nahoru

Před 50 lety Izrael drtivě zvítězil nad přesilou v šestidenní válce

Jaroslav Šajtar5. června 2017 • 10:05
Před 50 lety Izrael drtivě zvítězil nad přesilou v šestidenní válce
foto: Wikimedia

Od května 1967 atmosféra na Blízkém a Středním východě houstla tak, že by se dala krájet. Izrael již předtím prohlásil, že vstoupí do války, nastane-li některá z následujících událostí: a) uzavření Tiránské úžiny, b) vyslání iráckých jednotek do Jordánska, c) podepsání obranného paktu mezi Egyptem a Jordánskem a d) stažení Pohotovostních sil Spojených národů (UNEF), dohlížejících na dodržování příměří.

Jelikož všechny tyto podmínky byly splněny, židovský stát se odhodlal řešit ohrožení své bezpečnosti preventivní bleskovou válkou, pro niž se ujal název „šestidenní“. Na vyhlášení stavu bojové pohotovosti v Egyptě a Sýrii, mobilizaci v Jordánsku, Iráku a Kuvajtu a stažení UNEF odpověděl 20. května 1967 dokončením částečné mobilizace.

Další olej do ohně přilil bojechtivý projev egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira na mezinárodní tiskové konferenci v Káhiře 28. května, v němž mj. prohlásil, že „jestliže Izrael přistoupí k agresi, bude naší odpovědí totální válka“. Je ovšem příznačné, že ve sdělovacích prostředcích sympatizujících s Izraelem se první část Násirovy věty vynechávala, a naopak se kladl důraz na její druhou část, mající dokazovat genocidní úmysly Arabů. Stejně tak je však pravda, že krvelačné projevy pronášeli i jiní vysoce postavení arabští a palestinští činitelé.

Proti sobě stojící síly

Na počátku šestidenní války měl Izrael, čítající 2 599 000 obyvatel, 230 000 vojáků, 1100 tanků, 200 děl a 260 bojových letounů. Egypt, Sýrie a Jordánsko měly 38 964 000 obyvatel, 319 000 vojáků, 2237 tanků, 987 děl a 539 bojových letounů. Zmíněné tři státy se rovněž těšily podpoře dalších arabských zemí.

Úder přišel z nebes

V 7.45 hodin izraelského (v 8.45 káhirského) času zahájilo izraelské letectvo překvapivým úderem proti devatenácti základnám egyptského letectva realizaci plánu „Moked“, propracovaného do nejmenších podrobností a splněného na výbornou tak mistrovsky, že rozhodl o osudu celého tažení. Generálmajor Mordechaj „Moti“ Hod, v letech 1966 až 1973 velitel izraelského Leteckého sboru (Chel ha-Avir), prohlásil: „Prvních padesát minut úspěchu je výsledkem šestnácti let plánování. My jsme s tímto plánem žili, spali jsme na něm, jedli jsme na něm. A při tom jsme jej neustále zdokonalovali.“

V momentě, kdy první vlna útočících letadel dosáhla cílů, druhá se už nacházela ve vzduchu a třetí startovala. Následovaly za sebou po deseti minutách a každá formace měla na zničení stanovených cílů sedm a půl minuty. Dohromady s letem tam a zpátky (42 minuty 30 sekund) to činilo padesát minut. Během hlavního útoku izraelští letci zničili 309 z 340 egyptských letounů připravených k boji, mezi nimi všech třicet obávaných dálkových bombardérů Tu-16 sovětské konstrukce. Na konci druhého dne šestidenní války vzrostl počet zničených arabských letounů na 416, z toho 393 na zemi. To představovalo katastrofu srovnatelnou se zkázou sovětského letectva první den Velké vlastenecké války – 22. 6. 1941.

Nastupují tanky

Bez leteckého krytí čekal arabské armády nevyhnutelný debakl i v pozemních bojích. Zatímco Egypťané rozptýlili polovinu tanků k různým armádním útvarům (jedné pěší brigádě přidělovali jeden tankový prapor), Izraelci po vzoru duchovních otců německého Blitzkriegu použili své obrněné jednotky jako údernou pěst a tři jejich divize doslova převálcovaly dvě obrněné a pět pěších egyptských divizí na Sinajském poloostrově. Již od 7. června přišlo veškeré obranné úsilí nejsilnější arabské armády vniveč.

Ve světle těchto neoddiskutovatelných hořkých skutečností je neuvěřitelné egyptské hodnocení situace. Káhira vyrozuměla Ammán ve snaze zavléci Jordánsko do konfliktu, že „75 procent izraelských letadel bylo zničeno a že egyptské obrněné jednotky bojují hluboko na izraelském území“. Kam se hrabou pohádky Tisíc a jedna noc! Veškerým efektem jordánské angažovanosti v tomto pro Araby tak neblahém a potupném střetnutí bylo, že již druhý den války obsadili izraelští parašutisté výšiny v jordánské části Jeruzaléma a následujícího dne je Izraelci dobyli stejně jako Betlém, Hebron a dosáhli řeky Jordán.

Při útoku proti Sýrii izraelské letectvo vyřadilo na Golanských výšinách většinu dělostřelectva a znemožnilo posilám z nitra země dorazit na frontovou linii. Po triumfálním zakončení operací na Sinajském poloostrově zahájili Izraelci dobývání strategicky důležitých Golanských výšin. Na rozdíl od Egypťanů však Syřané místy kladli tuhý odpor. Padl velitel jednoho izraelského praporu – podplukovník Moše Klein – a vzápětí nato i jeho zástupce. Na Golanech dobyli Izraelci 10. června důležité město Kunejtru a teprve večer téhož dne, tedy až šestatřicet hodin poté, co Sýrie přijala zastavení palby, boje skončily.

Proč izraelský David porazil arabského Goliáše?

V převážné části západního světa, ale zčásti i socialistického tábora (v Polsku probíhaly na jeho podporu demonstrace, v Československu se někteří úvodníkáři zdráhali psát v protiizraelském duchu) si Izrael získal značné sympatie a jeho ozbrojené síly se zařadily mezi respektované a jedny z nejlepších na světě, hlavně zásluhou schopných důstojníků a vynikajících letců a tankistů, kteří se vypracovali v absolutní světovou špičku.

Tradovalo se, že izraelští nižší velitelé nevydávali rozkaz: „Kupředu!“, ale: „Za mnou!“ Jestliže arabští štábní a operační důstojníci zpanikařili po prvním průlomu, zato však prosluli velkohubým chvastounstvím, Izraelci jednali chladnokrevně a síla osobního příkladu jejich velitelů znamenala tmelící prvek v mozaice střípků, z nichž se skládal profil typického izraelského vojáka. Je příznačné, že v Izraelských obranných silách (Cva ha-Hagana le-Jisra’el – Cahal) připadlo za šestidenní války na důstojníky až třicet procent ztrát, v egyptské armádě dvakrát méně.

Vrchní velitel egyptských ozbrojených sil a jeden z Násirových nejbližších spolupracovníků, maršál Abd al-Hakím Ámer, pyšnící se stejně jako Násir zcela nezaslouženě titulem hrdiny Sovětského svazu, spáchal 4. října 1967 sebevraždu. Rozdíl v kvalitě takzvaného lidského materiálu představoval propastný rozdíl. Vzdělaní, technicky zdatní a jazykově nadaní Židé si přirozeně osvojovali moderní techniku mnohem lépe než negramotní egyptští feláhové. V neposlední řadě sehrála roli také vysoká motivace Izraelců, kteří si zkrátka nemohli dovolit prohrát, neboť porážka hrozila zánikem jejich nově zrozeného státu se všemi z toho plynoucími katastrofálními následky, jakož i soudržnost Židů v celém světě a jejich vliv v médiích.

Pochopitelně následovalo rovněž hodnocení kvality výzbroje zúčastněných armád. Zde je opět nezbytné uvážit jak nenadálý izraelský letecký úder, tak i výše zmíněný lidský faktor. Například během sinajské kampaně Izraelci ukořistili 820 egyptských tanků a samohybných děl, z toho 291 středních tanků T-54 a 82 T-55 sovětské konstrukce, a dalších 15 T-54 a pět T-55 na Golanech. Asi 200 se jich nacházelo v plně bojeschopném stavu, další utrpěly jen nepatrná poškození.

Osádky syrských tanků leckdy opouštěly své stroje s ještě běžícími motory. Je sice líbivé, ale ne odpovídající realitě prohlásit všechnu techniku sovětského původu za harampádí patřící do starého železa. Že tomu tak nebylo, potvrdili koneckonců sami Izraelci, kteří už v červenci 1967 rozhodli přijmout kořistní tanky do výzbroje. Z prvních 130 bylo 81 T-54 a 49 T-55. Podle oficiálních údajů v letech 1968 až 1969 modernizovali 146 tanků. Původní, 100mm kanón nahradili 105mm americkým M68. V Izraelských obranných silách dostaly sovětské kořistní tanky název Tirán.

(Ne)poměr ztrát

Podle údajů západního tisku ztratil Izrael 679 padlých (s připočtením 87 zemřelých na zranění 766 mrtvých), 2563 raněných, 16 zajatců, 61 tanků a 21 letadel. Arabové přišli o 15 000 mrtvých, z toho zdaleka nejvíc Egypt – 10 500 –, 50 000 raněných, 11 000 zajatců, 670 tanků a 441 letadel.

Izrael se zmocnil 62 000 kilometrů čtverečních území, což představovalo téměř polovinu rozlohy tehdejšího Československa. V porovnání s vlastním teritoriem, měřícím 20 687 kilometrů čtverečních, na něž rozšířil plochu stanovenou mu rezolucí OSN na 14 000 kilometrů čtverečních, to činilo trojnásobek!

Chmurné perspektivy

Zničující izraelské vítězství nemohlo odstranit palčivé problémy této výbušné části zeměkoule. Spolu s územními výdobytky přibylo Svaté zemi 670 000 Arabů na západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě, 356 000 v pásmu Gazy, 33 000 na Sinaji a 6000 (vesměs drúzů) na Golanech, což představovalo potenciální nebezpečí.

Navíc se díky vydatné pomoci východního bloku, především SSSR, arabské státy z porážky v šestidenní válce překvapivě rychle vzpamatovaly. Již v roce 1969 výzbroj egyptské a syrské armády převyšovala jejich stavy před šestidenní válkou. Nepadl ani úhlavní nepřítel Izraele – nekorunovaný vůdce arabského světa Násir.

Obě na smrt znepřátelené strany horečně zbrojily a intenzívně se připravovaly na další měření sil. Mír pro rozsáhlé oblasti Středního východu se stal fatou morgánou. Představitelé zbrojních koncernů v řadě zemí si nadlouho nemuseli dělat starosti s odbytem svých výrobků.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: Izrael, Egypt, šestidenní válka



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,660
21,780
28,790
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře