V pátek ráno jsem absolvoval rutinní cestu do práce - přes sluchátka na uších mentálně napojen pouze na kapelu Arcade Fire, připraven na uzávěrkový shon v redakci. Někdy ke konci skladby Deep Blue mě v ulici Komunardů, pár desítek metrů od kanceláře, vyrušil pohled na dvě zesinalé slečny, sklánějící se nad ženou. Nejevila známky života (tak nějak se to myslím – dost eufemisticky - říká). Před pár vteřinami zřejmě absolvovala volný pád ze třetího patra - tomu alespoň napovídalo okno výhružně otevřené nad našimi hlavami. Bez vžitých automatismů jsem začal bušit do telefonu a … dovolal jsem se na hasičskou stanici. Slečny byly přesnější - v dané chvíli už hovořily se záchrankou.

Operátorka zjišťovala, zda se v okolí vyskytuje nějaký muž, a jelikož na místě nebyl nikdo, kdy by byl tomuto označení podobnější než já, během několika okamžiků jsem byl nakloněn nad mrtvolou a poslouchal instrukce stran masáže srdce. Zkoušel jsem to, ale beznadějnost počínání byla zcela zjevná (podrobnosti si z dovolením nechám pro sebe – i když bohužel nemůžu říci, že by se mi je podařilo vytěsnit). Celou „akci“ ukončili dva náhodně projíždějící policisté v civilu, kteří si nechali načrtnout situaci, a aniž se pokusili verifikovat smrt té ženy (kdybyste ji viděli, asi byste také usoudili, že hledání pulsu by bylo nadbytečným úkonem), začali se shánět po dece. Odešel jsem v okamžiku, kdy se přiřítila sanitka. Celé to trvalo necelých deset minut.

Proč to píšu? Prostě od té doby nejsem schopný myslet na nic jiného. Z novinářského hlediska se jednalo o zcela nedůležitou událost. Hrůzná obyčejnost okamžiku mě ale bude v zádech mrazit ještě dlouho. Nedočetl jsem se, jak to měl den předtím Hansard, já však vím bezpečně, že bych koncert nedozpíval.