne, nebo že kolegové v mém oboru cestují, a já nikoliv. Jestli bych například to rozhodnutí nezměnil proto, abych líp zabezpečil rodinu nebo zajistil budoucnost dětem. Neznám sám sebe tak dobře, abych to dokázal s jistotou tvrdit, a tak nesoudím ani ty, kteří tu "smlouvu s ďáblem" stačili podepsat.V debatě na Facebooku napsal kolega Petr Kamberský, že dát se ke komunistům pár let před rokem 1989 není ani tak znakem selhání morálky, jako projevem nedostatku inteligence. Zní to vtipně, ale není to dle mého soudu tak docela pravda. Ano, každému minimálně od roku 1988 bylo jasné, že se doba mění. Ale spíš se počítalo s tím, že se změní gorbačovskou cestou a že by realizátory těchto změn mohli být mimo jiné i progresivní komunisté. Dokonce si myslím, že právě na to mnozí ambiciózní a inteligentní vrstevníci spoléhali. Sice se v odhadu průběhu převratu přepočítali, ale z dlouhodobého hlediska jsou stejně vítězi. Důkazem budiž, že na toto téma i po 22 letech diskutujeme a ře tedy i píšu tento text.Vadí mi jediné, a to když vstup do KSČ vysvětlují mí vrstevníci "naivitou", jako třeba před dvěma lety Štefan Fülle. Nikoliv, to je sprostá lež. S naivitou to nemělo nic společného. Byl to naopak chladnokrevný pragmatismus a touha realizovat své ambice.Tím se dostávám k jádru otázky. Máme právo to kritizovat? Mám to právo já? Byli to prostě lidé, kteří vyhodnotili svou životní situaci a učinili rozhodnutí, které maximalizovalo jejich šanci na úspěch.Zachovali se nemravně? Vzhledem k tomu, že se - byť čistě formálně - přihlásili k ideologii, jejíž jménem byli zabíjeni a likvidováni lidé, tak nepochybně ano. Ale brutálně řečeno, každý člověk má k dispozici jen jeden lidský život. Je na něm, jak s ním naloží. Mé vnímání osobní svobody se vztahuje i na život v nesvobodě.  Neberu nikomu právo chovat se pragmaticky a prospěchářsky.Mylně se někdy interpretuje, že komunistická či kandidátská legitimace pomohla lidem z mé generace paradoxně i po převratu. Že měli lepší startovní podmínky. Tomu nevěřím. Oni jsou dnes úspěšní prostě proto, že mají ambice a hlad po úspěchu v genech. Že mají ten svůj osobní "zabijácký instinkt".Když to napíšu v nepěkné metafoře, tak jde do značné míry o stejné lidi, kteří dnes - o generaci mladší - například studují v zahraničí, zakládají při studiích první firmy, bojují o prázdninové stáže u prestižních společností a institucí. Mají ohromnou výhodu, že musí obětovat "pouze" spousty energie a času. Nikoliv morálku.Ale nebuďme idealisté, být nemravný a nemorální se krátkodobě vypláci v každém režimu. Jen je to méně černobílé a viditelné. A za našich poklescích už jako důkaz nezůstávají červené legitimace.


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama