nahoru

Před 100 lety Finsko získalo nezávislost na Rusku… a krátce nato zabředlo do krvavé občanské války

Jaroslav Šajtar6. prosince 2017 • 15:50
Finsko po vyhlášení nezávislosti upadlo do krvavé občanské války.
Finsko po vyhlášení nezávislosti upadlo do krvavé občanské války.
• foto: 
Wikimedia

Šestého prosince 1917 vyhlásila země tisíců jezer na návrh Pehra Evinda Svinhufvuda, místopředsedy hospodářského oddělení Senátu, pozdějšího regenta, předsedy vlády a prezidenta, nezávislost, o jejímž uznání sovětská vláda (rada lidových komisařů) rozhodla 31. prosince po jednání se Svinhufvudem v Petrohradě a 4. ledna následujícího roku ji schválila. Další státy rychle následovaly, takže ji uznala stejně tak dohodová Francie jako její úhlavní nepřítel Německo a neutrální Švédsko. Pouze Spojené království a USA zatím váhaly.

Finský parlament vyhlásil neutralitu, avšak země Suomi se mílovými kroky řítila do zkázy v podobě občanské války. Zdejší společnost dělily nepřekonatelné příkopy. Zatímco sociálně demokratická strana zprvu souhlasila s pobytem ruských vojáků v zemi do té doby, než skončí první světová válka, později smutně proslulý Otto Ville Kuusinen ji přesvědčil, aby souhlasila s jejich trvalým pobytem.

Rusové překážejí

Přítomnost 76 000 ruských vojáků a námořníků ve Finsku, kteří zatím nespěchali se stahováním, činila jeho svrchovanost, mírně řečeno, problematickou. Rudé gardy z Helsink a Turku nepokrytě požadovaly zahájení vzpoury a Sovětské Rusko jim přislíbilo pomoc v podobě vojenského materiálu. Ostatně Vladimír Iljič Lenin ještě před vypuknutím Velké říjnové socialistické revoluce Finům vzkázal: „Povstaňte, povstaňte okamžitě a převezměte moc do rukou organizovaného dělnictva.“

Šestnáctého ledna 1918 byl baron švédského původu s holandskými předky, generálporučík Carl Gustaf Emil Mannerheim, pobočník posledního ruského cara Mikuláše II. a od roku 1933 maršál, jenž kromě rodné švédštiny mluvil výborně anglicky, francouzsky, německy a rusky, zato však velmi špatně finsky, jmenován velitelem občanských gard. Když se na Karelské šíji marně pokoušely zastavit vlak naložený zbraněmi a municí pro rudé, došlo 19. ledna u Vyborgu k prvnímu střetu s rudými. Třiadvacátého ledna nařídil ruský lidový komisař Nikolaj Iljič Podvojskij, odpovídající za vojenské záležitosti, 42. armádě, dislokované ve Finsku, aby občanské gardy odzbrojila. Rozkaz sice rychle stáhl, ale to už je Senát prohlásil za finskou armádu, jejíž napadení by znamenalo otevřenou válku proti Suomi.

Duo otrapa a švihák

V čele mladého státu stanuly dvě výrazné osobnosti, které jistý zahraniční diplomat charakterizoval následovně: „Na jedné straně silný, neotesaný, demokratický Svinhufvud, téměř záměrně nedbalý svého zevnějšku, který však svou věcností, přímostí charakteru a jasností úsudku vyčnívá nad své okolí. Kromě toho silně nesnáší Rusy a je pravým Finem. Na straně druhé aristokratický a nesmírně elegantní generál jízdy, velmi uhlazený miláček žen s perfektním vystupováním, který cítí s Rusy i Švédy.“ Tím švihákem nebyl nikdo jiný než Mannerheim, jenž prožil v Rusku třicet let a napřed si získal přízeň sedláků z kraje Pohjanmaa, končiny, jež se přeměnila v hlavní základnu osvobozeneckých bojů, posléze celého bílého Finska, stejně tak ovšem i nenávist rudých a během zimní války proti Sovětskému svazu se stal doslova národním hrdinou, zvítězivším v anketě O největšího Fina všech dob.

Osvobozenecká válka přerostla v občanskou

Sedmadvacátého ledna 1918 došlo k levicovému převratu v Helsinkách a následujícího dne se ujal moci Výbor finského lidu. Mannerheimovy vládní síly nelenily a téhož dne zahájily odzbrojování ruských jednotek v západním Finsku. Pátého března baron Mannerheim zaslal generálnímu ubytovateli německé císařské armády Erichu Ludendorffovi telegram s prosbou o posily. Němci vyhověli a jejich výsadek přistál na Ålandech. Dva dny poté následovalo uzavření hospodářské smlouvy s Německem, jež mu garantovala takřka monopolní postavení v zahraničním obchodě země tisíců jezer.

Třetího dubna se Němci pod velením generála Rüdigera von der Goltze vylodili v jižním Finsku a 13. vstoupili do Helsink. Šestého dubna padla rudými tvrdě hájená základna v Tampere a zároveň byla na Karelské šíji obklíčena a zničena silná jednotka vyslaná Rusy. Osud rudých spěl k hořkému konci. Šestnáctého května vjel generál Mannerheim na koni za nadšeného jásotu svých příznivců do Helsink. Krátká, ale nesmírně krutá a krvavá válka skončila, rána na těle malého finského národa však zůstávala dlouho nezhojena. K částečnému semknutí vítězů i poražených přispěla teprve sovětská agrese 30. listopadu 1939, jež přerostla v zimní válku Davida proti Goliáši.

Počty, z nichž mrazí

V roce 1998, při příležitosti 80. výročí popisovaných událostí, iniciovala finská vláda projekt týkající se finských válečných obětí v letech 1914 až 1922, tedy od první světové války přes osvobozeneckou a občanskou až po konflikt se Sovětským Ruskem (sovětská propaganda označovala Finsko za jeden ze čtrnácti států účastnících se během občanské války zahraniční intervence). Pokud jde o ztráty v národně osvobozenecké a občanské válce z roku 1918, jež převýšily všechny ostatní v inkriminovaném období, podle stavu výzkumu k 13. květnu 2002, na němž se podíleli také badatelé z Dánska, Německa, Norska a Ruska, vypadalo rozdělení obětí následovně:

Přímo v bojích padlo 8950 osob (5232 rudých, 3272 bílých a 451 ostatních; součet však nesouhlasí). Popraveno, zastřeleno a zavražděno bylo 9226 lidí (7314 rudých, 1321 bílých a 591 ostatních). Bílí popravili dokonce i 364 žen! V zajateckých táborech zemřelo 13 228 osob (11 727 rudých, jen čtyři bílí a 1497 ostatních), hlavně následkem hladu, mrazu a vyčerpání, jakož i surového zacházení, což představovalo zdaleka nejvyšší položku ze všech ztrát. (Zde si nelze odpustit malou doušku: Během pokračovací války proti Sovětskému svazu v letech 1941 až 1944 zemřelo podle knihy profesora Dmitrije Frolova Sovětsko-finské zajetí z roku 2009 18 677 sovětských válečných zajatců z 64 188, tj. 29,1 %! Finové měli zkrátka na rudé vždycky pifku.)

Po propuštění podlehlo prožitým útrapám 594 lidí (591 bílých a dva ostatní; ani v tomto případě ovšem součet nesouhlasí!). Nezvěstných zůstalo 2276 osob (2043 rudých, 46 bílých a 187 ostatních). Z jiných příčin zemřelo 1111 lidí (425 rudých, 173 bílých a 513 ostatních). Celkový počet mrtvých se vyšplhal na 35 384 (27 332 rudých, 4811 bílých a 3241 ostatních). Z uvedeného přehledu tedy jednoznačně vyplývá, že bílý teror si ve Finsku vyžádal mnohem víc obětí než rudý. O jak vysoká čísla se jedná, svědčí fakt, že nově vzniklý stát čítal jen tři a půl miliónu obyvatel.

Eino Jutikkala napsal v Dějinách Finska, vydaných rovněž v češtině: „S použitím historické terminologie se tedy dá říci, že ruská revoluce byla nutným předpokladem finské občanské války, bez něhož by tato válka nevypukla. Na druhé straně existují nejrůznější názory na to, do jaké míry byl výše uvedený vnější faktor předpokladem dostatečným a nakolik bylo třeba dalších podnětů, jako například vnitřních sociálních a politických rozporů či nezaměstnanosti a naprostého nedostatku potravin jako následku světové války. Pro roli, již sehrál poslední faktor, se v historických studiích vžilo označení ,hladová vzpoura.‘“

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: Rusko, Finsko, občanská válka



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,630
21,800
29,120
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře