Před 75 lety Němci ovládli Balkán | Reflex.cz
nahoru

Před 75 lety Němci ovládli Balkán

JAROSLAV ŠAJTAR5. dubna 2016 • 06:26
Před 75 lety Němci ovládli Balkán
foto: Bundesarchiv

Na podzim 1940 se italský duce Benito Mussolini pokusil vyrovnat německým úspěchům a napadl Řecko. Místo triumfu však následovala pořádná blamáž, neboť statečně bojující Heléni zahnali útočníky zpět do Albánie.

Svá želízka v ohni udržovala na Balkáně jak Churchillova Británie, tak hitlerovské Německo, jemuž se podařilo přetáhnout do svého tábora Rumunsko s jeho těžbou ropy, mající pro chod válečné mašinérie třetí říše životní význam, Bulharsko, a jak se zdálo, i Jugoslávii, která 25. března 1941 přistoupila k Paktu tří.

Jenže masové demonstrace Jugoslávců proti tomuto kroku, probíhající pod hesly „Raději válku než pakt“ a „Raději smrt než otroctví“, vedly o dva dny později ke státnímu převratu. Nová vláda generála Dušana Simoviće se orientovala na Spojené království, čímž zpečetila osud své země. Rozzuřený Hitler se ji rozhodl zničit.

Šestého dubna německá armáda po barbarském bombardování Bělehradu Göringovou Luftwaffe zaútočila na Jugoslávii a Řecko. Avšak na soluňské frontě Řekové počáteční nápor německých vojsk odrazili a první útok v rupelském průlomu proti Metaxasově linii, pojmenované po řeckém generálu, předsedovi vlády, ministru zahraničí, války, námořnictva a letectví a diktátoru Joannisi Metaxasovi, uvázl pod soustředěnou střelbou palebných ohnisek vybudovaných na skalách.

První den útoku, tedy 6. dubna, poslal štáb německé 12. armády štábu pozemních vojsk následující hlášení: „Řecká vojska kladou ve svých obranných postaveních houževnatý odpor.“ Den poté následovalo další hlášení: „Řekové kladou neobyčejně tuhý odpor, zejména v předem připravených obranných postaveních. Posádky pevnůstek se brání do posledního muže.“ Účastník průlomu Metaxasovy linie A. Buchner napsal ve své knize Německé polní tažení v Řecku, že posádky řeckých pevností „měly silné nervy a prokázaly dobrou kázeň“. Němci zaplatili řecké tažení 5280 vojáky, z nichž 1160 padlo, 3755 utrpělo zranění a 375 zůstalo nezvěstných, a 35 letouny. Z 62 612 příslušníků britského expedičního sboru (BEF) bylo vyřazeno z boje 16 111 vojáků (6713 Britů, 3867 Palestinců a Kypřanů, 183 příslušníků RAF, 2844 Australanů a 2504 Novozélanďané) a Královské letectvo (RAF) odepsalo 151 letounů.

Zatímco synové Helady, vyčerpaní půlročním odporem proti italské agresi, se s pomocí britského expedičního sboru statečně bránili a řecké tažení skončilo až 30. dubna, žádnou jinou zemi kromě Dánska a Lucemburska Němci za druhé světové války nedobyli tak snadno jako národnostními rozpory zmítanou Jugoslávii. Stačí uvést, že obsazení hlavního města Bělehradu je stálo život jediného důstojníka – a toho ještě zastřelil civilista! Jugoslávské tažení zaplatili pouhými 558 vojáky (151 mrtvých, 392 raněných a 15 nezvěstných) a 60 letouny. Maďaři přišli o 226 mrtvých a 241 raněných. Vzhledem k tomu, že v živé paměti zůstávaly vzpomínky na hrdinství a vytrvalost srbské armády za první světové války, vyvolala kapitulace Království Jugoslávie po pouhých dvanácti dnech šok. V boji proti německým, italským a maďarským vojskům ztratili Jugoslávci 4661 mrtvých, kdežto Němci se chvástali, že zajali 6298 důstojníků a 337 846 poddůstojníků a vojínů královské armády, z nichž Chorvaty, Bulhary (Makedonce), příslušníky národnostních menšin států spolupracujících s mocnostmi Osy (Slováky, Maďary, Italy…), vojáky ochotné spolupracovat s quislingovskými režimy v Bělehradě a Lublani, jakož i některé raněné a nemocné propustili na svobodu.

Avšak vítězové se radovali předčasně. V žádné jiné okupované evropské zemi totiž nenarazili na tak silné a dobře organizované partyzánské hnutí. Početní stavy Národně osvobozenecké armády a Partyzánských oddílů Jugoslávie (NOV i POJ), jež se 1. března 1945 sloučily v Jugoslávskou armádu, vzrostly z 80 000 koncem roku 1941 na desetinásobek koncem druhé světové války v Evropě. Podle oficiálních údajů ztratily od 7. července 1941 do 16. května 1945 705 552 osob (245 549 padlých, 399 880 raněných, 31 200 zemřelých na zranění a 28 923 nezvěstných). Nárokovaly si pobití 447 000 protivníků. V žádné jiné evropské zemi (kromě okupovaného území SSSR) se ovšem rovněž nenašlo tolik kolaborantů. Výsledný efekt odboje by byl mnohem větší, kdyby jej neoslabovaly rozbroje mezi partyzány komunistického vůdce Josipa Broze-Tita a četniky velkosrbsky a promonarchisticky orientovaného Draži Mihailoviće, věrného emigrantské královské vládě, jež záhy přerostly v otevřené nepřátelství. Podobné rozpory existovaly v Albánii, obsazené napřed Itálií a po její kapitulaci v září 1943 Německem, a v Řecku.

Führer, jenž nenáviděl Srby, se naopak o Helénech vyjadřoval s uznáním. Zajatí důstojníci si směli ponechat poboční zbraně a Hitler po kapitulaci nařídil propuštění většiny z 218 000 řeckých válečných zajatců. Toto rytířské chování brzy vzalo zasvé, když se na Balkáně rozhořela gerilová válka, vedená s krajní brutalitou. Řečtí partyzáni poutali do kapitulace Itálie 300 000 okupačních vojáků. Údajně jich vyřadili 32 200 (24 000 německých, 4500 bulharských a 3700 italských). Podle Národní rady pro reparace zahynulo 20 650 partyzánů.

V Albánii, kde se vítězem v národně osvobozenecké válce stal komunistický vůdce Enver Hoxha (Hodža), jehož Národně osvobozenecká armáda čítala 70 000 mužů a žen a odkud se Němci plánovitě stáhli v listopadu 1944, padlo podle oficiálních údajů 28 000 partyzánů, kteří vázali 700 000(!) nepřátelských vojáků, jichž vyřadili 68 639 (26 594 padlých, 21 245 raněných a 20 800 zajatých). Podle albánských historiků činily materiální škody v „zemi Škipetarů“ 960 dolarů na osobu proti 838 v Řecku, 705 v Jugoslávii a pouhým 232 v Itálii.

Nejobludnější zvěrstva se udála v Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), k němuž patřila i Bosna a Hercegovina a kde podle údajů bělehradského Muzea obětí genocidy z roku 1997 zahynulo 441 626 osob včetně 74 316 dětí do čtrnácti let. Nejvíce povražděných dětí měli na svědomí ustašovci – 49 798 –, následováni četniky (4865), příslušníky Wehrmachtu (3742), esesáckých divizí „Prinz Eugen“ a Handschar“ (3465), Italy (579), spojeneckým letectvem (168), partyzány (50), kozáky v německých službách (49) a Maďary (38). U 11 580 mrtvých dětí se nepodařilo zjistit pachatele.

Pro okupanty se neustále sílící partyzánské hnutí stalo noční můrou. Podle Válečného deníku vrchního velitelství Wehrmachtu ztratila německá pozemní vojska (včetně zbraní SS a svazků dobrovolníků) na Balkáně do 31. ledna 1945 89 109 vojáků (19 235 padlých, 55 069 raněných a 14 805 nezvěstných a zajatých), podle knihy generálmajora Burkharta Müller-Hillebranda Pozemní armáda Německa 1933–1945 do 30. listopadu 1944 24 267 padlých a 12 060 nezvěstných. Italské ozbrojené síly přišly v Albánii, Řecku a Jugoslávii o 45 459 mrtvých. Bulharů padly tři tisíce. Ztráty Maďarů na anektovaných územích Jugoslávie nejsou známy.

Existují ovšem silné pochybnosti o pravdivosti oficiálních čísel, jež zjevně nadsazují počty, ztráty a výsledky bojové činnosti komunisty vedených partyzánských formací, které při bilancování mezi nepřátelské oběti patrně zahrnovaly i zlikvidované „nepřátele lidu“. Nadsazené jsou také řecké údaje. Že rány způsobené válečnými hrůzami a národnostní záští se nezacelily ani po půlstoletí, dokázaly etnické konflikty v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech minulého století. Nebude přílišnou nadsázkou, řekneme-li, že krvavé občanské války tu vyvolalo účtování s minulostí a vzájemné obviňování, který národ více trpěl a kolik příslušníků jiného etnika má na svědomí. Tento letitý antagonismus se obzvlášť výrazně promítl ve vztazích mezi Srby a Chorvaty.

Po uchopení moci komunisty platila dlouhá léta oficiální verze, že Jugoslávie ve druhé světové válce ztratila 1 706 000 obyvatel, tj. 10,8 procenta populace. Tomu však odporovaly poválečné soupisy ztrát z let 1944–1947, 1950 a 1964, z nichž ani jeden Titův režim z průhledných důvodů nepovolil zveřejnit a které bohužel zahrnovaly pouze oběti národně osvobozeneckého hnutí, nikoli „nepřátele lidu“ a příslušníky kolaborantských ozbrojených sil, jejichž počet šel přitom do statisíců. Tak jako se symbol utrpení Srbů způsobeného Chorvaty nazývá koncentrační tábor Jasenovac, přezdívaný „balkánská Osvětim“, tak se chorvatskou Golgotou, kterou jim připravili Titovi vítězní partyzáni, stal korutanský Bleiburg.

Poslední soupis z roku 1964 uváděl jmenný seznam 597 323 obětí na straně národně osvobozeneckého hnutí, z toho 346 740 Srbů a 82 257 Chorvatů. V současnosti v některých postjugoslávských republikách, zejména ve Slovinsku, v Chorvatsku a Srbsku, probíhá intenzívní výzkum, jenž si klade za cíl zmapovat všechny oběti bez ohledu na jejich politickou příslušnost a stranu, na které byly. To je však běh na předlouhou trať. Navíc zde prakticky nelze oddělit počty obětí druhé světové války od krvavého zúčtování s „nepřáteli lidu“ následujícího bezprostředně po skončení konfliktu.

Pokud budeme vycházet z dosavadních poznatků a přikloníme se k nejvěrohodnějším údajům, které shrnul ruský demograf Vadim Viktorovič Erlichman ve svém díle Ztráty obyvatelstva ve XX. století, vydaném v Moskvě roku 2004, můžeme počet zahynulých ve druhé světové válce na Balkáně (bez Rumunska, jež válčilo proti Sovětskému svazu a poté po jeho boku na východní frontě a žádné významnější antifašistické ozbrojené odbojové hnutí tu neexistovalo) vyčíslit následovně: Jugoslávie 1 027 000 (6,48 % populace; z toho podle studie chorvatského badatele Vladimira Žerjaviće Ztráty obyvatelstva v Jugoslávii 1941–1945 316 000 v Bosně a Hercegovině, 271 000 v Chorvatsku, 167 000 v Srbsku bez autonomních oblastí, 83 000 ve Vojvodině, 37 000 v Černé Hoře, 33 000 ve Slovinsku, 23 000 v Kosovu, 17 000 v Makedonii a 80 000 v zahraničí), Řecko 435 000 (5,94 %) a Albánie 55 000 (4,58 %). Nejlaciněji vyvázlo Bulharsko, jež se na straně třetí říše podílelo na okupaci Řecka a Jugoslávie, v září 1944 převléklo dres a bojovalo proti někdejším spojencům po boku Rudé armády. Válka je připravila o 22 000 mrtvých (0,35 % populace). Přesných, a hlavně spolehlivých údajů se však sotva někdy dočkáme. Žonglování s čísly podmíněné politickou manipulací totiž ani zdaleka nezmizelo s pádem minulého režimu.

JAROSLAV ŠAJTAR



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější