Před 75 lety Finsko vyhlásilo válku Sovětskému svazu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 75 lety Finsko vyhlásilo válku Sovětskému svazu

Jaroslav Šajtar25. června 2016 • 20:10
Před 75 lety Finsko vyhlásilo válku Sovětskému svazu
Finští vojáci u zničeného sovětského tanku
• foto: 
Wikimedia

Stalo se tak poté, co 25. června 1941 263 sovětských bombardérů a 224 stíhacích a bitevních letounů podniklo masový nálet na osmnáct nejdůležitějších finských letišť jako údajnou odvetu za to, že 23. a 24. června se letouny Luftwaffe rozmístěné v zemi tisíců jezer pokusily bombardovat Leningrad, Kronštadt a města v Karélii. Podle hlášení sovětského velení nepřítel ztratil na zemi třicet letounů a dalších jedenáct v leteckých bojích, zatímco sovětští letci neutrpěli žádné ztráty.

reklama

Ponechme stranou, že skutečnost zdaleka tak optimisticky nevypadala. Finové totiž přišli na letištích o pouhé dva letouny, ale zato sestřelili pětadvacet sovětských. Jestliže finské vedení čekalo na záminku k vyhlášení války mocnému sousedovi, který je v zimní válce (30. 11. 1939–13. 3. 1940) obral o rozsáhlá území, pak sovětský nálet z 25. června ji poskytl a prezident Risto Ryti téhož dne oznámil, že Suomi je ve válce se SSSR.

Část ruských historiků se dnes kloní k názoru, že bombardování Finska bylo chybou. Mark Solonin na toto téma dokonce napsal knihu s výmluvným názvem: 25. červen. Hloupost, nebo agrese? Nicméně pro objektivní posouzení toho, kdo tehdy byl agresorem, je nezbytné znát časovou posloupnost. A ta jasně svědčí o tom, že Finsko po prohrané zimní válce toužilo po revanši. Již 17. června 1941 vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci, během níž povolala přes 300 000 mužů.

Po jejím skončení čítala finská armáda 16 pěších divizí, dvě myslivecké a jednu jezdeckou brigádu a 77 dělostřeleckých oddílů. Pro pokračovací válku (Jatkosota) proti SSSR vyčlenilo finské velení 340 600 osob, 929 polních děl, 394 protitankových a 96 protiletadlových kanónů, 742 minomety, dva střední a 107 lehkých tanků, 144 stíhacích, 23 bombardovacích a 58 průzkumných letounů. Dejme slovo Einovi Jutikkalovi a Kaukovi Pirinenovi, autorům Dějin Finska, jež u nás před patnácti lety vydalo Nakladatelství Lidové noviny:

„V prohlášení z 22. června Hitler uvedl, že němečtí vojáci stojí na břehu Severního ledového oceánu spolu se svými finskými druhy a budou chránit finské území společně s finskými ,hrdiny svobody‘. Finské ministerstvo zahraničních věcí vzápětí oznámilo všem svým vyslancům, že země zůstává neutrální. Navzdory tomuto ujištění některé německé jednotky námořních a vzdušných sil vyrážely do akcí z finského území nebo výsostných vod. Proto sovětské vzdušné síly také bombardovaly mnoho měst v jižním Finsku. Finsko nebylo vtaženo do války jako bezděčná oběť dvou soupeřících velmocí. Samo si válku vědomě zvolilo, ale z vnitro- i zahraničněpolitických důvodů přenechalo první útok nepříteli.“ (Zvýrazněno J. Š.)

Tatáž autorská dvojice cituje jakéhosi finského anglofila, jenž trefně vystihl tehdejší nálady panující ve finské společnosti: „Pustit do země Rusa je pro něj [Fina] totéž jako nechat požár rozhořet. Otevřít dveře Němcům pro něj dosud bylo totéž jako zavolat hasiče.“

Devětadvacátého srpna 1941 Finové dobyli Vyborg. Když získali zpět Karélii, ztracenou po zimní válce, blahopřál jim americký státní tajemník (ministr zahraničí) Cordell Hull. Sedmého září dosáhli řeky Svir a 1. října obsadili metropoli Karelofinské sovětské socialistické republiky Petrozavodsk. Tři dny poté došlo k neslýchané události, kdy jedna finská jednotka odmítla překročit Svir pod nepřátelskou palbou, což se opakovalo i následujícího dne a svědčilo o upadající morálce těžkým dělostřelectvem, tanky a letectvem naprosto nedostatečně vyzbrojených vojsk v důsledku velmi citelných ztrát, o nichž dává přehled následující tabulka:

Klikněte pro zvětšeníKlikněte pro zvětšení

Finové za první půlrok pokračovací války vyřadili 437 tanků a podle Frolova zajali 56 334 sovětských vojáků, včetně velitele 43. střelecké divize generálmajora V. V. Kirpičnikova (z nichž od 1. července do 31. prosince 1941 2369 zemřelo), při stonásobně(!) nižším počtu vlastních zajatců – 513, z nichž 57 v roce 1941 zemřelo. Na stranu Rudé armády přeběhlo 98 Finů. Pátého prosince 1941 finská ofenzíva skončila. Den nato Británie a Kanada na Stalinův nátlak po dlouhém otálení vyhlásily zemi tisíců jezer válku, již však prakticky nevedly. USA ji nevyhlásily nikdy. Následovala poziční fáze pokračovací války. Na rozdíl od ostatních satelitů třetí říše zůstalo Finsko ušetřeno spojeneckého bombardování. Jediný nálet podnikly letouny z britských letadlových lodí 30. července 1941, tedy ještě před vyhlášením války, na německé kolony u Petsama.

Ve dnech 25. června až 9. července 1944 se v prostoru Tali-Ihantala odehrála největší bitva v dějinách Skandinávie, v níž 50 000 Finů a Němců dosáhlo za cenu 8561 padlých, raněných a nezvěstných dílčího obranného vítězství nad 150 000 (podle ruských zdrojů jen 48 000–60 000) rudoarmějci, kteří podle finských odhadů přišli o 25 905 až 25 906 osob, 300 tanků a 120 až 280 letadel. Roku 2007 natočili Åke Lindman a Sakari Kirjavainen téměř dvouhodinový film jenž je téměř dokumentární rekonstrukcí této velkolepé bitvy Za celý rok 1944 Finové vyčíslili ztráty proti nim bojujících Sovětů na 1190 letounů za cenu pouhých 162 vlastních, 950 zničených a patnáct ukořistěných tanků. Tato čísla jsou ovšem asi přehnaná. O vysoké morálce Finů a obratném velení svědčí fakt, že v roce 1944 jich padlo do sovětského zajetí jen 2023, avšak 119 jich přeběhlo. Země tisíců jezer požádala SSSR o příměří, jenž je 4. září přijal. V platnost vstoupilo o den později a 19. září je finská delegace podepsala v Moskvě. Nejkrvavější válka v dějinách malého, avšak nesmírně statečného a houževnatého finského národa skončila a nastal čas bilancování.

Finsko zmobilizovalo ze všech evropských spojenců hitlerovského Německa největší procento obyvatelstva – každého šestého –, což hrozilo kolapsem pro národní hospodářství, a proto část demobilizovalo. V roce 1943 měla finská armáda 350 000 vojáků a v krizovém roce 1944 362 000.

Finové sice rádi zdůrazňují, že vedli separátní válku, na německé pomoci nicméně byli závislí. Bez ní by nevydrželi více než tříletý zápas s Rudou armádou. O významu dodávek zbraní z třetí říše svědčí, že obdrželi 162 Messerschmittů Bf 109 (podle jiného zdroje 159), jež sestřelily zdaleka největší počet sovětských letounů: 663. Kromě toho dostali 24 Junkersů Ju 88 (A4) a 15 Dornierů Do 17z. Obrněnou techniku vydatně posílilo 30 německých útočných děl Stu 40 Ausf.G, 29 StuG III Ausf.G a 15 tanků – PzKpfw IV Ausf.J –, které však dorazily příliš pozdě, aby stačily zasáhnout do bojů, množství protitankových a protiletadlových kanónů a munice. Za zmínku stojí dodávka 27 105mm a 20 150mm československých houfnic a 54 105mm děl, jichž se Němci zmocnili po okupaci Česko-Slovenska v březnu 1939.

Kromě zahraniční pomoci doplňovali Finové svou výzbroj také kořistní technikou. Zmocnili se mj. 532 76mm děl, 766 45mm protitankových kanónů, 162 000 pušek, 155 odstřelovačských pušek aj.

V letech 1988 až 1994 vyšly ve Finsku šestidílné Dějiny pokračovací války, podle nichž v ní zahynulo a zůstalo nezvěstných 265 000 sovětských vojáků – dvakrát víc než v zimní válce, což se zdá silně přehnané. V Rusku věnují mimořádnou pozornost zimní válce, ale pokračovací zůstává dosud neprobádanou. Rusové ji totiž berou jako součást Velké vlastenecké války. Finové dále vyčíslili sovětské ztráty na 64 188 válečných zajatců, z nichž podle výše zmiňovaného profesora Frolova 18 677 (29,09 %) zemřelo, 1410 tanků (dalších 432 ukořistili) a 2792 letounů proti pouhým 389 vlastním. Při 1781 leteckých útocích zahynulo 934 finských civilistů, 2693 utrpělo zranění, 4640 budov bylo zničeno a 25 777 těžce poškozeno. Sovětští partyzáni zabili v severní Karélii 190 civilistů.

Mannerheimův kříž I. třídy, udělovaný za vynikající zásluhy při velení velkým vojenským jednotkám (na úrovni armádního sboru), obdržel vrchní velitel Finských obranných sil maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim a náčelník generálního štábu Axel Erik Heinrichs. Mannerheimovým křížem II. třídy, udělovaným za hrdinství, bylo vyznamenáno 191 osob, z toho čtyři dvakrát. Rytířský kříž Železného kříže obdržel 30. srpna 1941 od Němců maršál Mannerheim a 5. srpna 1944 generál pěchoty Axel Heinrichs. Téhož dne vyznamenali maršála a prezidenta Finské republiky Mannerheima dokonce Rytířským křížem s dubovými ratolestmi.

Během pokračovací války sestřelila hrstka 155 finských stíhačů 1567 sovětských letounů a 87 (56,12 %) jich získalo titul esa, což procentuálně představuje světový rekord. Podle ankety historického oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil z roku 1957 zaujala finská armáda za druhé světové války se 79 body ze sta možných svými kvalitami čtvrté místo a předstihla tak dokonce britskou a americkou pozemní armádu.

Největší záhadou dodnes zůstává role země tisíců jezer při blokádě Leningradu. Finská armáda se bitvy o město tří ruských revolucí bezpochyby zúčastnila a stála třicet až pětatřicet kilometrů severně a severozápadně od metropole na Něvě. Finové po prohrané válce tvrdili, že nedopustili, aby Němci operovali z jejich území proti Leningradu. Zdá se, že když 4. září 1941 generálplukovník Jodl naléhal na Mannerheima, aby finská ofenzíva pokračovala proti Leningradu, maršál to odmítl. Na poválečném procesu s proněmeckým Rytim bývalý prezident tvrdil, že Finové druhé nejlidnatější sovětské velkoměsto „zachránili“: „Čtyřiadvacátého srpna 1941 jsem navštívil hlavní stan maršála Mannerheima. Němci nás nutili, abychom po překročení starých hranic postupovali na Leningrad. Řekl jsem, že nesledujeme dobytí Leningradu a že se ho nemíníme zúčastnit. Mannerheim a ministr války Walden se mnou souhlasili a odmítli německý návrh. Následkem toho vznikla paradoxní situace, kdy Němci nemohli postupovat na Leningrad ze severu; Finové tak bránili Leningrad ze severu.“ Je ovšem pochopitelné, že obžalovaný se ve vlastním zájmu snažil vylíčit situaci v růžových barvách. Německý historik Walter Görlitz namítal, že Finové by na město udeřili, kdyby se uskutečnil rozhodující německý útok z jihu, k němuž však nikdy nedošlo.

Stejně tak „ušlechtilou“ roli Finů vehementně odmítá ruský historik V. N. Baryšnikov, zabývající se účastí země Kalevaly ve druhé světové válce. To, že Finové v nejkritičtějších chvílích na Leningrad nezaútočili, je třeba připsat řadě faktorů. Mnohým se spojenectví s nacistickým Německem, jež přepadlo Dánsko a Norsko, protivilo. Británie a USA, těšící se ve Finsku značné oblibě hlavně díky heroickému výkonu v zimní válce, se staly spojenci Sovětského svazu a vyvíjely na zemi tisíců jezer nátlak, neboť pád Leningradu by pro sovětské vedení znamenal vojenskou, politickou a propagandistickou katastrofu nedozírných následků. Navíc švédský baron s holandskými předky a pobočník posledního ruského cara Mikuláše II. Mannerheim, jenž výborně ovládal němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu, zato však špatně finštinu, a přesto se v anketě O největšího Fina umístil na prvním místě, se patrně z nostalgie nehodlal podílet na zničení architektonického skvostu. Každopádně je zajímavé, že když po uzavření příměří A. A. Ždanov odcestoval do Helsink, vedl dlouhé a nápadně zdvořilé rozhovory s Mannerheimem, jemuž přitom v minulosti sovětská propaganda nevybíravě spílala. Podle podmínek příměří bylo téměř celé Finsko vyňato ze sovětské okupace. V zemi nikdy nenastaly represe srovnatelné s těmi, jež probíhaly v zemích rodící se „lidové demokracie“. Sověti vůbec neusilovali o potrestání Mannerheima, který zůstal prezidentem až do roku 1946, ačkoli jistě nezapomněli, že to byl právě on, kdo roku 1918 v krátké, ale nesmírně kruté občanské válce utopil finskou revoluci v krvi. Ani postihy germanofilských politiků nebyly – v porovnání s jinými bývalými spojenci třetí říše – nijak drastické. Už v roce 1949 se všichni odsouzení dostali na základě amnestie na svobodu.

Inu, Finové si to uměli zařídit...

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: válkaSSSRfinsko2. světová válka



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama